22 Cdo 1449/2013
Datum rozhodnutí: 26.08.2013
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 130 odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 1449/2013
U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) J. H., b) D. H., obou bytem v P. 2, K. 1477/15, zastoupených JUDr. Karlem Hejným, advokátem se sídlem v Praze 8, Košťálkova 1105/1, proti žalovaným: 1) S. G., a 2) A. G., oběma bytem ve V., M., Š. 1, zastoupeným Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 333/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. ledna 2013, č. j. 10 Co 491/2011-294, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně každému ze žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.331,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr. Karla Hejného.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. května 2011, č. j. 10 C 333/2008-245, určil, že výlučnými vlastníky studny na stavební parcele č. 2/1 zapsané v katastru nemovitostí na LV pro k. ú. M. u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj - Katastrální pracoviště Litoměřice, jsou žalobci. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. ledna 2013, č. j. 10 Co 491/2011-294, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013, dále o. s. ř.). V dané věci nebyly podmínky tohoto ustanovení naplněny; rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod pro to, aby právní otázka byla řešena jinak.
Nevymezil-li žalobce v dovolání právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne ( srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2463).
Dovolatel výslovně nevymezil právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání, a takovou otázku nelze ani výkladem dovodit z obsahu dovolání. K němu lze poznamenat, že až do 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb., byla studna jen součástí pozemku (platila zásada superficies solo cedit ), patřila jeho vlastníkovi a nebylo možno k ní nabýt samostatného vlastnictví; pro pozdější období nebyl zjištěn právní titul, na jehož základě by studna připadla někomu jinému. Dovolatelé opírají své tvrzené právo o vydržení. Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna; současně, jak vyplývá ze znění § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolací soud při úvaze o přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení vázán skutkovým stavem zjištěným v nalézacím řízení.
V dané věci není nic, co by činilo úvahu odvolacího soudu zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud opřel závěr o nedostatku objektivní dobré víry o zjištění, že jak dovolatelé, tak i právní předchůdci byli upozorněni, že studna jim nepatří. Podle konstantní judikatury platí: Posouzení, je-li držitel věci v dobré víře či nikoli, je vždy třeba hodnotit objektivně, nikoli pouze ze subjektivního hlediska samotného účastníka, a je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, respektive nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nemění nic ani to, že držitel bude nadále subjektivně v dobré víře; ke ztrátě dobré víry postačí, jestliže držitel při obvyklé opatrnosti mohl a měl dojít k závěru, že mu věc nepatří (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1401/2001). Pro posouzení věci tak nebylo podstatné, zda žalovaní (neopodstatněně) domnívali, že studna jim patří.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu