22 Cdo 15/2006
Datum rozhodnutí: 29.05.2008
Dotčené předpisy: § 1464 předpisu č. 946/1811Sb.





22 Cdo 15/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) V. V., a 2) V. V., zastoupeným advokátem, o určení vydržení práva věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 102/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. září 2005, č. j. 5 Co 2001/2005-172, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. září 2005, č. j. 5 Co 2001/2005-172, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 2. června 2005, č. j. 4 C 102/2001-147, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Žalobkyně se nejprve domáhala, aby soud určil ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. 91 v k. ú. a obci B. právo odpovídající věcnému břemeni vést odpadní roury (potrubí) za účelem odvodu kanalizace a srážkové vody pozemkem parc. č. 92/1 , z důvodu zápisu tohoto práva do katastru nemovitostí. V podání ze 7. 5. 2004 žalobkyně uvedla, že upřesňuje petit žaloby tak, že se určuje vydržení tohoto práva. Nejprve tvrdila, že v roce 1982 při rekonstrukci domu č.p. 115 se st. parc. č. 91, které nabyla děděním v letech 1960 a 1989, byly vyměněny jak roury odvádějící splaškovou vodu z pozemku st. parc. č. 91, tak navazující roury na sousedním pozemku st. parc. č. 92/1 se souhlasem jeho tehdejší vlastnice. Žalovaní, kteří mají uvedený pozemek s domem č.p. 32 a st. parc. č. 92/1 od roku 1998 ve společném jmění manželů, jí v roce 2004 sdělili, že zjistili existenci rour na svém pozemku, a vyzvali ji k jejich odstranění, ledaže by vzala zpět odvolání, které podala ve stavebním řízení ohledně přestavby jejich stodoly. V průběhu řízení přišla žalobkyně s tvrzením, že nemovitosti účastníků včetně rour uložených v pozemcích st. parc. č. 91 a st. parc. č. 92/1 původně náležely jednomu vlastníkovi; k rozdělení došlo v roce 1879, kdy dům č.p. 115 se st. parc. č. 91 nabyli právní předchůdci žalobkyně a od té doby odváděli splaškové vody rourami vedenými přes pozemek st. parc. č. 92/1. Podle žalobkyně byli přesvědčení, že jim právo takto užívat uvedený pozemek náleží z titulu služebnosti, neboť ve smlouvě z roku 1869 (vložené do pozemkové knihy v roce 1879) bylo uvedeno, že se převádí všechno právo a vlastnost pozemku, a došlo tak k vydržení služebnosti (nyní právo věcného břemene) podle obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále OZO ).


Okresní soud ve Strakonicích (dále soud prvního stupně ) rozsudkem z 2. 6. 2005, č. j. 4 C 102/2004-147, zamítl žalobu, aby bylo určeno ve prospěch vlastníka


p. č. 91 v k. ú. a obci B. zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště S. na LV č. 362 ve vlastnictví žalobkyně vydržení práva věcného břemene vedení odpadních rour (potrubí) za účelem odvodu kanalizace a srážkové vody k p. č. 92/1 (zahrada) o výměře 167 m2 v k. ú. a obci B. zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště S. na LV č. 1030, která je ve společném jmění žalovaných. Dále rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně zjistil, že nemovitosti náležející nyní účastníkům byly původně vedeny ve vložce č. 32 pozemkové knihy pro k. ú. B., v roce 1853 ve vlastnictví manželů K. a K. T. Podle smlouvy trhové z 28. 8. 1869 byly dům č.p. 115 se st. parc. č. 91 z této vložky 15. 7. 1879 odepsány a připsány do vl. č. 228 a vloženo k nim vlastnické právo pro J. S., aniž byla zapsána jakákoliv služebnost ve prospěch těchto nemovitostí. V trhové smlouvě bylo pouze uvedeno, že ode dne koupě všechno právo a vlastnost tohoto pozemku přechází na kupujícího J. S. Ten převedl nemovitosti se vším právem, a v těch hranicích, jak je požíval nebo požívati mohl smlouvou z 26. 10. 1879 na J. S. ml. a M. S. a ti je převedli smlouvou z 25. 1. 1912 na J. K. a A. S. Právě jen podle této smlouvy byla v pozemkové knize zapsána služebnost doživotního užívání nemovitostí ve prospěch tehdejších převodců. V roce 1947 nabyli dům č.p. 115 se st. parc. č. 91 prarodiče žalobkyně a děděním po nich žalobkyně v letech 1960 a 1989. Až do roku 1981 bylo v domě č.p. 115 suché WC, do domu nebyla zavedena voda, dvůr byl vydlážděný, bylo na něm hnojiště a dvě kanálové vpustě, které sloužily pro odvádění dešťové vody a odpadních vod ze stájí. Původní roury o průměru 15 cm, které byly i na pozemku st. parc. č. 92/1 vybudovány současně s domem č.p. 115, byly při rekonstrukci v roce 1981 nahrazeny rourami novými o průměru 25-30 cm a slouží i k odvádění veškeré odpadní vody z domu č.p. 115. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že na určení, zda došlo k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni , má žalobkyně naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále OSŘ ), a to vzhledem k požadavku na jeho zápis do katastru nemovitostí, ale že k vydržení předmětného práva věcného břemene nedošlo. Předpokladem pro vydržení práva byla podle § 1460 OZO řádná, poctivá a pravá držba práva po třicetiletou vydržecí dobu. I když podle § 1477 OZO ten, kdo opíral vydržení o třicetiletou dobu, nemusel prokazovat držbu řádnou, tj. právní důvod nabytí, musel prokázat, že šlo o držbu poctivou a pravou. Poctivým držitelem byl ten, kdo z pravděpodobných důvodů měl za to, že věc, kterou drží, je jeho (§ 326 OZO). Pokud žalobkyně tvrdí, že jí náleží právo odpovídající věcnému břemeni, musí tvrdit i okolnosti svědčící o poctivosti nabytí, nikoli jen samotnou dobrou víru jako své vnitřní přesvědčení. O pravou držbu se nejednalo, pokud se někdo zmocnil věci násilím nebo lstí, nebo se vloudil v držbu potajmu nebo držel-li věc jen jako výprosu (§ 1464 OZO). Právě na základě výprosy byly odpadní roury z pozemku st. parc. č. 91 přes pozemek st. parc. 92/1 vedeny. Poctivost držby odvozovala žalobkyně jen z toho, že vedení rour přes pozemek st. par. č. 92/1 nikdo nebránil. V daném případě původně existoval jediný vlastník nemovitostí účastníků a po oddělení domu č.p. 115 se st. parc. č. 91 užíval jejich nový vlastník pozemek st. parc. č. 92/1 k vedení odpadových rour se svolením vlastníka tohoto pozemku v rámci dobrých sousedských vztahů. Pouhý souhlas s tím, že voda bude odváděna přes cizí pozemek, však nemusí směřovat ke zřízení věcného břemene (správně služebnosti), nesvědčí o tom, že by právní předchůdci žalovaných chtěli svůj pozemek služebností zatížit. Nabyvatelovo přesvědčení, že mu právo patří, musí být podloženo okolnostmi, které o poctivosti svědčí. Pokud se nabyvatel spokojí s ústním ujištěním převodce, že s vlastnictvím nemovitosti je spojeno právo odpovídající služebnosti, aniž je takové právo ve smlouvě zmíněno, a nabyvatel se o jeho existenci nepřesvědčí, nemůže být nabyvatel v dobré víře, že mu právo patří. Žalobkyně ani netvrdila, že by ji žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, o existenci věcného břemene ujišťovali. Pro vydržení práva věcného břemene nebyly splněny předpoklady ani podle § 145 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. To proto, že nebyl prokázán žádný právní titul, který by zakládal dobrou víru právních předchůdců žalobkyně, že jim právo odpovídající věcnému břemeni náleží. K vydržení tohoto práva nedošlo ani podle občanského zákoníku z roku 1964, neboť dobrá víra žalobkyně se nemohla odvíjet jen z té skutečnosti, že jí bylo dovoleno pozemek st. parc. č. 92/1 k vedení potrubí užívat. Kromě toho se v roce 1981 výkon práva podstatně změnil, když pozemek byl užíván k vedení rour podstatně větších, sloužících ke svodu všech odpadních vod z domu č.p. 115, do kterého byla tehdy zavedena voda.


Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. září 2005, č. j. 5 Co 2001/2005-172, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se skutkovým


a právním posouzením věci soudem prvního stupně. Zdůraznil, že k vydržení práva věcného břemene podle § 1477 OZO nedošlo, neboť pravost držby je vyloučena tam, kde je užívání věci povoleno ze sousedské ochoty. Držitel ani jeho dědicové nemohou vydržet věc (právo), kterou drží (vykonávají) jen jako výprosu. Skutečnost, že šlo o užívání pozemku ze sousedské ochoty vyplývá i z tvrzení žalobkyně, že ve výkonu tohoto práva jejím právním předchůdcům nikdo nebránil. Souhlas k takovému užívání mohl být dán i konkludentně bez uzavírání zvláštní dohody. Otázku, zda při rekonstrukci kanalizace v roce 1981 došlo ke změně ve výkonu práva věcného břemene či nikoliv, nepovažoval odvolací soud za významnou.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ nesprávné právní posouzení věci. Rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a v rozporu s hmotným právem. Nesprávné jsou závěry soudů obou stupňů, že držbu práva žalobkyně, resp. držbu jejích právních předchůdců, nelze považovat za držbu pravou a poctivou, neboť šlo o výprosu. Dotčené pozemky st. parc. č. 91 a č. 92/1 byly původně ve vlastnictví jediného vlastníka a v trhové smlouvě z 28. 8. 1869, kterou došlo k převodu domu č.p. 115 se st. parc. č. 91 na nového vlastníka, bylo mimo jiné uvedeno, že přechází všechno právo a vlastnost převáděného pozemku. Minimálně z tohoto ujednání s přihlédnutím k tehdejší úrovni právního vědomí účastníků smlouvy lze dovodit, že právní předchůdci žalobkyně byli v dobré víře, že nabývají pozemek st. parc. č. 91 s tou vlastností, kterou je mimo jiné právo vést odpadní a povrchové vody potrubím přes pozemek st. parc. č. 92/1. Vědomost vlastníka obou pozemků, aniž ten si při převodu vymínil odstranění potrubí či ho označil za výprosu, naplňuje pravděpodobné důvody, pro které byli právní předchůdci žalobkyně oprávněni se pokládat za držitele poctivé. Nemohlo jít ani o výprosu, jejíž základní podmínkou je souhlas vlastníka věci či uzavření dohody mezi vlastníkem práva či věci a tím, kdo věci či právo takto užívá. Existence žádné dohody nebo souhlasu vlastníka pozemku st. parc. č. 92/1 s vedením potrubí prokázána nebyla a za situace, kdy roury byly do obou pozemků ukládány v době, kdy náležely vlastnicky jednomu subjektu, ani takového souhlasu nebylo třeba. Ostatně není ani zřejmé, čeho by se měla výprosa týkat: pokud byly odpadní roury vybudovány současně s domem č.p. 115, jak je v rozsudcích soudů obou stupňů zmiňováno, pak tvořily neoddělitelnou součást uvedeného domu (jeho vlastnost) a spolu s domem byly prodány, takže domnělou výprosou nemohlo být právo právních předchůdců do pozemku st. parc. č. 92/1 roury uložit. Jestliže se prodej pozemku st. parc. č. 91 a domu č.p. 115 měl týkat jen těchto nemovitostí, aniž roury tvořily jejich neoddělitelnou součást, pak by se domnělá výprosa mohla týkat jen užívání rour, které by náležely vlastníku pozemku st. parc. č. 92/1 o tom se však se v rozsudcích nic neuvádí. Názor soudu prvního stupně, že dobrou víru, že mu právo náleží, nemá držitel, který se spokojí s ústním ujištěním převodce a o existenci práva se nepřesvědčí, je v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 442/2004. I kdyby žalobkyně připustila, že poctivými a pravými držiteli práva nebyli první vlastníci domu č.p. 115 se st. parc. č. 91, kteří je nabyli od manželů T., nejpozději u dalšího vlastníka a každého po nich následujícího tyto pochybnosti být nemohly, neboť OZO existenci titulu nevyžadoval. Vzhledem k výkonu tohoto práva od nepaměti nebyli právní předchůdci žalobkyně povinni zabývat se nabývacím titulem k uvedenému věcnému břemeni, pokud byli při převodu nemovitostí ujištěni, že právo vzniklo v době, kdy vlastník oprávněného a zavázaného pozemku byl totožnou osobou, resp. v souvislosti s rozštěpením vlastnictví. Žalobkyně je přesvědčena, že třicetiletá vydržecí doba začala běžet 15. 7. 1879, tj. od zaknihování trhové smlouvy z 28. 8. 1869. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaní se k dovolání vyjádřili tak, že se ztotožňují s právním posouzením věci soudy obou stupňů. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 442/2004 považují za nepřípadný, neboť se týkal věci, kdy nebyla uzavřena řádná písemná kupní smlouva, v daném případě však byla trhová smlouva prokázána. Žalovaní dále poukázali na to, že u soudu prvního stupně proběhlo pod sp. zn. 7 C 4/2006 řízení, v němž se domáhali, aby žalobkyně potrubí z jejich pozemku st. parc. č. 92/1 odstranila. K tomu se žalobkyně zavázala smírem, schváleným usnesením soudu prvního stupně z 8. 2. 2006, č. j. 7 C 4/2006-25, které nabylo právní moci 8. 3. 2006, a to ve lhůtě jednoho roku od schválení smíru. Za této situace nemá žalobkyně na žalovaném určení naléhavý právní zájem a fakticky také popřela svoje dřívější tvrzení o oprávněnosti držby práva. Žalovaní navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou účastnicí řízení, se dále zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.


Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění novely provedené zákonem č. 59/2005 Sb. (dále OSŘ ), je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné, pokud to zákon připouští.


V daném případě není dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ, neboť jím bylo rozhodnuto o odvolání proti prvnímu rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání je však přípustné podle § 237 odst. písm. c) a odst. 3 OSŘ, neboť řeší otázku vydržení práva služebnosti v rozporu s hmotným právem. Při přezkumu rozsudku odvolacího soudu je dovolací soud vázán právní otázkou předestřenou dovolatelkou k řešení a k novým skutečnostem nastalým po rozhodnutí odvolacího soudu nepřihlíží.


Žalobkyně tvrdila existenci věcného břemene jako práva omezujícího žalované jako vlastníky pozemku tak, že jsou povinni strpět přes svůj pozemek vedení odpadních rour z pozemku žalobkyně, které vzniklo jako pozemková služebnost, tj. institut předcházející věcným břemenům, a to vydržením podle OZO. Pozemkové služebnosti upravoval § 475 OZO tak, že předpokládají dva vlastníky pozemků, z nichž jednomu jakožto zavázanému náleží služebný statek; druhému jako oprávněnému panující statek. Panující statek jest určen buď k polnímu hospodářství nebo k jiné potřebě; proto rozeznávají se také služebnosti polní a domovní. Mezi obvyklými domovními služebnostmi uváděl § 475 bod 7 OZO služebnost tekutiny na sousední pozemek líti nebo po něm sváděti . K vydržení § 1460 OZO vyžadoval způsobilé osoby a předmět, aby někdo skutečně držel věc nebo právo, jichž má být nabyto, aby jeho držba byla řádná, poctivá a pravá a aby byla po celou dobu zákonem určenou vykonávána. Pro mimořádné vydržení stanovil § 1477, že kdo opíral držbu o dobu třicetiletou, nepotřeboval udati řádný právní důvod. Vůči němu prokázaná nepoctivost držby vylučovala vydržení i v této době. Poctivým držitelem byl podle § 326 OZO ten, kdo z pravděpodobných důvodů pokládal věc, kterou drží, za svou. Nepoctivým byl ten, kdo z okolností musel se domnívati, že věc která je v jeho držbě, náleží jiné osobě. Z omylu o skutečnostech nebo neznalosti zákonných předpisů bylo lze být nepořádným (§ 316)


a přece poctivým držitelem. Předpokladem vydržení byla držba práva bylo zapotřebí, aby někdo věc (právo) skutečně držel. Držbou práva nebylo jakékoliv chování, které mohlo být obsahem práva, v daném případě služebnosti. Podle § 312 OZO se držby práv nabude, když se jich užije ve vlastním jméně; přitom podle § 313 OZO držby práva se užije, když někdo na jiném něco jako povinnost žádá a ten mu to plní, rovněž když někdo věc jinému náležející s jeho dovolením použije ke svému užitku; konečně když jiná osoba na cizí zákaz opomene, co by byla oprávněna činiti. Nestačilo tedy např. užívání, které bylo z ochoty povoleno , neboť podle § 1464 OZO, držel-li věc někdo jen jako výprosu, nemohl ji vydržeti. K tomu uvedl Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. Rv I 1096/46, uveřejněném ve sbírce Vážného pod 6818, že držba výprosou (prekaristická) předpokládá, že si držitel neosobuje právo na věc, nýbrž vykonává držbu jen proto, že si buď výslovně vyžádal svolení nebo alespoň mlčky jej při výkonu předpokládá, a proto si práva neosobuje. Otázkou tedy bylo, zda právní předchůdci žalobkyně ve vlastnictví pozemku užívali sousední pozemek k vedení rour jako právo jim ke služebnému pozemku náležejícím byli jeho poctivými držiteli, nebo jen se svolením vlastníků pozemku, které si vyžádali nebo je alespoň mlčky předpokládali. Podle skutkového zjištění byly roury vedeny ve služebném pozemku st. parc. č. 92/1 již v roce 1869, kdy trhovou smlouvou došlo k rozdělení vlastnického práva pozemků parcelních čísel 91 a 92/1 mezi dva subjekty a vkladem této smlouvy do pozemkové knihy v roce 1879 přestaly patřit jednomu vlastníkovi. I když předmětná domovní služebnost trhovou smlouvou z roku 1869 zřízena nebyla, pak nabyvatel panujícího pozemku st. parc. č. 91 se mohl držby práva uchopit na základě ujednání ve smlouvě uvedeného, že na něj přechází všechno právo a vlastnost tohoto pozemku; tedy mohl se domnívat, že mu na základě tohoto ujednání náleží i právo vésti odpadové roury sousedním pozemkem, náležejícímu převodci. Šlo o držbu založenou na omluvitelném právním omylu k tomu srovnej F. Rouček a J. Sedláček: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému s občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi, Praha, Linhart 1935, díl II., str. 117, který uvádí, že poctivým je ten držitel, který ani neví, že se dopouští bezpráví a ani nezná skutečnosti, z nichž by se taková okolnost podávala. Přitom pro závěr o poctivosti držby práva svědčí i povaha vykonávaného práva, tj. jistá trvalost domovních služebností, v daném případě spočívající právě ve vedení (uložení) rour sloužících ke svádění vody v sousedním zatíženém pozemku. Že by právní předchůdci žalobkyně užívali sousední pozemek na základě svolení, které si vyžádali, tj. výprosy, nebo že šlo o držbu, která se uchopili násilím nebo se do držby práva tajně vloudili (§ 1464 OZO), žalovaní neprokázali. Proto mohla právnímu předchůdci žalobkyně mimořádná vydržecí lhůta podle § 1477 OZO začít běžet v roce 1879 a v roce 1909 došlo k vydržení práva služebnosti. Rozsudek Nejvyššího soudu z 7. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 442/2004 řešil otázku vydržení práva podle § 130 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., a proto se jím dovolací soud nezabýval.


Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ). Soud prvního stupně nepřehlédne, že žalobkyně se žalobou domáhala určení práva věcného břemene ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ. Jestliže v průběhu řízení navrhla, aby bylo určeno vydržení tohoto práva, pak žalovala na určení právní skutečnosti a šlo by o jinou určovací žalobu v § 80 OSŘ nevypočtenou (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 494/2000, uveřejněný pod C 495 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Nejvyšší soud rovněž uvedl v rozsudku z 29. 1 2008, sp. zn. 22 Cdo 828/2006, publikovaném na internetových stránkách www.nsoud.cz, že dovolává-li se žalobce v důvodech žaloby na určení naléhavého právního zájmu na uplatněné žalobě a přitom žaluje na určení první skutečnosti, aniž by to zákon v daném případě připouštěl, je soud povinen za použití § 43 odst. 1 OSŘ žalobce upozornit na tento rozpor a vést ho k odstranění uvedeného nedostatku žaloby.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 29. května 2008


JUDr. Marie Rezková, v. r.


předsedkyně senátu