22 Cdo 1482/98
Datum rozhodnutí: 21.08.2000
Dotčené předpisy:




22 Cdo 1482/98

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J. T., zastoupeného advokátkou, proti žalované I. D., zastoupené advokátem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, pod sp. zn. 5 C 180/90, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 1998, čj. 16 Co 67/98-143, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou 13. 2. 1990 domáhal se žalobce, aby žalované bylo uloženo vyklidit pozemek parc. č. 532 v kat. území M. a žalované A. T. vyklidit dům č. 191 s pozemkem parc. č. 530 a pozemek parc. č. 531 zahrada v témže kat. území.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "soud prvního stupně") vyhlášeným při jednání 14. 12. 1990 byla žaloba o vyklizení proti A. T. vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Dalším usnesením z 22. 3. 1991, čj. 5 C 180/90-32, soud prvního stupně připustil, aby do řízení přistoupila na straně žalované také Česká republika - Obvodní úřad pro Prahu 10 a rozsudkem z 9. 7. 1991, čj. 5 C 180/90-40, žalobu proti oběma žalovaným zamítl. Dospěl k závěru, že žalobce svůj spoluvlastnický podíl - 2/3 pozemku parc. č. 532 v kat. území M. (dále jen "pozemek"), který nabyl dědictvím po otci, převedl kupní smlouvou z 16. 10. 1987 na stát. Poukázal na to, že žalobcem tvrzené uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek by mohlo být podle § 49 odst. 3 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zák. č. 131/1982 Sb. jen důvodem k odstoupení od smlouvy. Dále uvedl, že postup Obvodního národního výboru pro P. (dále jen "ObNV pro P."), pokud vyzval žalobce k tomu, aby pozemek zastavěl, nebo že bude vyvlastněn jako pozemek určený pro výstavbu rodinných domků, odpovídal ustanovením § 112 a násl. stavebního zákona. Dodal, že přezkum rozhodnutí ObNV pro P. z 15. 2. 1988, kterým byl žalované předmětný pozemek přidělen do osobního užívání, stejně jako dohody o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku z 29. 2. 1988, uzavřené mezi ObNV pro P. a žalovanou, není v pravomoci soudu.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací, když žalobce při jednání odvolacího soudu 11. 11. 1991 uvedl, že odstupuje od kupní smlouvy z 16. 10. 1987, usnesením z téhož dne, čj. 20 Co 629/91-51, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že náležitě nezjišťoval okolnosti, za kterých byla žalobcem kupní smlouva uzavřena, uložil mu také, aby se zabýval platností této smlouvy z hlediska její určitosti a vyslovil právní názor, že soud je oprávněn přezkoumat platnost dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku.

Soud prvního stupně usnesením z 24. 3. 1993 připustil změnu žaloby tak, aby byla určena neplatnost předmětné kupní smlouvy a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku, žalované uloženo vyklidit pozemek a pro případ, že kupní smlouva bude shledána platnou, aby soud rozhodl, že odstoupení žalobce od kupní smlouvy je po právu, dohoda o zřízení práva osobního užívání je neplatná a žalované uloženo pozemek vyklidit. Rozsudkem z 24. 3. 1993, čj. 5 C 180/90-77, a doplňujícím rozsudkem z 25. 8. 1994, čj. 5 C 180/90-95, žalobu zamítl. Po doplnění dokazování vyšel ze zjištění, že žalobce, který žil od roku 1948 v zahraničí, do Československa jezdil na návštěvy, přičemž jeho některé žádosti o udělení víza byly zamítány. V dubnu 1987 obdržel výzvu ObNV pro P. k zahájení stavby nebo prodeji pozemku. Jeho úmyslu stavět nic nenasvědčuje, neučinil k tomu žádné kroky ani po této výzvě, udělil J. P. plnou moc k prodeji spoluvlastnického podílu, kupní cenu přijal a nevznesl k platnosti kupní smlouvy žádné námitky při návštěvě v roce 1988, ale až v prosinci 1989. Soud prvního stupně uzavřel, že kupní smlouva z 16. 10. 1987 je platným právním úkonem, a k účinnému odstoupení žalobcem od této smlouvy nedošlo.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem z 16. 5. 1995, čj. 16 Co 41/95-107, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované pozemek vyklidit, jinak žalobu zamítl. Odvolací soud dovodil, že kupní smlouva byla žalobcem uzavřena nesvobodně, jestliže mu nebyl umožněn návrat do ČSSR a současně byl vyzván k zahájení stavby na pozemku.

K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem z 30. 10. 1997, čj. 2 Cdon 445/96-135, zrušil shora označený rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žalobce při uzavření smlouvy 16. 10. 1987 nejednal v důsledku bezprávné výhrůžky. Pokud byl vyrozuměn, že předmětný pozemek je určen k zastavění a nezačne -li na něm sám stavět, bude zahájeno vyvlastňovací řízení, šlo o postup odpovídající § 108 a násl. stavebního zákona (zák. č. 50/1976 Sb.), upravující vyvlastňovací řízení. Psychické donucení, které by mu znemožňovalo se svobodně rozhodnout, zda má státu spoluvlastnický podíl odprodat či nikoliv, nelze dovodit ani z toho, že v době předcházející jednání o uzavření kupní smlouvy nebylo uděleno povolení k pobytu. Žalobce neprokázal, že by v souvislosti s uvažovaným vyvlastněním pozemku sám projevil zájem na pozemku stavět, naopak udělil J. P. plnou moc k prodeji tohoto spoluvlastnického podílu, přijal plnění z kupní smlouvy a v roce 1988, když pobýval v ČSSR, kupní smlouvu nijak nezpochybnil.

Odvolací soud pak rozsudkem z 31. 3. 1998, čj. 16 Co 67/98-143, poté co připustil změnu žaloby na vyklizení pozemků parc. č. 532/1 zahrada a č. 532/2 stavební plocha v kat. území M., Obec P., zapsané na LV č. 502 u Katastrálního úřadu P., žalovanou (na pozemku parc. č. 532 žalovaná zbudovala dům a poté došlo k jeho rozdělení), změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části tak, že žalobu na vyklizení uvedených pozemků zamítl, dále rozhodl o nákladech řízení a zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Odkázal na právní názor dovolacího soudu ohledně platnosti kupní smlouvy z 16. 10. 1987 jako svobodného právního úkonu. Dále dovodil, že žalobce uzavřel kupní smlouvu 16. 10. 1987 platně prostřednictvím zástupkyně J. P. Plnou moc z 21. 9. 1987, kterou zplnomocnil J. P., aby ho zastupovala při prodeji pozemku parc. č. 532 v P. - M., považoval za odpovídající § 31 odst. l obč. zák. ve znění před novelou provedenou zák. č. 509/1991 Sb. s tím, že J. P. jako zástupkyně žalobce uzavřením kupní smlouvy nepřekročila rozsah oprávnění. Uvedl, že plná moc deklaruje navenek, ve vztahu k třetím osobám, rozsah, v jakém má zástupce - zmocněnec zmocnitele zastupovat. Pro vymezení rozsahu oprávnění zmocněnce je rozhodující obsah plné moci. Je-li rozsah zmocnění nějak omezen, musí to být v plné moci výslovně vyjádřeno, jinak omezení, ujednané mezi zmocnitelem a zmocněncem nemá vůči třetím právní účinky. Považoval proto otázku platnosti předmětné smlouvy ve vztahu k plné moci udělené žalobcem J. P. za odpovídající konstantní judikatuře. V této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. Odon 28/95, uveřejněný v Právních rozhledech 3/1996, který se týkal obsahu právního vztahu zastoupení vzniklého na základě dohody o plné moci. V něm mimo jiné Nejvyšší soud uvedl, že pro vymezení rozsahu oprávnění zmocněnce jednat za zmocnitele je rozhodující znění plné moci a omezení ve vztahu mezi zmocněncem a zmocnitelem jsou vůči třetím osobám účinná, jen byla -li jim známa. Platná právní úprava (rozumí se obč. zák. ve znění novely provedené zák. č. 509/1991 Sb.) nevyžaduje zvláštní plnou moc k převodu nemovitostí a písemná plná moc má předepsané náležitosti, pokud je v ní obsažen projev vůle zmocnitele splňující požadavky § 37 obč. zák. a je -li zmocnitelem vlastnoručně podepsána.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z § 239 odst. 2 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Za otázku, která činí rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu považuje otázku platnosti plné moci jako úkonu určitého a srozumitelného, ve smyslu § 37 obč. zák. Žalobce uvádí, že formulací plné moci, kterou udělil J. P., mínil jmenovanou pověřit, aby v jeho zastoupení dojednala podmínky prodeje spoluvlastnického podílu, nikoli však samotný prodej, resp. uzavření kupní smlouvy. Pokud by byla ve smyslu § 23 obč. zák. mezi ním a J. P. uzavřena dohoda o tom, že za něj podepíše kupní smlouvu, vyjádřil by ji v plné moci. Taková dohoda však neexistovala, a udělenou plnou moc nelze jednoznačně vyložit jako zmocnění J. P. k uzavření kupní smlouvy ohledně spoluvlastnického podílu žalobce. Pokud odvolací soud otázku platnosti plné moci jako úkonu určitého a srozumitelného neposuzoval, ačkoliv jde o úkon podle tohoto ustanovení absolutně neplatný, je právní posouzení věci nesprávné. Žalobce navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. l o. s. ř. je dovolání přípustné proti všem rozhodnutím odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Takové vady žalobce nenamítal a ze spisu nebyly ani zjištěny.

V dané věci odvolací soud sice změnil rozsudek soudu prvního stupně, jde však jen o změnu formální, neboť rozhodoval o vyklizení pozemků, které vznikly rozdělením pozemku, o jehož vyklizení rozhodoval soud prvního stupně, a ke změně došlo právě jen v důsledku tohoto rozdělení. Protože tak jde o rozsudek potvrzující, nelze přípustnost dovolání dovozovat z ustanovení § 238 odst. l písm. a) o. s. ř.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku v této věci není dána podle ustanovení § 238 odst. l písm. b) o. s. ř. (soud prvního stupně rozsudkem, čj. 5 C 180/90-77, žalobě nevyhověl stejně jako předchozím zrušeným rozsudkem, čj. 5 C 180/90-40) ani podle § 239 odst. l o. s. ř., neboť odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku svého rozsudku nevyslovil.

Dovolání by tedy mohlo být přípustné jen podle § 239 odst. 2 o. s. ř.

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. platí, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí zásadní význam (nejde o posouzení takové právní otázky, které nebylo pro rozhodnutí věci určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy).

Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, přípustnost nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalobce před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu navrhl připuštění dovolání s tím, že rozsudek odvolacího soudu považuje za rozhodnutí zásadního významu, neboť odvolací soud se nezabýval posouzením platnosti plné moci udělené žalobcem J. P. z hlediska určitosti a srozumitelnosti podle § 37 obč. zák.

Především je třeba uvést, že odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce uzavřel platně, prostřednictvím J. P. jako zástupkyně kupní smlouvu 16. 10. 1987, jejímž předmětem byl spoluvlastnický podíl k pozemku. Byť výslovně nezmínil také § 37 obč. zák., vyložil podrobně obsah plné moci udělené žalobcem J. P. 21. 9. 1987, jako plné moci ve smyslu § 31 odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zák. č. 509/1991 Sb., tedy jako zvláštní plné moci k uzavření takové smlouvy, to znamená také plné moci určité a srozumitelné.

Právní posouzení určitosti a srozumitelnosti právního úkonu odvolacím soudem je spojeno s jedinečným skutkovým základem a dovolací soud neshledává, že by posouzení aplikace § 37 obč. zák. v dané věci mohlo mít zásadní význam pro rozhodovací činnost soudů. Tím ovšem základní podmínka přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. není dána.

Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243 b odst. 4, § 218 odst. l písm. c/ o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vyplývá z toho, že žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. l, § 151 odst. l a § 142 odst. 1 o. s .ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. srpna 2000

JUDr. Marie R e z k o v á, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová