22 Cdo 1456/2006
Datum rozhodnutí: 21.03.2007
Dotčené předpisy:





22 Cdo 1456/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J., s. d. v K., proti žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 8 C 86/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 60 Co 333/2005-69, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Okresní soud v Kroměříži ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 14. července 2005, č. j. 8 C 86/2005-34, výrokem pod bodem I. určil, že žalobce J., s. d. K., je vlastníkem nemovitosti, a to pozemku parcela č. st. 87 o výměře 343 m2, zapsaném na LV č. pro okres K., kat. území P., obec P., u Katastrálního úřadu pro Z. k., katastrální pracoviště H. , a výrokem pod bodem II. žalované uložil nahradit žalobkyni náklady řízení.


Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je vlastníkem budovy čp. 12, nacházející se na shora specifikovaném pozemku, zapsaném v katastru nemovitostí jako vlastnictví žalované. Uplatněný nárok žalobce posoudil podle § 879c odst. 1, 4 občanského zákoníku ( ObčZ ) účinného v rozhodné době. Konstatoval, že žalobce osvědčil splnění zákonných předpokladů pro změnu práva trvalého užívání pozemku na právo vlastnické. Neakceptoval právní názor žalované o nepoužitelnosti zmíněného zákonného ustanovení vzhledem k právním důsledkům novelizace ObčZ provedené zákonem č. 229/2001 Sb. Na základě právního posouzení věci, plynoucího z nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod č. 278/2004 Sb., uzavřel, že nelze znevýhodnit subjekt, který v minulosti využil svého oprávnění daného mu shora uvedeným ustanovením ObčZ a požádal stát o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické.


Krajský soud v Brně, pobočka Zlín, jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 60 Co 333/2005-69, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v přísudečném určujícím výroku I. ve znění, že žalobce je vlastníkem pozemku označeného jako pozemková parcela parcelního čísla 87 v katastrálním území P., a ve výroku II. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po podrobné rekapitulaci stěžejních zákonných ustanovení a za základě jejich analýzy v aplikaci na daný případ dospěl k závěru, že zrušením části druhé článku II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnovil stav založený mimo jiné § 879c ObčZ. Rozhodnutí soudu prvního stupně shledal správným a potvrdil je pouze s upřesněním označení sporné nemovitosti.


Žalovaná podává proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále OSŘ ) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Napadené rozhodnutí v posouzení účinků nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 278/2004 Sb. na existenci § 879c až § 879e ObčZ a jejich použitelnost na právní poměry žalobce a v posouzení vztahu těchto ustanovení k přechodným ustanovením části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., pokládá za zásadně právně významné. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.


Žalobce ve vyjádření k dovolání odmítá s podrobnou argumentací právní závěry dovolatelky, rozsudky soudů obou stupňů pokládá za správné a spravedlivé a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.


Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou a včas, nejprve posoudil přípustnost dovolání, neboť podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen pokud to zákon připouští.


Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.


Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá ve smyslu § 237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam, a proto je nutno dovolání žalované považovat za dovolání nepřípustné. Napadená rozhodnutí jsou v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, který se týká obdobného předmětu řízení. Toto rozhodnutí je veřejně přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz., a odkazuje se v něm na právní názor Ústavního soudu, pokud uvedl: V řízení o kontrole norem vystupuje Ústavní soud jako tzv. negativní zákonodárce, oprávněný v případě vyhovění návrhu napadený právní předpis toliko derogovat. (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 21/01 - publikovaný pod č. 95/2002 Sb.). Proto také zrušením napadeného předpisu může dojít výhradně k jeho "vyřazení" z právního řádu České republiky, a nikoliv k faktickému konstituování nové úpravy formou "ožívání" předpisu již dříve zrušeného.


V konkrétním případě se ovšem jedná o zrušení derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 5/1994 - publikovaný pod č. 8/1995 Sb. V uvedeném nálezu Ústavní soud zrušil bod 198 zákona č. 292/1993 Sb., kterým byl změněn a doplněn zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Bod 198 uvedeného zákona vypustil z trestního řádu ustanovení § 324, který upravoval rozhodování o změně způsobu výkonu trestu. Zmíněná derogace derogačního ustanovení bodu 198 zákona č. 292/1993 Sb. měla za následek \"rehabilitaci\" ustanovení § 324 trestního řádu, které je jeho součástí až do těchto dnů. Lze tedy přisvědčit názoru navrhovatele, že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e ObčZ.


Ústavní soud též konstatoval: Tato skutečnost by ovšem měla za následek vznik značné právní nejistoty nejenom v právech subjektů, na které se vztahoval režim § 879c až § 879e ObčZ, ale i u práv třetích osob. Proto Ústavní soud odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. 12. 2004, aby tak poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy . Z uvedeného je zřejmé, že zrušení zmíněného ustanovení se nemohlo dotknout práv třetích osob, které v době jeho platnosti vlastnické právo k předmětným věcem nabyly; o to však v dané věci nešlo.


Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustní odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolání žalobkyně, přičemž žalobci náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).


Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 21. března 2007


JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.


předseda senátu