22 Cdo 1461/2006
Datum rozhodnutí: 05.12.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





22 Cdo 1461/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému E. P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 469/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. prosince 2005, č. j. 8 Co 2899/2005-115, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Českých Budějovicích (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 21. září 2005, č. j. 12 C 469/2004-95, pod bodem I. výroku zamítl návrh, aby soud určil, že dům č. p. 63, zapsaný na LV č. 402, vedeném pro obec a k. ú. H. u Katastrálního úřadu pro J. kraj, katastrální pracoviště Č. B., je ve výhradním vlastnictví žalobkyně . Pod bodem II. zamítl návrh, aby soud určil, že pozemkové parcely č. 656 st. parc. o výměře 334 m2 a č. 657 zahrada o výměře 202 m2, zapsané na LV č. 402, vedeném pro obec a k. ú. H. u Katastrálního úřadu pro J. kraj, katastrální pracoviště Č. B., jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného, každého jednou ideální polovinou. Pod bodem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.


Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou bývalí manželé. První manželství uzavřeli 20. 3. 1982 a toto manželství zaniklo rozvodem 11. 9. 1995. Druhé manželství, které uzavřeli 29. 6. 1996, zaniklo rozvodem 12. 11. 2004. Za trvání prvního manželství účastníci uzavřeli 31. 10. 1985 s manžely L. kupní smlouvou, kterou koupili dům č. p. 63, stav. parc. č. 656 a parc. č. 657 v kat. území H. za kupní cenu 63 226,- Kč. V čl. 7 této smlouvy sjednali, že po registraci smlouvy bude u střediska geodézie v Č. B. zapsáno vlastnické právo manželů E. a Z. P. Kupní smlouva byla registrována bývalým Státním notářství v Č. B. 13. 11. 1985 a následně byli účastníci v katastru nemovitostí zapsáni jako jejich vlastníci s tím, že sporné nemovitosti jsou jejich bezpodílovým spoluvlastnictvím. Po rozvodu prvního manželství účastníci uzavřeli dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nejprve 18. 12. 1995. Protože tato dohoda byla neurčitá a nebyl podle ní proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, uzavřeli účastníci 31. 1. 1996 novou dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, podle níž vlastníkem předmětných nemovitostí se stal žalovaný, vlastníkem ostatního majetku žalobkyně. Vklad vlastnického práva žalovaného k nemovitostem byl katastrálním úřadem povolen 19. 3. 1996 s účinky vkladu k 6. 3. 1996. Na LV č. 402 pro obec a kat. území H. je jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí veden žalovaný. Před podáním návrhu na rozvod druhého manželství účastníků vyzval zástupce žalobkyně žalovaného k vypořádání jejich společného majetku. V dopisech z 28. 6. 2004 i 19. 7. 2004 zástupce žalobkyně vycházel z toho, že nemovitosti v H. jsou ve výlučném vlastnictví žalovaného. Teprve v dopise z 20. 9. 2004 přišel s tím, že dům č. p. 63 v H. do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nikdy nepatřil, neboť byl koupen výhradně za finanční prostředky žalobkyně. Žalobkyně toto své tvrzení dokládala listinnými důkazy, na podkladě nichž soud prvního stupně dospěl k závěru, že není prokázáno, že by matka žalobkyně před koupi domu žalobkyni darovala částku 65 000,- Kč. S ohledem na výdělkové poměry účastníků v roce 1983 a 1984 učinil závěr, že účastníci minimálně část prostředků na koupi nemovitostí našetřili ze trvání manželství. Soud prvního stupně zamítl žalobu, když dospěl k závěru, že výlučným vlastníkem sporným nemovitostí je žalovaný, a to na základě platné dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků z 31. 1. 1996. Poukázal na to, že nemovitosti účastníci nabyli za trvání manželství a podle jejich ujednání také byly zapsány jako jejich bezpodílové spoluvlastnictví. Na zaplacení kupní ceny použitá částka nejméně 13 226,- Kč pocházela ze společných prostředků účastníků. Dohoda z 31. 1. 1996 vyjadřovala svobodnou a vážnou vůli žalobkyně, aby výlučným vlastníkem nemovitostí se stal žalovaný.


Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 20. prosince 2005, č. j. 8 Co 2899/2005-115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně řádně a dostatečně zjistil skutkový stav a při hodnocení provedených důkazů respektoval zásadu, že při pochybnostech o vlastnictví věci nabyté za trvání manželství nutno tuto otázku hodnotit ve prospěch bezpodílového spoluvlastnictví manželů a správně při posuzování důvodnosti či nedůvodnosti podané žaloby aplikoval zásadu, že bylo-li k nabytí věci použito i jen zčásti prostředků společných, stává se nabytá věc v celém rozsahu součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a to bez ohledu na rozsah prostředků použitých z prostředků oddělených . Ztotožnil se i s právním posouzením věci soudem prvního stupně, tj. s tím, že nebyla prokázána neplatnost či nicotnost dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků uzavřené po rozvodu jejich prvního manželství , s poukazem na to, že v kupní smlouvě z 31. 10. 1985 žalobkyně spolu se žalovaným prezentovala vůli, aby předmětné nemovitosti se staly součástí jejich bezpodílového spoluvlastnictví, z čehož lze usuzovat (nebyl-li uváděn opak), že byly nabyty ze společných prostředků . Pokud jde o určení podílového spoluvlastnictví k pozemkům, odvolací soud uvedl, že se ve smyslu § 492 odst. 2 ObčZ v tehdy platném znění byla úprava bezpodílového spoluvlastnictví manželů přiměřeně použitelná i na věci, které byly v soukromém vlastnictví.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení spatřuje v nedostatečném hodnocení všech pro věc rozhodných důkazů a ostatních skutečností, které za řízení vyšly najevo . Namítla, že rozsah toho, co tvořilo bezpodílové spoluvlastnictví manželů, byl vymezen kogentní právní úpravou a nebylo možno jej měnit formou jednostranných prohlášení ani dvoustranných dohod manželů, a to ani při vzniku či zániku BSM, ani v době nabytí konkrétního majetku. Údaje uvedené v kupní smlouvě ze dne 31. 10. 1985, a později v dohodě o vypořádání BSM ze dne 31. 1. 1996, proto nemohou na charakteru vlastnictví k domu č. p. 63 v N. H. s příslušenstvím nic změnit. Rozhodný je v tomto směru pouze způsob nabytí nemovitého majetku, a tedy i způsob financování koupě . Má zato, že dostatečně prokázala, že koupi domu financovala výhradně ze svých peněz, darovaných jí jejími příbuznými. Pozemky nebyly a ani být nemohly v bezpodílovém spoluvlastnictví účastníků a podle zásad pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů mohly být vypořádány, ale jen jako podílové spoluvlastnictví. Odporuje zákonu, pokud byly vypořádány jako přímá součást bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.


Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst. 4, § 243a odst. 2 OSŘ).


Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem i stávající judikaturou dovolacího soudu.


Při nabytí věcí pomocí prostředků, které byly vzaty jednak z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jednak z osobního majetku některého z manželů, stávají se věci takto nabyté předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů bez ohledu na rozsah použitých prostředků z bezpodílového spoluvlastnictví manželů (k tomu srov. Cpj 86/71, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42, ročník 1972, str. 251). I kdyby kupní cena nemovitostí byla zaplacena výlučně z prostředků žalobkyně, v daném případě by tato okolnost na rozhodnutí nemohla nic změnit. Nejvyšší soud ČR již v rozsudku z 19. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 2001, vyslovil právní názor, že jestliže kupní cena pořizované věci byla zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do bezpodílového spoluvlastnictví, pak se tato věc stala předmětem jejich bezpodílového spoluvlastnictví . Shodný právní názor zaujal v rozsudku ze 17. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1659/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 789, svazek 11, a v rozsudku z 30. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 785/2001, uveřejněném tamtéž pod C 1517, svazek 21.


S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ v daném případě naplněny.


Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému nevznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 5. prosince 2006


JUDr. František Balák, v. r.


předseda senátu