22 Cdo 1513/2007
Datum rozhodnutí: 05.02.2008
Dotčené předpisy:





22 Cdo 1513/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve ěci žalobce J. R., zastoupeného advokátem, proti žalované Mgr. A. R., zastoupené advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 5 C 1936/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2006, č. j. 20 Co 423/2006-459, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2006, č. j. 20 Co 423/2006-459, a rozsudek Okresního soud v Kolíně ze dne 3. května 2006, č. j. 5 C 1936/98-439, s výjimkou výroku pod bodem I., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.





O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Kolíně ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 3. května 2006, č. j. 5 C 1936/98-439, výrokem pod bodem I. zastavil řízení týkající se položky č. 68-garáž č. 6810/1 a jedné poloviny pozemku parc. č. 6810 o výměře 21 m2 . Výrokem pod bodem II. rozhodl, že z věcí, náležejících do zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví účastníků se přikazují do výlučného vlastnictví žalobce movité věci v tomto bodě specifikované, dále pol. č. 64-hodnota automobilu zn. Felicia Combi 200.000,- Kč a pol. č. 65-hodnota automobilu zn. Škoda 105 S 5.000,- Kč , dále nemovitosti pol. č. 69-jedna polovina domu čp. 32 na st. p. č. 53, st. p. č. 53, poz. parcela p. č. 365 a 367/1, vše zapsáno v kat. nemovitostí u Katastrálního úřadu pro S., Katastrální pracoviště K. H. na LV č. 783 pro obec Ú., část Ch., katastrální území S. 231.733,- Kč , a pol. č. 70-dům čp. 362 na st. p. 2229, st. p. 2229 o výměře 154 m2 - zastavěná plocha a nádvoří - st. p. 5811 o výměře 48 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, garáž na st. p. 5811, pč. 1907/18 o výměře 425 m2 - zahrada vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro S., Katastrální pracoviště K. na LV č. 372 pro obec a katastrální území K.n 2,450.000,- Kč, tedy vše v celkové hodnotě 2,954.613,- Kč . Výrokem pod bodem III. rozhodl, že z věcí, náležejících do zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví účastníků se přikazují do výlučného vlastnictví žalované movité věci v tomto bodě specifikované a pol. č. 74-zůstatek na sporožiru vše v celkové zaokrouhlené hodnotě 44 645,- Kč. Výrokem pod bodem IV. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku 1 454.984,- Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku . Výroky pod body V. až VIII. rozhodl o povinnosti účastníků k náhradě nákladů řízení.


Předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ( BSM ) po zániku manželství v roce 1997 byly všechny majetkové složky shora specifikované v celkové hodnotě 2 999 258,- Kč. Soud prvního stupně uvedl, že je mezi účastníky rozdělil, respektive přikázal do vlastnictví přibližně tak, jak účastníci požadovali, případně tak, aby přikázání odpovídalo faktickému stavu . Dům v K. přikázal se souhlasem žalované do vlastnictví žalobce, který v něm bydlel, s tím, že je ve schopnostech a finančních možnostech žalobce vyplatit žalované její podíl z tohoto domu . Při určování, které z majetkových složek náleží do BSM, došlo mezi účastníky k zásadním neshodám především ve vztahu k autu zn. Felicia Combi vedenému pod pol. č. 64. Soud uzavřel, že toto auto patří do BSM, neboť bylo koupeno z prostředků získaných účastníky za trvání manželství. Soud do BSM dále zařadil mezi účastníky sporné nemovitosti v Ch. pod pol. č. 69 v rozsahu jejich jedné poloviny. Tyto nemovitosti byly původně v podílovém spoluvlastnictví žalobce, který svoji polovinu dříve získal děděním, a jeho bratra Ing. P. R.; ten sice svoji polovinu převedl na žalobce darovací smlouvou, avšak druhý den po jejím uzavření, to je 24. 9. 1994, obdržel od žalobce obnos 220 000,- Kč z prostředků BSM. Šlo tedy o úplatný převod; tento závěr soud prvního stupně vyslovil na základě závazného právního názoru Krajského soudu v Praze obsaženého v jeho usnesení z 31. 5. 2005, č. j. 20 Co 91/2005, 20 Co 92/2005-353. Další ze zásadních neshod mezi účastníky se týkala nemovitostí v K. pod pol. č. 70, jež soud prvního stupně rovněž zařadil přes odpor žalobce do BSM. Vyšel ze skutečnosti, že si dům účastníci koupili za trvání manželství a účelovým shledal žalobcovo tvrzení, že dům byl koupen za peníze, jež patřily jen jemu, neboť je získal jako dar od rodinných příslušníků. Žalovaná nepopírala, že část prostředků na koupi domu získal žalobce tak, jak tvrdil, avšak druhá část peněz byla společná. V této souvislosti soud poukázal na právní názor Nejvyššího soudu vyslovený ve věci sp. zn. 22 Cdo 1658/98.


Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce, podaného proti rozsudku soudu prvního stupně kromě výroku pod bodem I., rozsudkem ze dne 1. listopadu 2006, č. j. 20 Co 423/2006-459, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně kromě výroku pod bodem VIII., který změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dále rozhodl o povinnosti žalobce uhradit žalované náklady odvolacího řízení. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil, včetně zařazení stěžejních majetkových složek uvedených pod položkami č. 64, 69 a 70 do BSM a jejich vypořádání. Rozhodující skutečnosti a důkazy k nim se vztahující podrobně analyzoval včetně zjištění jejich hodnot. Pokud se žalobce v odvolání dále domáhal přikázání movitostí pod položkami č. 12, 21, 22, 23, 30, 33, 35, 42 a 52 žalované, konstatoval, že jejich hodnota nijak podstatně výsledek vypořádání neovlivňuje. Odmítl s vyčerpávajícím odůvodněním i žalobcův požadavek na úhradu vypořádacího podílu žalované ve splátkách.


Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ( OSŘ ) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b, odst. 3 OSŘ. Ztotožňuje se s odvolacím soudem, že po řízení zůstaly mezi účastníky spornými věci pod položkami č. 64 hodnota automobilu zn. Felicia Combi, č. 69 spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny na nemovitostech v Ch., č. 70 vnosy do domu v Kolíně č. p. 362 a dále způsob rozdělení některých movitých věcí. Ohledně spoluvlastnického podílu na nemovitostech v Ch. rozhodl soud prvního stupně původně tak, že do BSM nenáleží. Odvolací soud však ve svém zrušovacím usnesení z 31. 5. 2005 vyslovil názor opačný, s tím, že darovací smlouva, podle níž spoluvlastnický podíl žalobce nabyl, zastírala smlouvu o úplatném převodu, respektive dohodu o zrušení podílového spoluvlastnictví, a soud prvního stupně byl tímto právním názorem pro další řízení vázán. Posoudil-li posléze tuto záležitost shodně s názorem odvolacího soudu, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm b) OSŘ a nikoliv ve smyslu poučení o dovolání odvolacím soudem. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ pak je podle dovolatele v dané věci dána pro celé řízení. K položce č. 64 autu Škoda Felicia Combi namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění nemajícího podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Připomíná svědectví J. K., policejní zprávu, obsah faktury a uzavírá, že soudy učinily skutková zjištění v rozporu s obsahem spisu. Nesprávné právní posouzení věci shledává v nerespektování § 37 ObčZ; vlastníkem auta se stal J. K., jehož vůle k nabytí vlastnictví směřovala. Rovněž u položky č. 69 nemovitosti v Ch. dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu oporu v dokazování a podle obsahu námitek uplatňuje jako dovolací důvod i nesprávné právní posouzení věci. Tyto nemovitosti žalobce nabyl v rozsahu poloviny na základě darovací smlouvy od svého bratra. Smyslem daru bylo, aby celé nemovitosti měl ve svém vlastnictví žalobce, když jejich jednu polovinu nabyl do svého vlastnictví již v předchozí době; projevy vůle dárce a obdarovaného tedy nesměřovaly k tomu, aby se nemovitosti staly obsahem BSM. Věc nelze posuzovat podle toho, že zde existovaly dva úkony, to je darovací smlouva ohledně nemovitostí a darování částky 200 000,- Kč bratru žalobce jeho otcem. Soud neměl podklad pro závěr, že darovací smlouva zastírala úplatný převod nemovitostí. Nesprávnost právního posouzení této záležitosti dovolatel spatřuje v nezohlednění § 588, § 46 odst. 1, § 46 odst. 2, § 41a odst. 2, § 141 odst. 1 ObčZ. Posouzení darovací smlouvy jako simulovaného právního úkonu, zastírajícího smlouvu o úplatném převodu nemovitostí, je rozhodnutím v rozporu s hmotným právem. Šlo totiž o rodinný majetek, který byl podle vůle rodičů určen žalobci. U položky č. 70 domu č. p. 362 s pozemky v K. dovolatel rovněž uplatňuje názor, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá oporu v provedeném dokazování. Jestliže soudy obou stupňů zařadily dům s pozemky přes důkaz o tom, že celou kupní cenu a počáteční investice do něho platil žalobce ze svých prostředků, měly k tomuto žalobcovu vnosu přihlédnout. Ten prokázal, že obdržel od svého otce 200 000,- Kč na zakoupení a rekonstrukci těchto nemovitostí; v době jejich pořizování žalovaná ještě studovala, neměla žádný příjem a účastníci neměli ani žádné společné peníze. Ke koupi došlo krátce po uzavření manželství a kupní cena přes 79 tisíc Kč byla v té době vysokou částkou. S tvrzením žalobce, že šlo o jeho prostředky, se odvolací soud vůbec nevypořádal; vyšel pouze z tvrzení žalované, jíž uvěřil, a hodnotící úvahy soudu v tomto směru nejsou proto ničím podloženy. Dovolatel dále s poukazem na zásadu, že BSM má být vypořádáno především rozdělením společných věcí, namítá, že je nedůvodné přikázat movité věci, jež specifikuje jako položky č. 12, 21, 22, 23, 30, 33, 35, 42 a 52, do jeho vlastnictví, ač je nepožadoval. Soud je měl přikázat žalované a tak alespoň z části kompenzovat výši vypořádacího podílu. Žalovaná se v průběhu sporu odstěhovala a ze společných věcí si vzala co se jí hodilo bez ohledu na předchozí dohodu o dělbě věcí. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaná ve vyjádření k dovolání polemizuje s argumentací dovolatele s tvrzením, že nejsou dány dovolací důvody podle § 237 odst. l písm. b), c) OSŘ a navrhuje dovolání jako zjevně nedůvodné odmítnout; pokud by tak dovolací soud neučinil, navrhuje, aby dovolání zamítl. Namítá, že dovolatel opakuje námitky, jež uplatnil již v průběhu předchozího řízení a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu považuje za vyčerpávající.


Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.


Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.


Podle § 242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.


Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.


Nejvyšší soud v usnesení ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, publikovaném pod č. C 12 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále Soubor ) dovodil, že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu . K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustné zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ . Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ.


Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu. Protože soud prvního stupně právní režim nemovitostí v Ch. (položka č. 69 výroku rozsudku soudu prvního stupně), posoudil ve shora uvedeném rozsudku jinak, než v prvním rozsudku v této věci ze dne 11. října 2004, č. j. 5 C 1936/98-315, ve znění doplňujícího usnesení z 20. 1. 2005, č. j. 5 C 1936/98-329, neboť byl vázán právním názorem vysloveným v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2005, č. j. 20 Co 91/2005, 20 Co 92/2005-353, je dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ proti té části rozsudku odvolacího soudu, jež se týká těchto nemovitostí.


Ve vztahu ke zbývající části rozsudku odvolacího soudu by přípustnost dovolání mohla být založena jen za naplnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. V daném případě tomu tak není, neboť dovolací námitky žalovaného ve vztahu k této části rozsudku odvolacího soudu nesměřují proti právnímu posouzení věci, ale podle jejich obsahu se jimi namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ); tato dovolací námitka nemůže přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit. Ani ty vady řízení, které dovolatel namítá, nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.


V části, ve které je dovolání přípustné, je i důvodné.


Podle § 46 odst. 1 ObčZ smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, musí mít písemnou formu. Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný (§ 40 odst. 1 ObčZ).


Má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti. Neplatnosti takového právního úkonu se nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený (§ 41 a odst. 2 ObčZ).


Požadavek písemné formy smlouvy je splněn, pokud jsou v písemném projevu vůle účastníků vyjádřeny podstatné složky jejich projevu vůle (viz rozsudek býv. Nejvyššího soudu SR z 30. 1. 1975 sp. zn. 1 Cz 129/74, publikovaný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970-1983, č. IV, Praha 1986). Podstatné náležitosti, tvořící obsah smlouvy o převodu nemovitosti, musí být proto vyjádřeny v písemné formě; ústní nebo konkludentní ujednání, týkající se podstatných náležitostí, nejsou součástí smlouvy, pro kterou je předepsána písemná forma. Uzavírají-li účastníci kupní smlouvu ohledně nemovitosti, musí být skutečnost, že jde o prodej a koupi, vyjádřena v písemné formě; jinak kupní smlouva platně nevznikne. Proto v případě, že účastníci uzavřeli simulovanou písemnou darovací smlouvu ohledně nemovitosti, kterou chtěli zastřít prodej této nemovitosti, není kupní smlouva platná, pokud nebyla uzavřena písemně a z jejího znění není zřejmé, že šlo o prodej a koupi. Náležitosti této smlouvy je třeba posuzovat bez ohledu na skutečnost, že jde o zastřený právní úkon (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 102/99, Soudní rozhledy č. 8/2000).


V daném případě z písemné smlouvy uzavřené mezi žalobcem a jeho bratrem Ing. Petrem Remešem nevyplývá, že by mělo jít o kupní smlouvu, a proto nelze dospět k závěru, že (byť i v souladu se skutečnou vůlí účastníků) byla taková smlouva v písemné formě uzavřena. Vzhledem k tomu, že předmětná smlouva nesplňovala náležitosti platné kupní smlouvy, nelze v souladu s § 41a odst. 2 ObčZ učinit závěr, že šlo o platný prodej nemovitostí. Byla-li darovací smlouva neplatná, nelze z toho vyvodit závěr, že žalobce nemovitosti nabyl úplatně a ty se staly součástí BSM účastníků; vztah mezi převodcem a nabyvatelem by se řídil § 457 odst. 1 ObčZ. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) OSŘ].


Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně ve shora uvedeném rozsahu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).


Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 5. února 2008


JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v. r.


předseda senátu