22 Cdo 1434/2012
Datum rozhodnutí: 27.05.2014
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



22 Cdo 1434/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. P., zastoupené Mgr. Romanou Mrózkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Moravské Ostravě, 28. října 212/37, proti žalovanému JUDr. L. A., zastoupenému JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravské Ostravě, Preslova 9, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově pod sp. zn. 106 C 58/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. prosince 2011, č. j. 57 Co 419/2011-217, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Karviné pobočka v Havířově ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. května 2011, č. j. 106 C 58/2007-196, rozhodl výrokem pod bodem I., že podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. 1515, 1518, 1519, 1520, 1521 a 1523 v k. ú. D., evidovaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Havířov na LV č. 475, se zrušuje a vypořádává tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně připadají pozemky vytvořené podle geometrického plánu č. 662 8/2010 Ing. Petra Makeše, který je součástí rozsudku, a to parc. č. 1515 trvalý trávní porost, 1518/1 trvalý trávní porost, 1519/1 ostatní plocha, 1520/1 trvalý trávní porost. Do výlučného vlastnictví žalovaného připadají pozemky vytvořené podle téhož geometrického plánu, a to parc. č. 1518/2 trvalý trávní porost, 1519/2 ostatní plocha, 1520/3 trvalý trávní porost, 1521 ostatní plocha, 1523- trvalý trávní porost, vše v k. ú. D. Výrokem pod bodem II. soud stanovil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání jeho podílu částku 27.578,09 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 5. prosince 2011, č. j. 57 Co 419/2011-217, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Protože dovolací řízení je řízením přezkumným, postupoval dovolací soud při posouzení této věci podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Dovolání není přípustné.

V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.

V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. V usnesení ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, publikovaném v Soudních rozhledech, 2005, č. 12, Nejvyšší soud uvedl: Judikatura vychází z toho, že hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák. je třeba vždy vzít do úvahy, nejde však o hlediska rozhodující (viz např. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a že otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. To ostatně vyplývá i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným kritériím pouze, přihlédne . Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené. Nejvyšší soud též konstatoval: Soud může přikázat nemovitost do výlučného vlastnictví i tomu spoluvlastníkovi, kterému nesvědčí kritéria výslovně v zákoně uvedená; pokud § 142 odst. 1 obč. zák. stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz usnesení ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2058). Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. V rámci posuzování účelného využití věci tak lze vedle velikosti podílů zohlednit celou řadu skutečností důležitých pro rozhodnutí o tom, kterému z účastníků bude věc přikázána do vlastnictví. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení by dovolací soud se zřetelem k tomu, že dovolací řízení je řízením o mimořádném opravném prostředku, mohl přezkoumat, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené, zejména pokud by zohledňovaly skutečnost, která se ke společné věci nijak nevztahuje. Pro rozhodnutí soudu, komu nemovitost přikázat, není absolutně rozhodující ani výše podílů, ani účelné využití věci, ale jde o souhrn skutečností, které jsou v dané věci relevantní. Nelze též řešit jako zásadní právní otázku, co se míní účelným využitím věci ; kdyby bylo možno pro tento případ stanovit podrobnější pravidla, učinil by tak zákon. Ten však při vědomí složitostí možných situací přenechává řešení na úvaze soudu. Soud ovšem musí řádně zdůvodnit, proč kritéria výše podílů a účelného využití věci nejsou v konkrétním případě rozhodující (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005 Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3695).

Řešení konkrétních otázek, vytčených dovolatelem, tak nemůže založit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce; jde totiž o celkové posouzení věci, zahrnující posouzení z více hledisek, přičemž jednotlivé právně významné skutečnosti je třeba hodnotit v kontextu celé věci. Z tohoto hlediska není rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nepřiměřené, na čemž nic nemění ani okolnost, že snad přicházelo do úvahy i jiné řešení.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a úspěšné žalobkyni náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2014

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu