22 Cdo 1506/2008
Datum rozhodnutí: 17.07.2008
Dotčené předpisy: § 150 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 1506/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně JUDr. J. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému I. P., zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 98/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. prosince 2007, č. j. 21 Co 423/2007-107, takto:

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se v řízení o vypořádání zaniklého společného jmění účastníků (dále SJM ), domáhala, aby byla vypořádána též níže uvedená rekreační chalupa. Žalovaný namítal, že chalupa do SJM nepatří, neboť ji nabyl do svého vlastnictví před uzavřením manželství a za trvání manželství byla ze společných prostředků toliko rekonstruována. Účastnicí navrhli, aby o právním režimu chalupy soud rozhodl mezitímním rozsudkem.

Okresní soud v Hradci Králové ( soud prvního stupně ) mezitímním rozsudkem ze dne 17. dubna 2007, č. j. 8 C 98/2006-88, rozhodl, že budova čp. 45 (rekreační chalupa) na st. parc. č. 63 v kat. území J. u Ch., okr. Ch., zapsaná na LV 41 u Katastrálního úřadu pro P., Katastrální pracoviště Ch., nepatří do zaniklého společného jmění účastníků , a že o vypořádání zaniklého společného jmění účastníků, jakož i o nákladech řízení, bude rozhodnuto v konečném rozsudku . Zjistil, že žalovaný spornou nemovitost nabyl do vlastnictví před uzavřením manželství na základě darovací smlouvy z 27. 11. 1985. Za trvání manželství docházelo k její postupné přestavbě. Tvrdila-li žalobkyně, že v té době byla postavena na místě původní chalupy zcela nová stavba, bylo její procesní povinností vznik nové věci prokázat. Tuto povinnost žalobkyně nesplnila, neboť nedoložila, že by k určitému dni došlo v důsledku stavebních prací k destrukci střechy chalupy a obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním nadzemním podlažím tak, že by již nebylo patrno dispoziční řešení tohoto podlaží. Žalovaný za situace, kdy doklady o nákupu stavebního materiálu již neexistovaly, odhadl výši nákladů vynaložených ze společných prostředků na přestavbu chalupy částkou 50 000,- Kč, a tu uznal jako vnos do jeho osobního majetku. Soud uzavřel, že za trvání manželství v důsledku provedených prací nedošlo k zániku stavby. Vyšel přitom z § 120 odst. 1, § 143 odst. 1 občanského zákoníku ( ObčZ ) z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 111/98, 28 Cdo 3589/2006, 2 Cdon 755/96, 3 Cdon 460/96, 2 Cdon 862/97 a 22 Cdo 761/2001.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č. j. 21 Co 423/2007-107, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozhodl, že sporná nemovitost do zaniklého společného jmění účastníků patří; o nákladech odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Doplnil dokazování výpověďmi účastníků. Z nich zjistil, že u chalupy byla provedena postupně destrukce vnitřních příček, stropů a obvodového zdiva; zůstala zachována toliko střecha, s níž však bylo manipulováno tak, že byla zvýšena. Hospodářský objekt přiléhající k původní roubence , s níž však nebyl stavebně či funkčně spojen, byl zbourán celý. Účastníci se ve výpovědích neshodli v otázce, zda chalupa měla či neměla základy a zda docházelo k postupnému odbourávání obvodových zdí najednou či postupně. Odvolací soud konstatoval, že došlo k destrukci rozhodujících stavebních prvků a že z původní stavby nezbylo kromě střechy (i tou však bylo manipulováno) a části základů nic. Uzavřel, že původní stavba zanikla a byla vybudována nová; k tomu došlo za trvání manželství a chalupa proto patří do SJM.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ( OSŘ ) a odůvodňuje je tak, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvádí, že odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně. Z něho plyne, že sporná stavba byla rekonstruována tak, že docházelo k postupnému odbourávání jednotlivých částí zdí, ty byly postupně nahrazovány novou vyzdívkou, přičemž střecha nad obytnou částí zůstávala původní. Tato střecha, pokrytá taškami, vážící mnoho tun , musela mít při uvedených výměnách zdiva svoji stálou oporu, když každé jiné řešení bylo z technického hlediska vyloučené. Tato postupná přestavba trvala několik let. Odvolací soud v této souvislosti sice cituje správnou judikaturu Nejvyššího soudu, totiž, že nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí ve smyslu práva tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, avšak v daném případě takový okamžik nikdy nenastal, neboť stavba musela být v každém okamžiku svojí střechou jasně vymezena. Nelze si tedy představit v jakém okamžiku by v daném případě mělo dojít k zániku stavby a kdy se pak tedy mělo začít jednat o věc-stavbu novou. Dovolatel tedy trvá na tom, že pokud stavba zůstávala v každém okamžiku jasně vymezena obvodovými zdmi a střechou, jako tomu bylo v daném případě, k zániku stavby nemohlo dojít. Navíc připomíná, že z hlediska předpisů stavebního řízení nikdy nebyla povolena demolice staré ani výstavba nové budovy; šlo o pouhou opravu stávající stavby. Ze strany odvolacího soudu tedy šlo o nesprávné právní posouzení věci a dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že má za to, že předmětná chalupa do SJM patří, neboť vznikla jako stavba nová, za trvání manželství účastníků a z jejich společných prostředků. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, který rozhodl na základě dvou fotografií a nezabýval se posouzením míry rozestavěnosti. Dovolání pokládá za nedůvodné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Podle ustálené judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 5. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, publikovaný pod č. C 1008 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu) je pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. Tímto minimálním okamžikem je u nadzemních staveb, kterou je i posuzovaná budova, stav, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží . V této souvislosti lze odkázat i na § 27 písm. l zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (katastrální zákon), podle kterého je rozestavěnou budovou budova v alespoň takovém stupni rozestavěnosti, že již je patrné stavebně technické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží (o příčkách se zákon nezmiňuje podobně viz § 18 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů). To obdobně platí o zániku stavby jako věci. Nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném odstranění zdiva příček.

Při posuzování, zda šlo z hlediska občanského práva o zánik (demolici) původní stavby či její přestavbu není rozhodné, jak bylo formulováno stavební povolení. Stavební úřad se věcí zabývá z jiných (veřejnoprávních) hledisek, než soud rozhodující o vlastnictví budovy, a proto lze v řízení o vlastnictví stavby k stavebnímu povolení přihlížet, pro posouzení věci však není rozhodující.

Vzhledem k tomu, že přestavba budovy může být provedena mnoha různými způsoby a také s ohledem na vývoj stavebních technologií nelze soudu upřít možnost úvahy při posouzení toho, zda určitý konkrétní výsledek stavební činnosti je již věcí v právním smyslu, resp. zda během přestavby došlo k zániku původní stavby či nikoliv; pro všechny v úvahu přicházející případy též nelze stanovit zcela přesná kritéria. Je tedy zřejmé, že posouzení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je již stavbou jako předmětem občanskoprávních vztahů, resp. zda došlo k zániku původní stavby, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází se skutkových zjištění učiněných v řízení. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1407/2005, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 4008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007, www.nsoud.cz).

V dané věci odvolací soud své úvahy vyložil na str. 4 jeho rozsudku a dovolací soud tyto úvahy nepovažuje za nepřiměřené. K dovolací námitce týkající se toho, že vzhledem k hmotnosti střechy nebylo možno provést destrukci obvodového zdiva, se poukazuje na zjištění, že během stavebních prací byla střecha podepírána telefonními sloupy (str. 3 rozsudku odvolacího soudu).

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. července 2008

JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v. r.

předseda senátu