22 Cdo 1474/2001
Datum rozhodnutí: 11.09.2001
Dotčené předpisy:




22 Cdo 1474/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A) M. B., B) V. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) P. f. Č. r., 2) S. v. a k. a 3) F. B., o vydání předběžného opatření, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 Nc 3089/2000-20, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. března 2001, čj. 35 Co 580/2000-128, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v České Lípě (dále soud prvního stupně ) usnesením ze dne 8. září 2000, čj. 12 Nc 3089/2000-20, zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by byla žalovaným uložena povinnost zajistit průchodnost vody z vodovodního řadu do přípojky k domu čp. 36 ve S. Š., a to uvolněním kohoutu či ventilu přívodu ve vodovodní šachtě na pozemku 3. žalované p. č. 515/1 (od 1. 6. 2000 p. č. 248) v katastrálním území S. Š., obec Z., okres Č. L. a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 22. března 2001, čj. 35 Co 580/2000-128, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, ve kterém tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedli, že stavba vodovodní přípojky k domu čp. 36, který je ve vlastnictví žalobců, byla povolena odborem výstavby bývalého Okresního národního výboru v Č. L. jako součást stavby dvojdomku. Tím byl prokázán počátek odběru pitné vody, minimálně od roku 1971, a s přihlédnutím k nepřetržitosti odběru bylo právo čerpání vydrženo. Odvolací soud se otázkou vydržení práva nezabýval. Dovolatelé mají za to, že lze uložit povinnost zajistit průchodnost vody do přípojky, neboť přerušením dodávky pitné vody k 29. 6. 2000 bylo zasaženo do jejich vlastnického práva k vodovodní přípojce a mohou se proto dožadovat, aby dodávky vody byly uvedeny v předešlý stav. Dodávají, že druhá žalovaná nebyla oprávněna omezit či přerušit dodávku pitné vody pro údajné přenechání odběru pitné vody třetí žalované bez souhlasu dodavatele dalšímu uživateli, neboť na vodoměr jsou napojeni další občané z obce Š. Dodávka pitné vody byla žalobcům zastavena 29. 6. 2000 a bylo jim tak znemožněno užívání jejich nemovitostí v souladu se zdravými životními podmínkami, a proto je přerušení dodávky vody výkonem práva provedeným v rozporu s dobrými mravy. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.), tedy podle občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ) ve znění před novelou provedenou tímto zákonem a zjistil, že dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 OSŘ.

Podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ je přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně. To však neplatí, jde-li mimo jiné o usnesení o předběžném opatření, jak je tomu v daném případě. Proto podle tohoto ustanovení není dovolání přípustné.

Podmínky stanovené v § 239 OSŘ dovolání v dané věci rovněž nesplňuje, neboť usnesení o předběžném opatření, ani usnesení odvolacího soudu, které je potvrzující, nejsou usneseními ve věci samé, a podle tohoto ustanovení může být dovolání připuštěno jen proti rozhodnutí ve věci samé. Navíc odvolací soud výrokem svého rozhodnutí nevyslovil přípustnost dovolání (§ 239 odst. l OSŘ) a žalobci návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodali (§ 239 odst. 2 OSŘ).

Pokud jde o přípustnost dovolání podle § 237 OSŘ, nutno uzavřít, že vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 OSŘ, k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 OSŘ) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v ustanovení § 237 odst. 2 OSŘ) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou. Dovolatelé sice napadají rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustanovením § 237 odst. l písm. d) a f) OSŘ a pro jeho obsahovou zmatečnost , avšak ani jednu z uvedených podmínek přípustnosti v dovolání nekonkretizovali. Tyto vady řízení nebyly ostatně z obsahu spisu zjištěny.

Dovolání žalobců proto bylo jako nepřípustné odmítnuto (§ 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ OSŘ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovaným žádné prokazatelné náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. září 2001

JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v. r.

předseda senátu