22 Cdo 1491/2001
Datum rozhodnutí: 28.11.2002
Dotčené předpisy: § 135a předpisu č. 40/1964Sb., § 134 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 1491/2001-128

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jany Hráchové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) L. K., zastoupenému advokátem, 2) Ing. P. S., a 3) Ing. D. S., zastoupených advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 148/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2000, č. j. 18 Co 338/2000-82, takto:

I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá.

II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. O. C.

III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2000, č. j. 18 Co 338/2000-82, se ve výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem z 21. 10. 1999, č. j. 10 C 148/95-37, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem jedné ideální poloviny kolny se stavební parcelou 1060/4, zahrady parc. č. 1060/1 a pozemku parcelní číslo 1061 - ostatní plocha, zapsaných na LV č. 796 u KU P. - město, vedeného pro obec P., k. ú. K. , dále zastavil řízení o určení, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými dne 29. 4. 1994, kterou žalovaný 1) prodal žalovaným 2) a 3) pozemky parc. č. 1061/1, č. 1061/4 s kolnou a č. 1061 v k. ú. K., je neplatná, a rozhodl o nákladech řízení.

Usnesením Městského soudu v Praze z 31. 1. 2000, č. j. 18 Co 24/2000-47, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení spoluvlastnického podílu žalobce k pozemkům a kolně a nákladech řízení zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně rozsudkem ze 4. 5. 2000, č. j. 10 C 148/95-71, znovu žalobu na určení, že žalobce je spoluvlastníkem ideální poloviny kolny se stavební parc. č. 1041/4, a pozemků parc. č. 1041/1 a č. 1041 v k. ú. K. zamítl, řízení proti žalovanému 1) zastavil a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce /otec žalovaného 1)/ a J. K. /matka žalovaného 1)/, za trvání manželství, které uzavřeli v roce 1951, nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále BSM ) předmětné pozemky s kolnou. Manželství zaniklo rozvodem v roce 1967. Na základě notářsky ověřeného opisu písemné dohody o vypořádání BSM z 15. 6. 1968, s podpisy vyhotovenými tiskacími písmeny, podle které pozemky s kolnou připadly do vlastnictví J. K., byla jmenovaná vyznačena v evidenci nemovitostí jako jejich výlučná vlastnice. Žalobce v roce 1968 odjel do ciziny, kde se od roku 1970 zdržoval bez povolení československých úřadů a byl proto odsouzen v roce 1972 pro trestný čin opuštění republiky. Trest propadnutí majetku mu nebyl uložen. Rozsudkem soudu prvního stupně z 19. 1. 1993, č. j. 5 C 289/91-17, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze z 18. 3. 1994, č. j. 18 Co 71/94-45, bylo určeno, že smlouva o vypořádání zaniklého BSM žalobce a J. K., datovaná dnem 15. 6. 1968, je neplatná, s odůvodněním, že tato dohoda z 15. 6. 1968 neobsahovala vlastnoruční podpis žalobce a nepodařilo se prokázat, že by s ní byl žalobce srozuměn a souhlasil s ní v době údajného uzavření. J. K. darovací smlouvou z 18. 10. 1991, téhož dne registrovanou, darovala předmětné pozemky žalovanému 1). Ten uzavřel jako prodávající se žalovanými 2) a 3) jako kupujícími, kteří byli v dobré víře, že žalovaný 1) je skutečným vlastníkem pozemků a kůlny, 29. 4. 1994 kupní smlouvu (s účinky vkladu k 26. 10. 1994), kterou jim uvedené pozemky s kolnou prodal za kupní cenu 1.300.000 Kč do jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Rozsudek soudu prvního stupně z 26. 11. 1995, č. j. 10 C 303/95-65, kterým bylo určeno, že darovací smlouva uzavřená 18. 10. 1991 mezi J. K. a žalovaným 1) ohledně uvedených pozemků, je neplatná, byl změněn rozsudkem Městského soudu v Praze z 16. 4. 1999, č. j. 18 Co 63/99-107, tak, že žaloba byla zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na žalovaném určení ve smyslu 80 písm. c) OSŘ. Na základě uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že byla prokázána neplatnost dohody o vypořádání BSM žalobce a J. K. z 15. 6. 1968 a zároveň, že darovací smlouva mezi žalovaným 1) a J. K. ze dne 18. 10. 1991, je platná . Žalovaný 1) se podle darovací smlouvy stal výlučným vlastníkem pozemků s kolnou. Jeho vlastnické právo k nemovitostem bylo vyznačeno v katastru nemovitostí a žalovaní s ním v dobré víře, že jejich vlastníkem podle tohoto zápisu je, uzavřeli 29. 4. 1994 kupní smlouvu. Dále soud prvního stupně uvedl, že se nezabýval námitkou vydržení vlastnického práva k pozemkům J. K., jak ji žalovaní 2) a 3) vznesli, když tato otázka byla řešena v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 1999 . Soud prvního stupně uzavřel, že na základě uvedeného by určení vlastnického práva žalobce k nemovitostem bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu 3 ObčZ.

K odvolání žalobce, kterým výslovně napadl rozsudek soudu prvního stupně ohledně žalovaného 1) jen ve výroku o nákladech řízení (nikoli o zastavení řízení) a ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení jeho vlastnictví vůči žalovaným 2) a 3) a souvisejícím výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3), odvolací soud rozsudkem z 6. 10. 2000, č. j. 18 Co 338/2000-82, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že určil, že žalobce je vlastníkem jedné ideální poloviny předmětné kolny a pozemků, dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3 a ve výroku ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že jejich náhradu žalobci nepřiznal. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně sice správně ze spisu sp. zn. 5 C 289/91 zjistil, že smlouva o vypořádání BSM manželů K. byla shledána neplatnou, avšak nevzal v úvahu, že za té situace se žalobce stal podle 149 odst. 4 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. podílovým spoluvlastníkem jedné poloviny kolny a pozemků. J. K. podle zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než sám má, nemohla spoluvlastnický podíl žalobce platně převést na žalovaného 1) a ten na žalované 2) a 3). Odvolací soud považoval proto dobrou víru těchto žalovaných při nabytí spoluvlastnického podílu žalobce k nemovitostem za právně nevýznamnou a odkaz soudu prvního stupně na § 3 ObčZ za nepřípadný s odůvodněním, že vlastnické právo žalobce je objektivní skutečností, takže nelze dovodit, že jeho úsilí směřující k osvědčení vlastnického práva by bylo v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud ještě poukázal na to, že negativní dopad jeho rozsudku pro žalované 2) a 3) nezpůsobil žalobce, ale žalovaný 1), který s nimi uzavřel 29. 4. 1994 kupní smlouvu, ačkoliv 18. 3. 1994 byl za přítomnosti J. K. vyhlášen odvolacím soudem rozsudek, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně z 19. 1. 1993, kterým byla smlouva o vypořádání BSM datovaná dnem 15. 6. 1968, shledána neplatnou. Změnu výroku o nákladech řízení ve vztahu žalobce a žalovaného 1) odůvodnil odvolací soud tak, že podle 146 odst. 2 OSŘ je k jejich náhradě vzhledem ke zpětvzetí žaloby povinen žalobce, ale žalovanému jejich náhradu nepřiznal s odkazem na 150 OSŘ.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání.

Žalovaný 1) napadl dovoláním, jak vyplývá z jeho úvodní části a odůvodnění včetně dovolacího návrhu, rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tj. i výrok o určení spoluvlastnického podílu žalobce k pozemkům a kolně. Vytkl odvolacímu soudu nesprávný závěr o neplatnosti darovací smlouvy z 18. 11. 1991, kterou uzavřel s J. K. Namítl, že odvolací soud byl v otázce platnosti této smlouvy vázán ve smyslu 133 odst. 2 OSŘ již pravomocným rozsudkem téhož soudu z 18. 4. 1999, č. j. 18 Co 63/99-107, kterým byla žaloba na určení neplatnosti této smlouvy zamítnuta. Považuje za správné závěry soudu prvního stupně, který žalobu v této věci na určení spoluvlastnického podílu žalobce ke kolně a k pozemkům zamítl, a nesouhlasí s tím, že mu byl znám výsledek řízení o určení neplatnosti smlouvy o vypořádání BSM z 15. 6. 1968. Poukázal také na to, že žalobce vzal zpět i žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy z 29. 4. 1994, kterou vůči všem žalovaným podal. Žalovaný 1) nesouhlasí také s tím, že mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaní 2) a 3) vytýkají odvolacímu soudu že vycházel jen ze závěru, že J. K. nebyla ke dni uzavření darovací smlouvy se žalovaným 1) vlastnicí celých pozemků a kolny, ale jen jejich ideální poloviny, z důvodu neplatnosti dohody o vypořádání BSM z 15. 6. 1968. Nezabýval se však otázkou, zda J. K. nenabyla vlastnictví k celým pozemkům a kolně vydržením, když námitku jejího vydržení tohoto práva vznesli žalovaní 2) a 3) již před soudem prvního stupně. Dále žalovaní dovozují, že J. K. byla na základě dohody o vypořádání BSM z 15. 6. 1968 a jejího zápisu v evidenci nemovitostí v dobré víře, že jí pozemky a kolna patří. Jako s vlastními s nimi nakládala a byla tak jejich oprávněnou držitelkou ve smyslu 132a ObčZ ve znění k 1. 4. 1983 (novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb.) a dále žalovaní poněkud nejasně uvádějí, že splnila tak podmínky držby ve smyslu 132a ObčZ ve znění k 1. 4. 1983 a následnou aplikací již zmíněného 865 odst. 3 se tak dne 1. 4. 1984 a ve smyslu 872 odst. 6 ObčZ je možné dojít k jedinému závěru, a to že žalobce není a nemůže být vlastníkem předmětných nemovitostí. Podle žalovaných J. K. uzavřela 18. 10. 1991 ohledně pozemků a kolny platnou darovací smlouvu se žalovaným 1) a ten je platně 8. 4. 1994 převedl na žalované 2) a 3). Žalovaní původně navrhli, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že jejich žalobě bude vyhověno. Po doručení vyjádření žalobce k dovolání, který namítl, že takové rozhodnutí nemůže dovolací soud učinit, žalovaní 2) a 3) navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že bylo určeno, že žalobce je spoluvlastníkem pozemků a kolny z jedné poloviny (a v souvisícím výroku o nákladech řízení), zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. K vyjádření žalobce ještě dodali, že námitku nedostatku dobré víry J. K. a žalovaného 1) považují za formální, neboť žalobce bez jakékoliv opory tvrdí, že J. K. nechala dohodu o vypořádání BSM opatřit podpisem žalobce. Přitom podle jejího tvrzení došlo ke ztrátě dohody žalobcem podepsané v souvislosti s protiprávním vycestováním žalobce do ciziny a proto ji také nemohla v řízení o neplatnost dohody o vypořádání BSM předložit. Nestalo se tak z důvodu nějakého jejího podvodu, jak žalobce ve vyjádření naznačuje. Pokud žalovaní 2) a 3) přicházejí v tomto podání z 9. 5. 2001, se zpochybněním závěru o neplatnosti dohody o vypořádání BSM z 15. 6. 1968, jde o dovolací důvod uplatněný po uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty (rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci 12. 12. 2001) a dovolací soud k němu při přezkumu rozsudku odvolacího soudu nepřihlížel ( § 240 odst. l OSŘ).

Žalobce se vyjádřil k dovolání žalovaného 1) tak, že je nepřípustné. Poukázal na to, že ve vztahu k žalovanému 1) bylo řízení zastaveno, a odvolací soud rozhodoval ve vztahu k tomuto žalovanému jen o nákladech řízení. Dále žalobce rozvedl, proč by ani dovolání žalovaného 1) proti výroku odvolacího soudu ve věci samé nemohlo obstát, a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

K dovolání žalovaných 2) a 3) se žalobce vyjádřil tak, že soudy obou stupňů se námitkou vydržení vlastnického práva k pozemkům a kolně J. K. zabývaly, byť jen okrajově. Vydržení nepřipadalo v úvahu, neboť dohodu o vypořádání BSM, ze které J. K. odvozovala dobrou víru, že jí pozemky a kůlna patří, žalobce nikdy nepodepsal, dohoda byla podepsána jeho jménem tiskacími písmeny, takto byla notářstvím ověřena a J. K. byla zapsána jako výlučná vlastnice pozemků v evidenci nemovitostí jen proto, že tehdejší Geodézie zaměnila ověření listiny s ověřením podpisu na listině. Ani žalovaný 1) nebyl v dobré víře, že darem od matky J. K. pozemky s kolnou nabyl, když jako syn o probíhajícím sporu o neplatnosti dohody o vypořádání BSM rodičů věděl a byl také v uvedeném řízení slyšen jako svědek. Vydržet nemohli vlastnické právo ani žalovaní 2) a 3). Žalobce také poukázal na to, že dovolací návrh žalovaných 2) a 3) neodpovídá 243b odst. 1 a 2 OSŘ.

Nejvyšší soud podle bodu 17, hlavy prvé, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, t. j. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.(dále jen OSŘ ).

Žalobce se původně žalobou domáhal ve vztahu ke všem třem žalovaným určení neplatnosti kupní smlouvy z 29. 4. 1994 a určení jeho spoluvlastnického podílu k pozemkům a kolně. Žalobu na určení neplatnosti této smlouvy vzal vůči všem žalovaným zpět při jednání 21. 10. 1999 (č. l. 32) a řízení o této části žaloby bylo zastaveno rozsudkem z 21. 10. 1999, č. j. 10 C 48/95-37. V řízení o určení spoluvlastnického podílu žalobce k pozemkům a kolně však nebyli žalovaný 1) ve vztahu se žalovanými 2) a 3) v postavení nerozlučných společníků - těmi byli jen žalovaní 2) a 3), když ze zápisu v katastru nemovitostí vyplývalo, že nemovitosti, jichž se žaloba týká, nabyli do BSM, resp. jsou předmětem jejich společného jmění manželů, jímž bylo od 1. 8. 1998 zákonem č. 91/1998 Sb. BSM nahrazeno. Předmětem řízení byly tedy dva samostatné nároky, což ostatně žalobce vyjádřil tím, že vůči žalovanému 1) vzal žalobu na určení předmětného spoluvlastnického podílu při jednání 21. 3. 2000 (č. l. 57) zpět a soud prvního stupně řízení vůči žalovanému 1) zastavil - výrok o zastavení je obsažen v rozsudku ze 4. 5. 2000, č. j. 10 C 148/95-71. Současně také rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným 1) a dále rozhodl věcně o žalobě na určení ve vztahu k žalovaným 2) a 3) a nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3). Výrok o zastavení řízení nebyl odvoláním žádného z účastníků napaden, žalobce napadl odvoláním jen výrok ve věci samé, jímž bylo o určení spoluvlastnického podílu rozhodováno ve vztahu k žalovaným 2) a 3), tím i souvisící výrok o nákladech řízení mezi ním a žalovanými 2) a 3), a dále výrok o nákladech řízení, kterým mu bylo uloženo nahradit žalovanému 1) náklady řízení. Výrok o zastavení řízení ve vztahu k žalovanému 1) nabyl právní moci. V rozsahu žalobcem podaného odvolání také odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a o jeho odvolání rozhodl - změnil rozsudek soudu prvního stupně, tak že žalobě na určení spoluvlastnického podílu žalobce k pozemkům a kolně vyhověl (ve vztahu k žalovaným 2) a 3). Rozhodl také o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a všemi žalovanými.

Dovolací soud proto posuzoval odděleně dovolání žalovaného 1) a dovolání žalovaných 2) a 3).

Žalovaný 1) podal dovolání včas, avšak zčásti nebyl k jeho podání oprávněn a zčásti šlo o dovolání nepřípustné. Jak už bylo uvedeno, žalovaný 1) účastníkem řízení o žalobě na určení spoluvlastnického podílu žalobce k pozemkům a kůlně vůči žalovaným 2) a 3) nikdy nebyl. Protože k podání dovolání je oprávněn jen účastník řízení (§ 240 odst. l OSŘ), není k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím odvolací soud v řízení vedeném proti žalovaným 2) a 3) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je spoluvlastníkem jedné poloviny pozemků a kolny. Lze ještě podotknout, že i kdyby žalovaný 1) nerozlučným společníkem se žalovanými 2) a 3) byl, pak řízení o určení vlastnictví bylo vůči němu s výjimkou nákladů řízení zastaveno již soudem prvního stupně, a i proto by osobou oprávněnou k podání dovolání do výroku, jímž odvolací soud rozhodl ve věci samé, nemohl být. Pokud žalovaný 1) napadl dovoláním výroky rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, ve vztahu mezi ním a žalobcem, jde o dovolání podle 238a odst. 1 písm. a) OSŘ nepřípustné. Dovolání žalovaného 1) bylo proto podle 243b odst. 4 a § 218 písm. b) a c) OSŘ odmítnuto.

Protože žalobce byl ve vztahu k žalovanému 1) v dovolacím řízení úspěšný, je žalovaný 1) povinen nahradit žalobci účelně vynaložené náklady řízení(§ 243b odst. l, § 221 odst. l, § 151 odst. l a § 142 odst. l OSŘ). Ty jsou dány odměnou jeho zástupce advokáta(který v dovolacím řízení učinil jeden úkon) ve výši 2500 Kč (§ 10 odst. 3, § 5 písm. b/, § 14 odst. l a § 18 odst. l vyhl. Č. 484/2000 Sb.) a paušální náhradou hotových výdajů v částce 75 Kč(§ 13 odst. 3 vyhl. Č. 177/1996 Sb.), celkem částkou 2575 Kč.

Dovolání žalovaných 2) a 3) při jejich řádném zastoupení bylo podáno včas a je podle § 238 odst. l písm. a) OSŘ přípustné. K vadám řízení vyjmenovaných v § 237 odst. l OSŘ ani jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nedošlo. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle dovolací námitky těchto žalovaných, t. j. zda je správný závěr odvolacího soudu, že žalobce byl ke dni vyhlášení jeho rozsudku (z stavu k tomuto dni soud podle § 154 odst. l OSŘ vychází) spoluvlastníkem předmětných pozemků a kolny.

Nesprávnost tohoto závěru spojují dovolatelé s námitkou, že J. K. nabyla výlučné vlastnictví k pozemkům a kolně vydržením.

Vydržení jako jeden ze způsobů nabytí vlastnického práva (a tedy také zániku vlastnického práva předchozího vlastníka) nebylo v ObčZ účinném v době od 1. 4. 1964 do 31. 3. 1983 vůbec upraveno.

Teprve 135a odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., účinný v době od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991, stanovil, že vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (132a odst. l) věc movitou po dobu tří let a nemovitou po dobu 10 let. Dále bylo v 135a odst. 2 ObčZ uvedeno, že jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě (132a odst. l) po dobu deseti let a k němž by mohlo být zřízeno právo osobního užívání (199 odst. 2), nabývá vlastnictví k pozemku nebo jeho části stát, občan má právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v § 200. Dále bylo v 507a odst. 3 ObčZ stanoveno, že do doby uvedené v ustanovení 135a se započítává i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdci měli věc nepřežitě v držbě (135a odst. l) před 1. 4. 1983, tato doba však neskončí do jednoho roku od tohoto dne.

Ke změně v úpravě vydržení došlo novelou ObčZ provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., účinnou od 1. 1. 1992. Podle 134 odst. 1 ObčZ ve znění této novely oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce je spoluvlastníkem předmětných pozemků a kolny, neboť zaniklé BSM žalobce a J. K., do něhož tyto věci náležely, nebylo po rozvodu jejich manželství vypořádáno platnou dohodou, ale nastoupila nevyvratitelná právní domněnka o vypořádání BSM podle 149 odst. 4 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. To znamená, že tyto věci se staly uplynutím tří let od 1. 4. 1983 (507a odst. 2 ObčZ ve znění uvedené novely) předmětem jejich podílového spoluvlastnictví při stejných spoluvlastnických podílech, tj. každého z poloviny. Odvolací soud se však nezabýval otázkou, zda spoluvlastnictví žalobce k těmto věcem vzniklo, případně jako existující zaniklo, s přihlédnutím vydržením vlastnického práva k předmětným věcem J. K., ačkoliv námitka tohoto vydržení byla před soudem prvního stupně žalovanými 2) a 3) vznesena. Jestliže tedy věc neposuzoval podle 135a odst. 2 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. a 134 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., přičemž v případě vydržení jiným subjektem by žalobce podílovým spoluvlastníkem věcí být nemohl, je závěr odvolacího soudu, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem těchto věcí předčasný. Jde proto o nesprávné právní posouzení věci, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Rozsudek odvolacího soudu byl proto ve vztahu k žalovaným 2) a 3) zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (243b odst. 4 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný 1), co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 28. listopadu 2002

JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu