22 Cdo 1484/2006
Datum rozhodnutí: 04.12.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





22 Cdo 1484/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň: a) J. K., a b) Ing. J. Š., obou zastoupených advokátem proti žalované H. V., zastoupené advokátem, o vyklizení pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 216/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 64 Co 319/2005-261, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyním na nákladech dovolacího řízení částku 3 150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně a) a dalších šest žalobců se žalobou z 24. 5. 1998 domáhali, aby soud uložil žalované povinnost vyklidit jejich pozemek, který užívá bez právního důvodu. Současně požadovali vydání bezdůvodného obohacení, které tím žalované vzniklo. Žalovaná se bránila, že vlastnické právo k pozemku vydržela. Užívala pozemek jako vlastní od roku 1976, kdy nabyla do vlastnictví sousední nemovitosti, a teprve v roce 1991 přišli žalobci s tím, že jim pozemek náleží. Pozemek. drželi už její právní předchůdci od konce druhé světové války, na pozemku se nachází garáž postavená jejím otcem.


Obvodní soud pro Prahu 6 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem z 15. 12. 2000, č. j. 10 C 216/98-68, žalované uložil, aby vyklidila a vyklizený žalobcům odevzdala pozemek č. kat. 230/5 o výměře 129 m2 v kat. úz. R. do tří dnů od právní moci rozsudku, dále aby v téže lhůtě zaplatila žalobcům 5 000,- Kč, ohledně částky 2 000,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.


Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované usnesením z 25. 7. 2001, č. j. 19 Co 317/2001-95, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, v níž bylo žalobě vyhověno, a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Soud prvního stupně usnesením z 10. 5. 2004, č. j. 10 C 216/98-208, připustil, aby do řízení namísto původních šesti žalobců vstoupila Ing. J. Š., která nabyla kupní smlouvou s nimi 9. 4. 2003 uzavřenou spoluvlastnický podíl k pozemku parc. č. 230/5 v rozsahu ideální poloviny. Rozsudkem z 15. 11. 2004, č. j. 10 C 216/98-227, rozhodl soud prvního stupně opětovně tak, že žalovaná je povinna vyklidit a vyklizený odevzdat žalobcům pozemek č. parc. 230/5 o výměře 129 m2 v kat. úz. Ruzyně zapsaný v katastru nemovitostí na LV č. 40 u Katastrálního úřadu P. do tří dnů od právní moci rozsudku, a zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobcům 5 000,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.


Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jsou v katastru nemovitostí zapsány jako spoluvlastnice pozemku parc. č. 230/5 v k. ú. R., o výměře 129 m2 , každá v rozsahu ideální poloviny. Žalobkyně a) nabyla spoluvlastnický podíl k tomuto pozemku darovací smlouvou v roce 1990 a žalobkyně b) kupní smlouvou z 9. 4. 2003. Těmito smlouvami nabyly žalobkyně rovněž spoluvlastnický podíl k pozemkům parcelních čísel 230/1 230/4 a dalším v k.ú. R. Právní předchůdci žalobkyň vlastnili původně pozemek parc. č. 119 zapsaný ve vl. č. 17 pozemkové knihy pro k. ú. R., později přečíslovaný na parc. č. 230, geometrickým plánem z roku 1962 rozdělený na pozemek parc. č. 230/1 a díl A. V roce 1964 byl pozemek parc. č. 230/1 rozdělen na pozemky parcelních čísel 230/1- 230/5. Pozemky parcelních čísel 230/2, 230/3 a 230/4 byly pronajaty a nájemci platili nájemné. J. S. užíval pozemky parcelních čísel 230/2 (do roku 1995) a 230/4 (do roku 2001). Žalovaná je výlučnou vlastnicí domu č. p. 61 s pozemky parc. č. 236, zastavěná plocha, o výměře 212 m2 a parc. č. 237, zahrada, o výměře 78 m2, sousedících s předmětným pozemkem parc. č. 230/5. Získala je na základě darovací smlouvy z 21. 5. 1976 od svého otce J. Z., který je nabyl v roce 1967 děděním po matce K. Z. a ta je získala dražbou v roce od roku 1940. Právní předchůdci žalované užívali pouze pozemky parc. č. 236 a 237. Znalecký posudek Ing. F. L., vyhotovený pro účely darovací smlouvy z roku 1976, oceňuje dům a pozemky ve shora uvedených výměrách, venkovní úpravy složené z vyrovnávajících schůdků a opěrné zídky, oplocení z roku 1942 poškozené a rezavé, s délkou plotu shodnou s polohopisem z roku z roku 1896. Znalec neoceňoval a na pozemcích tedy nestály žádné další stavby - hospodářská budova, suché WC, garáž čtvercového nebo obdélníkového typu nebo krb. V roce 1976 doplňovalo Středisko Geodézie informace o stavu operátu dotazem u vlastníků, tehdy M. K. (jedna ze spoluvlastnic pozemků náležejících právním předchůdcům žalobkyň), a nepochybně i u žalované, která již vlastnila nemovitosti na základě darovací smlouvy. Podle těchto odpovědí uvedlo ve výpisu z evidence nemovitosti i jejich uživatele, a to u parc. č. 230/2 V. A., u parc. č. 230/3. J. S., u parc. č. 230/4 V. S. a u parc. č. 230/5 žalovanou. V průběhu let 1976 (od uzavření darovací smlouvy) až 1979 žalovaná postavila na pozemku parc. č. 237 a části sporného pozemku (přesah 2,7m) bez stavebního povolení nebo ohlášení garáž o rozměrech 8x3,5 m a krb, které jsou viditelné na leteckém snímku z roku 1979, a pozemek parc. č. 230/5 ke svým pozemkům připlotila. Podle leteckého snímku z roku 1947 byl pozemek K. Z. malou zahradou bez oplocení, na snímku z roku 1951 jsou vidět vzrostlé stromy, hranice nezměněny. V geometrickém plánu z roku 1962 je na pozemku parc. č. 237 vyznačena čtvercová stavba, ta je patrná i na leteckém snímku z téhož roku 1962, stejně jako stromy osázený jen pozemek parc. č. 237, nikoli již pozemek parc. 230/5. Ve stavebních plánech Ing. Mírové z dubna 1987 na přístavbu domu žalované č. p. 61, je garáž zakreslena pouze na pozemku parc. č. 237, ačkoliv stojí téměř polovinou na pozemku parc. č. 230/5. Žalovaná užívala pozemek parc. č. 230/5 nerušeně až do roku 1991, kdy jí byl tehdejšími spoluvlastníky předložen návrh na uzavření nájemní smlouvy k tomuto pozemku, který neakceptovala, a následujícími dopisy byla upozorněna, že pozemek nevydržela a že jej má vyklidit. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná užívá sporný pozemek od roku 1976 bez právního důvodu; vzhledem ke všem okolnostem nemohla být ani v dobré víře, že jí patří, tedy nebyla jeho oprávněnou držitelkou ve smyslu § 129 a § 130 občanského zákoníku (dále ObčZ ) a vlastnické právo k němu nevydržela. S přihlédnutím k tomu, že se jedná o lokalitu prakticky vesnickou, kde se všichni sousedé znají a stýkají, žalované muselo být známo, že její sousedé mají části rozděleného pozemku parc. č. 230 v nájmu. Žalovaná také nepožádala o stavební povolení pro stavbu garáže, neboť věděla, že ji částečně staví na cizím pozemku a do současné doby jde o stavbu nezkolaudovanou. Vzhledem k tomu, že žalovaná neoprávněna zasahuje do vlastnického práva žalobců k předmětnému pozemku, přísluší žalobcům ochrana jejich práva podle § 126 odst. 1 ObčZ a žalobě na vyklizení pozemku vyhověl. Žalobu na vydání bezdůvodného obohacení žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobkyně neprokázaly vznik újmy a její rozsah a z větší části by šlo o nárok promlčený, který vzhledem ke vznesené námitce promlčení nelze přiznat.


Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 64 Co 319/2005-261, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že tvrzení žalované, že její právní předchůdci sporný pozemek užívali již od roku 1940 bylo vyvráceno především leteckými snímky a znaleckým posudkem F. L. Z těchto důkazů bylo zjištěno, že sporný pozemek nebyl k pozemkům právních předchůdců žalované připlocen a ani na něm nestály tvrzené stavby. Konstatoval, že dobrá víra nemůže vycházet pouze ze subjektivních představ držitele, ale musí být hodnocena objektivně, a to i ve vztahu k právnímu důvodu uchopení se držby. Povinnost prokazovat okolnosti, ke kterým se dobrá víra vztahuje přitom spočívá na tom, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením. Připomněl, že žalovaná se stala vlastnicí pozemků č. parc. 236 o výměře 212 m2 (zastavěná plocha 104 m2) a č. parc. 237 o výměře 78 m2, a jak sama uvedla, výměra parcel jí byla známa ze znaleckého posudku a plánku ke stavebnímu povolení na nerealizovanou rekonstrukci domu. Žalovaná se chopila držby pozemku, jehož výměra byla téměř srovnatelná ku nezastavěné ploše pozemků parc. č. 236 a 237 (129 m2 : 186 m2). Pak i kdyby byla subjektivně přesvědčena, že je vlastnictví tohoto pozemku, v dobré víře nebyla, neboť při zachování běžné opatrnosti, kterou lze po ní požadovat, mohla si existenci práva, případně titulu snadno ověřit.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; podle obsahu (§ 41 odst. 2 OSŘ) však odvolacímu soudu rovněž vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítla, že odvolací soud řešil otázku nabytí vlastnického práva vydržením v rozporu s hmotným právem a konstantní judikaturou. Zejména závěr, že dobrou víru prokazuje držitel pozemku, je v rozporu s § 130 ObčZ i jeho dřívějším zrušovacím rozhodnutím. Připomněla závěry odborné literatury a judikaturu dovolacího soudu, z nichž vyplývá, že kriteria rozhodná pro posouzení dobré víry držitele nelze aplikovat mechanicky, ale je nutné vždy přihlédnout k okolnostem a povaze konkrétního případu. Soudu prvního stupně v této souvislosti vytýká, že bagatelizoval dobové listinné důkazy i pasivitu vlastníků sporného pozemku ve vztahu k ní a jejím právním předchůdcům. Právě pasivita vlastníků předmětného pozemku je klíčovým kritériem pro posouzení její dobré víry, a to s ohledem na běžnou opatrnost, kterou po ní bylo možné požadovat za situace, kdy vůči jejím sousedům právní předchůdci žalobkyň svá vlastnické práva vykonávali. Zpochybnila provedené důkazy. Letecké snímky, které sama předložila, jsou bohužel takové kvality, že z nich nelze žádná zjištění učinit, a letecký snímek z roku 1962 ani neexistuje. Znalecký posudek F. L. není důkazem absence dobré víry žalované, neboť byl zpracován za situace, kdy k žádné změně výměry pozemku nedošlo. Jsou v něm i rozpory ohledně délky oplocení, na což byl soud v odvolání upozorněn, aniž se však tím zabýval. Žalovaná uvádí, že její rodina drží sporný pozemek od konce druhé světové války a nebylo prokázáno, že by se tohoto pozemku sama zmocnila. Zároveň odkázala na nález Ústavního soudu č. 477/2005 Sb., který se zabývá významem plynutí času ve vztahu ke stabilitě a jistotě právních vztahů. Závěrem odvolacímu soudu vytkla, že nepostupoval v souladu s principy spravedlivého procesu, neboť se v rozhodnutí nevypořádal se všemi odvolacími námitkami. Jeho rozhodnutí je velmi kusé a v řízení provedené důkazy jsou vytržené ze souvislosti. Odvolací soud se v rozporu s důvody, pro které bylo prvé rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno, nezabýval významem pasivity právních předchůdců žalobkyň, korespondencí s katastrálním úřadem a důvody vzniku sporné parcely. Rozhodnutí opírá pouze o letecké snímky, znalecký posudek a plánky pořízené v souvislosti se stavbou garáže, a pomíjí celou řadu dalších důkazů, které dobrou víru žalované prokazují. V této souvislosti žalovaná odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 593/04 a IV. ÚS 563/03, ze kterých vyplývá, že právo na spravedlivý proces zahrnuje povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co vyšlo v průběhu řízení najevo a co účastníci tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalobkyně se vyjádřily k dovolání tak, že podmínky pro přípustnost dovolání ve věci nejsou splněny, neboť veškeré právní otázky posuzované soudy obou stupňů řeší stávající judikatura. Nesouhlasí ani s tvrzením žalované, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále polemizují s jednotlivými námitkami dovolatelky, které shledávají neopodstatněné, přičemž skutkové zjištění i právní posouzení odvolacího soudu považují za správné. Uvedly také, že žalobkyně a) převedla darovací smlouvou z 9. 1. 2006 svůj spoluvlastnický podíl k pozemku parc. č. 230/5 na žalobkyni b), návrh na vklad byl podán 23. 1. 2006. Téhož dne žalobkyně b) a její manžel R. Š. navrhli, aby byla provedena oprava vkladu práva podle kupní smlouvy z 9. 4. 2003, neboť smlouva byla uzavřena za trvání jejich manželství. Ideální polovina převáděných nemovitostí, tedy i pozemku parc. č. 230/5, tak náleží do společného jmění žalobkyně a) a jejího manžela. Žalobkyně navrhly, aby dovolací soud dovolání ve věci nepřipustil.


Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno řádně zastoupenou oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.


Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl stejně jako v dřívějším rozsudku z 15. 12. 2000, č. j. 10 C 216/98-68, který byl usnesením Městského soudu v Praze z 25. 7. 2001, č. j. 19 Co 317/2001-95, zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Jde tedy o potvrzující rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ nemůže založit to, že odvolací soud eventuálně vyhodnotil určité tvrzené skutečnosti či provedené důkazy nesprávně nebo opomenul zohlednit určité okolnosti ve prospěch dovolatele, tedy že skutkový stav byl zjištěn nesprávně. Námitky týkající se správnosti skutkových zjištění a z nich vyplývajících skutkových závěrů se vztahují k dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ, který však není způsobilým dovolacím důvodem tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení - v daném případě ze skutkového zjištění, že teprve žalovaná připlotila sporný pozemek ke svým pozemkům, že nepožádala o stavební povolení na stavbu garáže ani později o rozhodnutí kolaudační, neboť si byla vědoma toho, že je zčásti postavena na sporném pozemku, že v roce 1976, kdy už byla vlastnicí darem nabytých nemovitostí, prováděla geodézie doplnění operátu, že věděla o nájmech dalších sousedních pozemků vzniklých rozdělením původního pozemku parc. č. 230/1 a že také ve stavebních plánech na přístavbu domu žalované č.p. 61 z roku 1987 je garáž nesprávně zakreslena jen na jejím pozemku parc. č. 237.


Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila.


Podle § 130 odst. 1 občanského zákoníku (dále ObčZ ) je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným.


Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. K tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen Soubor rozhodnutí ), pod C 1067 a rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný tamtéž pod C 1176. Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí (viz usnesení Nejvyšší soud ze 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, publikované pod C 573 Souboru rozhodnutí). Je tedy povinností toho, kdo tvrdí, že vlastnické právo vydržel, aby uvedl a prokázal konkrétní okolnosti svědčící o jeho dobré víře. Žalovaná vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku opírala o domnělý právní titul, darovací smlouvu z 21. 5. 1976, kterou jí její otec daroval dům č. p. 61 s pozemky parc. č. 236 a 237 v k. ú. Ruzyně, a bylo na ní, aby tvrdila, okolnosti svědčící o její dobré víře. Pokud soudy učinily shora uvedená zjištění, pak jejich úvaha, že žalovaná nemohla být objektivně v dobré víře, že jí sporný pozemek patří, není zjevně nepřiměřená. Pouhá pasivita vlastníků ve výkonu jejich práva ke spornému pozemku, její dobrou víru založit nemohla. K naplnění dobré víry nestačí toliko přesvědčení držitele, že nepůsobí bezpráví, ale že mu věc nebo právo náleží - to z hlediska objektivního, nikoli jen jeho subjektivního přesvědčení. Neobstojí tak ani námitka, že soudy obou stupňů podcenily význam dlouhodobého faktického stavu z hledisky stability vlastnických vztahů, na který poukázal Ústavní soud ve stanovisku publikovaném pod č. 477/2005 Sb., kterým řešil restituční problematiku. Ani namítaná vada řízení zásadní význam rozsudku odvolacího soudu nezakládá. Z odůvodnění jeho rozsudku je ve smyslu § 158 odst. 2 OSŘ zřejmé, že převzal zjištění soudu prvního stupně včetně objasnění vzniku sporného pozemku v roce 1964, jeho připlocení žalovanou k pozemkům jí v roce 1976 darovaným a vypořádal se i s odvolací námitkou žalované, týkající se její dobré víry z hlediska poměru plochy pozemků, které nabyla darem, a to v rozsahu nezastavěném domem, a plochy sporného pozemku parc. č. 230/5, jehož držby se chopila.


Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné, a proto bylo podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ odmítnuto.


Žalovaná je povinna podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ nahradit žalobkyním náklady dovolacího řízení. Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst. 2, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II. vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 3 000,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 2 x 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhl. č. 276/2006 Sb., a činí celkem 3 150,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, mohou žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.





V Brně dne 4. prosince 2008


JUDr. Marie Rezková,v. r. předsedkyně senátu