22 Cdo 1462/2006
Datum rozhodnutí: 27.06.2007
Dotčené předpisy:





22 Cdo 1462/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce S. b. d. Č. B. v., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) M. Č., 2) F. D., a 3) M. D., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 118/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. února 2006, č. j. 7 Co 2836/2005-159, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Okresní soud v Českých Budějovicích (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 21. září 2005, č. j. 12 C 118/2005-113, výrokem pod bodem I. určil, že žalobce je výlučným vlastníkem části původní parcely zjednodušené evidence, původ pozemkový katastr (PK) číslo 343/1, zapsané dosud u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště Č. B. na LV, tak, jak je vyznačena v geometrickém plánu ze dne 23. 9. 2004, vyhotoveném Ing. J. K., a to parcely číslo 349/29 o rozloze 689 m2, parcely číslo 505 o rozloze 173 m2, parcely č. 343/1 o rozloze 1.009 m2, parcely číslo 504/1 o rozloze 336 m2 a části pozemků parc. č. 343/31 a parc. č. 343/13 tvořící vodorovný pruh s hranicí pozemku parc. č. 343/1 tak, jak je vyznačen (modrou barvou) na geometrickém plánu ze dne 23. 9. 2004, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku . Výroky pod body II. a III. rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdci žalovaných prodali kupní smlouvou z 19. 4. 1969 československému státu M. n. v. v L. pozemek parcelní číslo 343/1 o výměře 2853 m2; pozemek byl určen k budoucí výstavbě bytových jednotek prováděné S. b. d. o. v L. (dále SBDO ). Kupní cena byla prodávajícím uhrazena tak, že obdrželi částku 2 101,20 Kč určenou podle cenových předpisů. Dalších 6 000,- Kč obdrželi prodávající od členů SBDO, neboť prodávající se nespokojili s úhradou určenou podle cenových předpisů. Podmínkou vydání stavebního povolení k výstavbě bytových jednotek byl jednak výkup pozemků od původních vlastníků a poté jejich převod jako stavebních do užívání SBDO. Stavební povolení ke stavbě bylo vydáno 22. 10. 1969. Stavby bytových jednotek a garáží byly zaměřeny geometrickým plánem z 16. 3. 1971 na pozemcích včetně parcely č. 343/1 a jako jejich nabyvatel bylo podle výkazu výměr vedeno SBDO. Stavby byly zkolaudovány 22. 4. 1974. Kupní smlouva z 19. 4. 1969, jejíž originál se nedochoval a je k dispozici pouze její opis, nebyla vložena do tehdejší evidence nemovitostí . Z listu vlastnictví vedeného tamním katastrálním úřadem vyplývá, že jako spoluvlastníci pozemkové parcely č. 343/1 byli v katastru nemovitostí zapsáni žalovaní na základě rozhodnutí o dědictví D 616/1984 a D 493/1996 . Soud uzavřel, že žalobce a SBDO jako jeho právní předchůdce byli v dobré víře, že kupní smlouvou z 19. 4. 1969 byly sporné pozemky od právních předchůdců žalovaných vykoupeny, stali se tak jejich oprávněnými uživateli a jejich vlastnictví vydrželi.


Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 10. února 2006, č. j. 7 Co 2836/2005-159, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.


Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a některé důkazy zopakoval. Uvedl, že žalobcem tvrzená dobrá víra se nevztahuje k titulu, který by měl za následek nabytí vlastnického práva. Kupní smlouva z 19. 4. 1969 svědčí o nabytí vlastnického práva k pozemkům státem, a proto bylo nezbytné, aby žalobce doplnil tvrzení o tom, od jaké právní skutečnosti nebo úkonu odvíjí svou dobrou víru, eventuálně dobrou víru svého právního předchůdce při uchopení držby sporných pozemků z titulu vlastnického práva a aby k tomu nabídl důkaz. V této souvislosti připomenul, že se žalobce k jednání odvolacího soudu nedostavil, nedostalo se mu proto poučení podle § 118a odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) stejně jako o následcích nesplnění výzvy k doplnění rozhodných skutečností; tak se zbavil možnosti vyslechnout poučení podle zmíněného ustanovení (přiměřeně R 61/2002) . Dospěl k názoru, že shora zmíněná kupní smlouva není ani domnělým právním titulem pro uchopení z oprávněné držby právním předchůdcem žalobce a ani v případě zřízení práva trvalého užívání podle § 70 hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb. ke sporným pozemkům nemohl žalobce být v dobré víře, že je vlastníkem pozemků. Uzavřel, že pouhá existence zmíněné kupní smlouvy mezi žalovanými a státem není právně způsobilým titulem pro založení oprávněné držby žalobce ve smyslu § 130 odst. 1 občanského zákoníku ( ObčZ ).


Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání a tvrdí, že napadený rozsudek byl vydán na základě řízení, jež trpělo vadami, které mohly způsobit nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci a skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování . Polemizuje se závěrem odvolacího soudu ohledně své dobré víry. Namítá, že žalovaní nejsou vlastníky sporných nemovitostí, neboť jejich právní předchůdci převedli jejich vlastnictví na stát. Bylo prokázáno, že žalobce vstoupil aktivně do jednání o koupi pozemků, neboť prodávajícím vyplatil peněžní obnos, který překračoval kupní cenu pozemků. Ty byly evidentně použity jako stavební pro stavbu domů v žalobcově vlastnictví a ten s pozemky jako s vlastními také nakládal. S ohledem na nepřehlednou úpravu vlastnických a užívacích vztahů v dané době nutno předpokládat, že žalobce byl v dobré víře, že pozemky vlastní. Nelze opomíjet skutečnost, že žalovaní soudně zpochybňovali vlastnictví k pozemkům až v roce 2004, ačkoliv budovy na pozemcích stály již 35 let. Tvrdí-li žalovaní, že k převodu vlastnictví pozemků na stát došlo bez právního důvodu, pak jejich oprávněným nárokem mohl být nárok vyplývající ze zákona o půdě. Měli se tedy domáhat jejich vydání v restitučním řízení. Zde dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a sp. zn. 28 Cdo 1050/2003. Jestliže soudy obou stupňů uvádějí, že pozemky byly převedeny právními předchůdci žalovaných na stát, pak zápis v katastru nemovitostí tomu neodpovídá. Odvolací soud dovodil, že žalovaní nejsou vlastníky pozemků, ale nezabýval se dále tím, kdo je vlastní. Pokud tento soud žalobci vytkl neúčast jeho zástupce u odvolacího jednání a stalo-li se tak pro nepojízdnost auta při sněhové kalamitě na cestě k soudu, pak měl akceptovat jeho omluvu a měl mu umožnit vyjádřit se k průběhu řízení a poučení podle § 118a odst. 1 OSŘ mu poskytnout. To mu bylo upřeno a žalobce proto nemohl uplatnit potřebná skutková tvrzení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ) napadené rozhodnutí z hledisek uvedených v dovolání přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Tvrzený dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ podle obsahu dovolání uplatněn není.


V dané věci bylo předmětem řízení určení vlastnického práva žalujícího družstva, přičemž toto právo mělo vzniknout vydržením; otázka, zda vlastníky pozemků jsou žalovaní, stát anebo někdo jiný, nebyla v řízení řešena, neboť přesahuje jeho předmět. Za této situace nejsou výtky dovolatele, že odvolací soud neurčil, kdo je vlastníkem, resp. že neaplikoval právní názor vyslovený v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, důvodné.


Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 ObčZ). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 ObčZ). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 ObčZ).





Podmínkou oprávněné držby a vydržení vlastnického práva tedy je, že držitel se omylem domnívá, že je vlastníkem držené věci a že jeho omyl je omluvitelný; samotné vědomí, že má právo cizí věc užívat, např. z důvodu práva trvalého užívání národního majetku podle § 70 hospodářského zákoníku, ke kvalifikaci jeho užívání jako oprávněné držby nepostačuje.


V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se uvádí, že tvrzení držitele, že mu věc patří (§ 132 a 135a zákona č. 40/1964 Sb. ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.) a že s ní nakládá jako s vlastní musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Uvedený výklad pojmu oprávněné držby jako jednoho z předpokladů pro nabytí věci vydržením se týkal § 132 zákona č. 40/1964 Sb. před uvedenou novelou, a je použitelný i pro výklad tohoto pojmu, obsaženého nyní po novele v ustanovení § 130 odst. 1 ObčZ. V rozsudku z 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, Nejvyšší soud uvedl, že posouzení toho, zda je držitel se zřetelem k všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 ObčZ) nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva, které má být předmětem oprávněné držby.


V dané věci nebyla tvrzena ani prokázána existence právního titulu (byť i jen domnělého) od kterého by žalobce (nikoliv tedy stát, jehož vlastnické právo nebylo předmětem řízení) mohl odvozovat své přesvědčení, že se stal vlastníkem sporného pozemku. Kupní smlouva z 19. 4. 1969, o kterou opřel dobrou víru žalobce soud prvního stupně, se týkala převodu nemovitostí na stát, nikoliv na žalobce. Proto je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný.


Nelze přisvědčit ani námitce, že odvolací soud zkrátil procesní práva žalobce tím, že nepřijal omluvu jeho právního zástupce, který se nemohl odvolacího jednání účastnit pro problémy vyvolané sněhovou kalamitou. Podle § 101 odst. 3 OSŘ platí: Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů . Důležitý důvod může vést k odročení jednání jen pokud účastník z tohoto důvodu o odložení včas požádal. V dané věci došla omluva účastníka soudu až po skončení jednání, při kterém bylo vyneseno rozhodnutí ve věci, a soudu tak nelze vytýkat, že jednání neodročil a soud ani neměl procesní možnost, jak k této omluvě přihlédnout.


Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalovaným takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měli právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.


Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 27. června 2007


JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.


předseda senátu