22 Cdo 1466/2015
Datum rozhodnutí: 08.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



22 Cdo 1466/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) TRANE KM, s. r. o., IČO: 29197881, se sídlem v Brně, M. Kuncové 3863/9, a b) J. T. , obou zastoupených JUDr. Jiřím Ponížilem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, proti žalovanému J. H. , zastoupenému JUDr. Šárkou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Broumově, ul. Generála Svobody 17, o zřízení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 7 C 54/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. ledna 2015, č. j. 24 Co 469/2014-93, takto:
Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Okresní soud v Náchodě ( soud prvního stupně ) usnesením ze dne 24. září 2014, č. j. 7 C 54/2014-68, zastavil řízení a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení. Rozhodnutí zdůvodnil tím, že projednání žaloby brání překážka věci pravomocně rozhodnuté v řízení o žalobě právního předchůdce současných žalobců, které bylo vedeno u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 120/2012.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobců usnesením ze dne 5. ledna 2015, č. j. 24 Co 469/2014-93, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje. Dovodil, že žalobci se domáhají zřízení nezbytné cesty za jiných skutkových okolností, než které zde byly v době rozhodnutí ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 C 120/2012. Tehdy soud založil své zamítavé rozhodnutí na zjištění, že právnímu předchůdci žalobců nebylo bráněno v jiném přístupu k jeho nemovitostem, a to přes pozemek jeho rodičů a pozemek manželů R. Nárok žalobců se opírá o jiný skutkový základ, podle něhož je jim uvedený přístup nadále znemožněn. Proto nejde o totožný předmět řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Obsah usnesení soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné; otázku totožnosti řízení řešil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a není důvod věc řešit jinak.

Tentýž předmět řízení je ve smyslu ustanovení § 83 o. s. ř., upravujícího překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř., upravujícího překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2007, sp. zn. 32 Odo 1217/2005, dostupné stejně jako další zde uvedená rozhodnutí na www.nsoud.cz ). Předmětem občanského soudního řízení je žalobci uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 1999, sp. zn. 22 Cdo 380/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, viz též Vážný 9626). Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 347/2005).

Vymezení předmětu řízení je v souladu se zásadou dispoziční pouze věcí žalobce; to, zda skutková tvrzení jsou správná (resp. zda se je podařilo prokázat), se projeví v rozhodnutí o věci samé. Jestliže tedy žalobce uplatňuje stejný žalobní návrh, jako v již rozhodnuté věci, opírá jej však o jiná skutková tvrzení (o jiný skutek), pak jde o jiný předmět řízení. Jestliže svá tvrzení neprokáže (resp. bude-li prokázán jejich opak), pak bude žaloba zamítnuta; není to však důvod pro zastavení řízení pro překážku rozhodnuté věci. Pro posouzení, zda tu překážka věci rozhodnuté je, je tak třeba vyjít z žalobních tvrzení; k tomu, zda jsou i pravdivá, se při zvažování existence uvedené překážky nepřihlíží.

Uplatňují-li žalobci jiný skutkový základ sporu, než o jakém bylo rozhodnuto v předchozím sporu, nejde o dva totožné předměty řízení. Pak ztrácí význam otázka, zda jsou žalobci vázání i rozsudkem vydaným v řízení, jehož se účastnil jejich právní předchůdce; ani jemu by totiž v podání takové žaloby nebránila zmíněná překážka.

Dovolání proti usnesení odvolacího soudu tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. září 2015

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu