22 Cdo 1513/2006
Datum rozhodnutí: 26.04.2007
Dotčené předpisy:





22 Cdo 1513/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně N. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 117 822,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 78/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. prosince 2005, č. j. 18 Co 631/2005-440, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se žalobou ze dne 30. března 1995 domáhala vydání rozsudku, kterým by žalovanému bylo uloženo, aby jí zaplatil částku 118 976,- Kč s 16 % úrokem od podání žaloby do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci dne 9. ledna 1993 uzavřeli dohodu o vypořádání jejich zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů, podle které se žalovaný zavázal dokončit na vlastní náklady výstavbu rekreačního domku v kat. území B., který podle dohody připadl do vlastnictví žalobkyně. Žalovaný na tomto domku provedl jen část prací a svoji povinnost připravit domek ke kolaudaci nesplnil. V dohodě byla uvedena cena domku po dostavbě ve výši 550 000,- Kč. V době, kdy žalovaný na domku přestal pracovat, činila jeho cena podle posudku znalce M. 431 024,- Kč. Uplatněná pohledávka představuje rozdíl mezi oběma uvedenými cenami a částku, kterou žalobkyně musela vynaložit na dostavbu domku.


Okresní soud v Tachově (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. června 2004, č. j. 4 C 78/95-389, pod bodem I. výroku uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil částku 117 822,- Kč s 16 % úrokem od 31. 3. 1995 do zaplacení. Pod body II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze závazného právního názoru Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího, vysloveného v usnesení ze dne 9. února 2004, č. j. 18 Co 604/2003-373, jímž zrušil v napadené části (ohledně částky 117 822,- Kč s přísl.) dřívější rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. srpna 2003, č. j. 4 C 78/95-353, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, podle kterého dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů založila pro žalobkyni nárok na dostavbu rekreačního domku v kat. území B. do jeho ceny 550 000,- Kč, aby podíly účastníků z vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví byly stejné. V takovém případě je však třeba podle přesvědčení soudu prvního stupně vycházet při zjišťování toho, v jakém rozsahu nebyl závazek žalovaného splněn, ze stejného principu, jaký byl použit při zjišťování ceny ostatního majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví účastníků za účelem jeho vypořádání. V daném případě byly nemovitosti, které byly součástí bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, ohodnoceny podle příslušných cenových předpisů. Cena rozestavěného rekreačního domku v kat. území B. zjištěná stejným způsobem činila před dokončením stavebních prací 431 024,- Kč. Rozdíl mezi dohodnutou cenou 550 000,- Kč a mezi cenou před dokončením stavebních prací 431 024,- Kč je každopádně vyšší, než částka 117 882,- Kč, která je předmětem řízení. Nárok žalobkyně shledal opodstatněným. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že žaloba obstojí i pro případ, že by bylo namístě posoudit žalobní požadavek jako nárok z náhrady škody. V takovém případě vznikla žalobkyni újma tím, že žalovaný nedokončil stavební práce. Výše újmy je dána cenou prací a materiálu nutných k dokončení stavby za účelem kolaudace a podle posudku znalce Ing. J. R. tato cena činí 117 882,- Kč.


Soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni požadovanou částku i ve svých předchozích rozsudcích ze dne 19. ledna 1998, č. j. 4 C 78/95-61, ze dne 4. dubna 2000, č. j. 4 C 75/98-129, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 1. prosince 2000, č. j. 4 C 75/98-197, a ze dne 6. srpna 2003, č. j. 4 C 75/98-353, když částka přiznaná žalobkyni se lišila od jejího žalobního požadavku jen nepatrně. Rozhodnutí soudu prvního stupně byla následně zrušena usneseními soudu odvolacího ze dne 12. srpna 1998, č. j. 18 Co 431/98-75, ze dne 31. ledna 2001, č. j. 18 Co 3/2001, a ze dne 9. února 2004, č. j. 18 Co 604/2003-373, s tím, že věc se vracela soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. ledna 2005, č. j. 18 Co 461/2004-406, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 117 822,- Kč s 16% úrokem od 31. 3. 1995 do zaplacení, zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení.


Odvolací soud setrval na svém názoru, vysloveném v předchozím zrušujícím rozhodnutí, že pokud jde o sporné ujednání pod bodem II. dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, bylo úmyslem účastníků, aby při kolaudaci měla dokončená nemovitost cenu 550 000,- Kč s tím, že za tohoto stavu by byly podíly účastníků stejné. Jelikož předpokládaná cena dokončené stavby byla stanovena rozpočtovou metodou, je zapotřebí podle stejné metody určit cenu rozestavěné nemovitosti poté, co žalovaný zanechal stavebních prací. Tato cena činí v případě, že by bylo postupováno podle projektové dokumentace 580 895,- Kč, a v případě, že nikoliv, jak se stalo v dané věci, činí 637 809,- Kč. V obou případech cena nedokončeného domu přesáhla dohodnutou cenu. Odvolací soud tak neshledal žalobní požadavek důvodným.


K dovolání žalované Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (dále Nejvyšší soud ) rozsudkem ze dne 26. října 2005, č. j. 22 Cdo 1411/2005-422, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. ledna 2005, č. j. 18 Co 461/2004-406, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud uvedl, že právní posouzení uplatněného nároku bylo v dané věci odvislé od zjištění obsahu dohody o vypořádání BSM ze dne 9. 1. 1993. Ta obsahovala v bodě II. sporné ujednání, že pan J. H. se touto dohodou zavazuje dokončit na vlastní náklady výstavbu tohoto rekreačního domku a připravit ke kolaudačnímu řízení, a to nejpozději do konce měsíce června 1994. Oba účastníci společným prohlášením po konzultaci se soudním znalcem, oceňují hodnotu zkolaudované stavby na částku 550 000,- Kč . Neurčitost tohoto projevu vůle bylo zapotřebí překlenout výkladem podle § 35 ObčZ. Správná aplikace interpretačních pravidel obsažených v § 35 ObčZ, se tak stala klíčem k právnímu posouzení věci. Zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, sešit 7, ročník 1999, v němž uvedl: Ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ, které ukládá soudu, aby za použití zákonných výkladových pravidel interpretoval právní úkon, dopadá i na situaci, kdy výklad tohoto právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Dále uvedl, že v dané věci obsahuje text sporné části ujednání výslovně jen závazek žalovaného . dokončit na vlastní náklady výstavbu rekreačního domku a připravit ke kolaudačnímu řízení a to nejpozději do konce měsíce června 1994 . Z textu další připojené věty Oba účastníci společným prohlášením po konzultaci se soudním znalcem, oceňují hodnotu zkolaudované stavby na částku 550 000,- Kč žádný závazek pro žalovaného nevyplývá. Naopak jeho konstruování a vazba na kolaudaci nemovitosti právě v hodnotě 550 000,- Kč činí plnění, které má být poskytnuto žalovaným, nejistým, když vymezení předmětu plnění závisí na okolnosti, o níž není známo, zda nastane. Názor odvolacího soudu, že rozhodující byla hodnota kolaudované stavby kvůli zachování rovnosti podílů, nemá ani logickou oporu v obsahu dohody. Z bodu III. smlouvy ze dne 9. 1. 1993 vyplývá, že touto smlouvou byly vypořádány věci ze zaniklého BSM v celkové hodnotě 1 212 491,- Kč. Měl-li každý z účastníků získat stejný podíl na aktivech společného majetku, pak by se každému z účastníků mělo dostat hodnoty 606 245,50,- Kč. Žalovaný nabyl do výlučného vlastnictví rodinný domek v hodnotě 957 691,- Kč a movité věci v hodnotě 108 000,- Kč, celkem tedy věci v hodnotě 1 065 691,- Kč. Na vyrovnání podílů z aktiv v BSM by měl tedy žalobkyni poskytnout 459 445,50 Kč. Z toho se zavázal poskytnout částku 20 000,- Kč peněžitou formou. Zbývajících 439 445,50 Kč, které by měl také ještě žalobkyni poskytnout, však neodpovídá rozdílu mezi předpokládanou budoucí hodnotou stavby 550 000,- Kč a mezi hodnotou nedokončené stavby 63 000,- Kč v době uzavírání dohody, jak by se muselo stát, měly-li by být podíly účastníků stejné. Hodnota kolaudované nemovitosti 550 000,- Kč tak neodráží rovnost podílů při vypořádání majetku v BSM účastníků. Odvolací soud upřednostnil při výkladu sporné části smlouvy ze dne 9. 1. 1993 tvrzenou vůli účastníků smlouvy. Ta ale odporuje jazykovému projevu učiněnému ve smlouvě. Obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem, učiněným v písemné formě. Výkladem podle § 35 odst. 2 ObčZ nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, publikovaný pod C 1627, svazek 23, v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Správně má uplatněný nárok základ v porušení smluvní povinnosti žalovaného dokončit na vlastní náklady výstavbu rekreačního domku v k. ú. B. a připravit ke kolaudačnímu řízení, a to nejpozději do konce června 1994. Přitom tímto závazkem žalovaný, který převzal větší hodnotu majetku ze zaniklého BSM, ale nebyl dostatečně solventní k tomu, aby zaplatil žalobkyni vypořádací podíl, měl nahradit peněžité plnění jinou formou plnění.





Odvolací soud rozsudkem ze dne 14. prosince 2005, č. j. 18 Co 631/2005-440, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I. a III. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uvedl, že žalobkyně se domáhá plnění z dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů uzavřené účastníky 9. ledna 1993. Podle bodu II. této dohody se žalobkyně stala výlučnou vlastnicí rozestavěného rekreačního domku na pozemku parc. č. 781/27 včetně tohoto pozemku v obci S. a kat. území B., okres T. Cena domku včetně ceny pozemku činila ke dni rozvodu manželství účastníků 104 000,- Kč. Žalovaný se touto dohodou zavázal dokončit na vlastní náklady výstavbu tohoto rekreačního domku a připravit jej ke kolaudačnímu řízení, a to nejpozději do konce června 1994. Cenu zkolaudované stavby účastníci společným prohlášením po konzultaci se znalcem ocenili částkou 550 000,- Kč. Vázán právním názorem dovolacího soudu odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný se dohodou pouze zavázal připravit stavbu rekreačního domku v kat. území B. ke kolaudaci . Uvedení ceny zkolaudované stavby v dohodě považoval jen za orientační ukazatel k porovnání toho, co se každému z účastníků dostane při vypořádání z jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Pokud z dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků žalovanému vznikl závazek přivést domek ke kolaudaci, pak podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, pokud žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 117 822,- Kč, která podle znaleckého posudku Ing. R. představuje cenu prací a materiálu, které bylo třeba vynaložit na dostavbu domku, aby jej bylo možno kolaudovat.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v tom, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí významně odchýlil od konstantní judikatury. Zásadní otázkou podle žalovaného je, zda jsou soudy obou stupňů povinny se vypořádat v odůvodnění rozsudku se všemi námitkami účastníků, tak jak to presumuje ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. . Podle názoru žalovaného, pokud by soudy obou stupňů se zabývaly všemi jeho námitkami, mohla být věc posouzena jinak. Namítl, že byl zkrácen ve svém právu na řádný a spravedlivý proces již v prvním dovolacím řízení, neboť jeho vyjádření k dovolání žalobkyně nebylo Nejvyššímu soudu soudem prvního stupně předloženo a jeho práva tak nebyla šetřena dostatečně . Rozhodnutí odvolacího soudu je nejasné, neurčité a nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se v něm nevypořádal s jeho námitkami, a to, že požadavek žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy a že je třeba kompenzovat práce, které učinil nad rámec schváleného projektu, oceněné znalcem Ing. R. částkou 124 205,- Kč. Dále namítl, že v částce 117 822,- Kč je zahrnuta i cena elektroinstalace, která nebyla zahrnuta v projektové dokumentaci, její dokončení nebylo podmínkou kolaudace budovy, ale kterou přesto provedl. Ani touto námitkou se odvolací soud nezabýval. Poukázal rovněž na to, že žalobkyně na dokončení stavby domku vynaložila částku 36 699,- Kč, tudíž požadavek žalobkyně v tomto sporu považuje za přehnaný . Podle názoru žalovaného pokud se odvolací soud nevypořádal zcela se shora uvedenými námitkami žalovaného, porušil tak ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. takovým způsobem, že lze beze zbytku hovořit o tom, že dovoláním je napadáno rozhodnutí, které má ve věci po právní stránce zásadní význam . V této souvislosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na rozhodnutí ve věcech I. ÚS 336/2000, III. ÚS 84/94 a IV. ÚS 304/98. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání s tím, že dovolání není přípustné, neboť žalovaný neuvádí žádnou právně významnou otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena anebo která by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně a ani nenamítá, že by odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem . Uvedla, že žalovaný opakuje námitky procesního charakteru, jimiž se soudy dostatečně zabývaly, a proto nepovažuje na nutné se k nim vyjadřovat.


Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst. 3 a 4, § 243a odst. 2 OSŘ). Dovolací soud s ohledem na § 241a odst. 3 OSŘ by byl oprávněn přezkoumával správnost skutkových zjištění nalézacích soudů, jen pokud by šlo o dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ. O takový případ v dané věci nejde.


Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila.


Otázkou zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237 odstavce 3 OSŘ nemůže být tvrzená skutečnost, že se soudy nezabývaly námitkami dovolatele, popř. že před předchozím rozhodnutím dovolacího soudu nebylo předloženo tomuto soudu jeho vyjádření k dovolání, nebo že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné z hlediska § 157 odst. 2 OSŘ. Tato tvrzení představují skutečnosti, které by mohly naplnit dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, t. j. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud by se jimi mohl zabývat jen v případě, že by dovolání bylo přípustné. Řešení těchto námitek nemohou být řešením zásadních právních otázek, neboť je samozřejmostí, že soud je povinen zabývat se relevantními námitkami účastníků řízení a jeho rozsudky mají mít náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 OSŘ. Nejvyšší soud již ve své judikatuře konstatoval, že zásadní právní význam rozhodnutí může být založen výhradně skutečnostmi uplatněnými v rámci dovolacího důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nikoli skutečnostmi naplňujícími jiný dovolací důvod [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované pod C 3080, v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen Soubor ), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, publikované v časopisu Právní rozhledy 12/2005]. Jedním ze základních znaků, které z určitého rozhodnutí činí rozhodnutí zásadního právního významu, je zhodnocení právní otázky relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, které v konečném důsledku má vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované pod C 1164 Souboru). Dovolací soud neshledává ve vymezení právní otázky ani v dovolacích námitkách směřujících vůči právnímu posouzení věci odvolacího soudu nic, co by z jejich řešení mohlo činit rozhodnutí zásadního významu.


S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.


Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 26. dubna 2007


JUDr. František Balák, v. r.


předseda senátu