22 Cdo 1492/2005
Datum rozhodnutí: 26.10.2005
Dotčené předpisy: § 7 předpisu č. 99/1963Sb., § 104 předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 1492/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců: a) O. M., a b) J. M., obou zastoupených advokátem, proti žalované O. M. a. s., zastoupené advokátem, o oprávněnosti námitek uplatněných ve stavebním řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, pod sp. zn. 11 C 380/2004, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, č. j. 51 Co 12/2005-29, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se žalobou domáhali, aby soud určil, že žalovaná navrhuje a žádá o stavební povolení ke stavbě Základnové stanice B. p. B. 14065G na pozemcích pozemkové parcely 411/11, 2587/1, 2748/10 v katastrálním území B. p. B., 1) aniž by dodržela podmínky státem přidělené licence na provoz sítě mobilních telefonů spočívající v tom, že před podáním žádosti o stavební povolení na stavbu Základnové stanice se musí pokusit o dohodu s vlastníky nemovitostí, na nichž má již jiný operátor sítě mobilních telefonů umístěnou základnovou stanici, 2) aniž by měla zajištěn přístup-příjezd k Základnové stanici, 3) která ruší (hyzdí) krajinu v takovém pohledu a rozsahu, že to zasahuje do působností a kompetencí příslušných orgánů životního prostředí k ochraně přírody a krajiny a nemá od nich potřebný souhlas, to i z pohledu žalobce jako vlastníka sousedních pozemků a jeho obytného domu, a 4) aniž by byla dodržena šíře ochranného pásma od nejbližšího sousedního pozemku. Žalobci uvedli, že jsou spoluvlastníky pozemku-parcely č. 2901 v k. ú. B. p. B., na němž stojí jejich obytný dům. Žalovaná hodlá umístit na pozemku-parcele č. 2587/1, jehož část si pronajala na dobu deseti let, a na dalších pozemcích- parcelách č. 411/1 a č. 2748/10 v k. ú. B. p. B. stavbu Základnové stanice B. p. B. 14065G , sestávající z příhradové věže výšky 40 m, technologického kontejneru a elektrické přípojky. K návrhu právního předchůdce žalované firmy Č. m., a. s., jako investora stavby a k návrhu firmy C. P. spol. s r. o., jako zhotovitele projektové dokumentace, bylo u Městského úřadu, odboru výstavby a územního plánování v B. p. B. (stavebního úřadu) zahájeno sloučené řízení o vydání územního rozhodnutí a o vydání stavebního povolení na stavbu Základnová stanice B. p. B. 14065G na pozemcích: pozemkové parcely č. 411/11, 2587/1, a 2748/10 v k. ú. B. p. B. Žalobci jako účastníci tohoto správního řízení uplatnili v jeho průběhu následující námitky. Za prvé požadovali doložit pohledovou studii, která se zaměří na pohled z jejich pozemku od domu na zamýšlenou stavbu a žádali o posouzení odbor životního prostředí ohledně zásahu stavby do krajiny, jelikož stavba bude viditelná z několika kulturních památek. Za druhé vytýkali nesoulad s vydanou licencí na provozování mobilní sítě, neboť žalovaná nevyužila stávajících operačních míst ostatních operátorů a za třetí vytýkali, že přístup v době stavby není v dokumentaci dostatečně vysvětlen, neboť je možný pouze přes sousední pozemky ve vlastnictví jiných osob. Stavební úřad dospěl k závěru, že se jedná svým charakterem o občanskoprávní námitky, překračující rozsah jeho pravomoci podle § 137 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen stavební zákon ) a rozhodnutím z 25. 10. 2004, č. j. Výst. 2133/2004/V odkázal žalobce s těmito námitkami na soud a řízení přerušil.

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen soud prvního stupně ) usnesením ze dne 6. 12. 2004, č. j. 11 C 380/2004-17, řízení zastavil (výrok pod bodem I.) a rozhodl, že po právní moci jeho usnesení bude věc postoupena Městskému úřadu B. p. B. (výrok pod bodem II.). Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vycházel ze závěru, že v dané věci není dána pravomoc soudu podle § 7 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ) a proto muselo být řízení podle § 104 odst. 1 OSŘ zastaveno. Z § 137 odst. 1 a 2 stavebního zákona vyplývá, že stavební úřad může odkázat účastníka stavebního řízení na soud jen v případě, kdy účastník uplatní námitku vyplývající z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům a stavbám, která přesahuje rozsah pravomoci stavebního úřadu nebo spolupůsobících orgánů státní správy. Dovodil, že žádná z uplatněných námitek shora uvedený charakter nemá. Pokud jde o prvou námitku spočívající v požadavku žalobců doložit pohledovou studii, která bude zaměřena na pohled z jejich pozemku (od domu) a v požadavku opatřit posouzení odboru životního prostředí ohledně zásahu do krajiny, shledal ji námitkou, kterou přísluší řešit stavebnímu úřadu podle § 37 odst. 2 a § 66 stavebního zákona. Pokud jde o druhou námitku, že jednání žalované je v rozporu s licencí na provozování mobilní sítě, když žalovaná nevyužila stávajících operačních míst jiných operátorů, shledal ji rovněž námitkou, kterou přísluší řešit stavebnímu úřadu. Poukázal na to, že práva a povinnosti provozovatele telekomunikačních služeb upravuje zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 95 tohoto zákona náleží pravomoc udělovat licence k telekomunikační činnosti, dohlížet nad činností provozovatelů, zejména pak vydávat opatření a předběžná opatření, která jsou provozovatelé a poskytovatelé povinni dodržovat, a ukládat pokuty za porušení povinností zákonem stanovených, Českému telekomunikačnímu úřadu. Jde o veřejnoprávní vztah, který vyplývá z regulace provozování telekomunikačních služeb státem. Stavební úřad pak v územním řízení (§ 37 odst. 2 stavebního zákona) a stejně tak i v řízení o stavební povolení (§ 66 stavebního zákona) zkoumá, zda stavebník dodržel všechny podmínky a omezení, které vyplývají z ochrany veřejného zájmu, tedy i podmínky uvedené v zákoně č. 151/2000 Sb. Stejně tak i třetí námitku, že přístup v době stavby není v dokumentaci dostatečně vysvětlen, shledal soud prvního stupně takovou námitkou, kterou přísluší řešit stavebnímu úřadu. Za použití výkladového pravidla a maiore ad minus to dovodil z ustanovení § 108 odst. 2 písm. d) stavebního zákona, podle kterého je stavební úřad oprávněn vyvlastnit či omezit vlastnické právo k pozemkům a ke stavbám za účelem vytvoření podmínek pro nezbytný přístup k pozemku i ke stavbě i po ukončeném územním a stavebním řízení. Nakonec se zabýval ještě i čtvrtou námitkou žalobce, kterou žalobce uplatnil až teprve v žalobě a to, že není dodržena šíře ochranného pásma od nejbližšího sousedního pozemku a shledal ji rovněž za takovou námitku, kterou přísluší řešit stavebnímu úřadu.

Městský soud v Praze jako odvolací soud usnesením ze dne 31. března 2005, č. j. 51 Co 12/2005-29, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že v dané věci není dána pravomoc soudu podle § 7 odst. 1 OSŘ a proto muselo být řízení podle § 104 odst. 1 OSŘ zastaveno. Odvolací soud dále uvedl, že § 37 odst. 2 stavebního zákona ve spojení s vyhláškou č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu ukládá stavebnímu úřadu zabývat se při vydání územního rozhodnutí mimo jiné i tím, zda jsou dodržena ochranná pásma či odstupy staveb (§ 7, § 8), vlivem staveb na životní prostředí (§ 13) i tím, zda staveniště bude vybaveno odpovídajícími přístupovými cestami (§ 15). Proto příslušelo posouzení námitek, že stavba Základnové stanice bude hyzdit krajinu, že žalovaná nemá po dobu výstavby zajištěn přístup a že budou dotčena ochranná pásma, právě jen stavebnímu úřadu. Odvolací soud dále vyslovil názor, že stavební úřad neměl řízení přerušit ani pro posouzení námitky, že žalovaná nedodržela podmínky státem přidělené licence, neboť se nepokusila o dohodu s jinými vlastníky nemovitostí, na nichž má již jiný operátor sítě základnovou stanici umístěnou. Odvolací soud poukázal na to, že § 137 stavebního zákona umožňuje řízení přerušit jen tehdy, nedojde-li k dohodě ohledně vlastnických či jiných práv k pozemkům. Otázku, zda žalovaná dodržela či nikoliv podmínky přidělené licence mezi takové spory podřadit nelze, neboť by šlo o spor, zda žalovaná jedná v souladu s rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu, který příslušnou licenci vydal, a to není spor, který by se dotýkal vlastnických práv žalobců.

Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání. V něm namítali nesprávné právní posouzení věci. To spatřovali ve výkladu ustanovení § 137 stavebního zákona a to konkrétně pojmu námitek, které vyplývají z vlastnických nebo i jiných práv k pozemkům a stavbám, ale překračují rozsah pravomoci stavebního úřadu nebo spolupůsobících orgánů státní správy. Vytýkali odvolacímu soudu, že pokud jde o námitku, že žalovaná nedodržuje podmínky státem přidělené licence na provoz sítě mobilních telefonů, poněvadž před tím, než požádala o stavební povolení na stavbu Základnové stanice, se měla pokusit o dohodu s vlastníky nemovitostí, na nichž má již jiný operátor sítě mobilních telefonů základnovou stanici umístěnou, a pokud jde o další námitku, že není dodržena právními předpisy stanovená šíře ochranného pásma od nejbližšího sousedního pozemku, obě tyto námitky nesprávně posoudil jako námitky nepřekračující rozsah pravomoci stavebního úřadu i spolupůsobících orgánů státní správy. Přitom tím, že žalovaná nevyužila dohody s vlastníky nemovitostí, na nichž má již jiný operátor sítě mobilních telefonů základnovou stanici umístěnou a zamýšlí provést vlastní stavbu Základnové stanice B. p. B., dojde ke znehodnocení pozemku žalobců, což se projeví v ceně pozemků a dále v možnosti žalobců zřizovat na svých pozemcích stavby. Dále poukazovali na to, že stanovení ochranného pásma od hranic pozemku žalobců by mělo vycházet z vlivu emisí těchto stanic na zdraví bydlících v okolí a respektovat jejich individuální citlivost. Pokud taková ochranná pásma nejsou stanovena, jde o námitku překračující pravomoc stavebního úřadu. Navrhli, aby dovolací soud usnesení obou soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 10.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 OSŘ a že jde o usnesení, proti kterému je podle § 239 odst. 2 písm. a) OSŘ dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu § 242 OSŘ bez nařízení jednání (243a odst. 1 věta první OSŘ) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle § 242 odst 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 a 3 OSŘ byl uplatněn, ale především v tom, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, publikovaný pod C 1691, svazek 23, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen Soubor rozhodnutí )]. V dané věci žalobci spatřovali důvod k dovolání v nesprávném právním posouzení věci a svoji právní výtku konkretizovali tak, že byla chybně vyhodnocena povaha následujících dvou z původně čtyř posuzovaných námitek. Za prvé té, že žalovaná zamýšlenou stavbou nedodržuje podmínky státem přidělené licence na provoz sítě mobilních telefonů. Za druhé té, že není dodržena šíře ochranného pásma od nejbližšího sousedního pozemku. Právnímu posouzení povahy obou námitek jako námitek, o nichž přísluší rozhodovat stavebnímu úřadu, k němuž dospěl odvolací soud, nelze nic vytknout. V prvém z obou případů žalobci kritizují záměr žalované zřídit novou stavbu namísto toho, aby žalovaná využila jiných stávajících staveb. Žalobci tím ve skutečnosti zpochybňují veřejnoprávní oprávnění žalované zřídit stavbu. O takovém oprávnění však rozhoduje stavební úřad (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1150/99, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy sešit 1, ročník 2000). Žalobci sice v dovolání rozšířili své výhrady proti zamýšlené stavbě i potud, že zřízením zamýšlené stavby dojde ke znehodnocení jejich pozemku a k omezení jejich možnosti zřizovat na svém pozemku další stavby. Jde o nové skutečnosti, které nebyly uplatněny ani ve stavebním řízení ani v řízení před soudy obou stupňů. Charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu však nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem, které nebyly uplatněny, nebo k důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 535/2000, publikovaný pod C 9, svazek 1, v Souboru rozhodnutí a dále i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 121/99, publikované pod C 333, svazek 4, v Souboru rozhodnutí). Stejně tak i posouzení druhé z obou námitek, že patří posoudit do pravomoci stavebního úřadu, zda bude dodrženo ochranné pásmo či odstup staveb, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 777/2003, publikované na internetových stránkách www.nsoud.cz). Odvolací soud správně poukázal na to, že stavební úřad v rámci své pravomoci ve stavebním řízení rozhoduje také podle § 4 a § 8 odst. 1 vyhl. č. 137/1998 Sb. o umístění stavby a vzájemném odstupu staveb, tj. z hlediska zachování pohody bydlení a hygienických požadavků.

Pokud tedy odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení pro nedostatek pravomoci soudu zastaveno a věc postoupena orgánu, jehož pravomoc je dána (§ 104 odst. 1 OSŘ), je jeho rozhodnutí správné. Proto bylo dovolání podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.

Žalovaná měla v dovolacím řízení úspěch a příslušela by jí podle § 243b odst. 4, § 224 odst. l a § 142 odst. l OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení. Náklady jí však nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. října 2005

JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu