22 Cdo 1432/2007
Datum rozhodnutí: 27.01.2010
Dotčené předpisy: § 151o odst. 3 obč. zák., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




22 Cdo 1432/2007


U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně
Ing. E. P.
, zastoupené advokátem, proti žalovanému
V. K.
, zastoupenému advokátem, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 151/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 22 Co 2635/2006-93, takto:


I. Dovolání
se odmítá
.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Stručné odůvodnění:


Podle čl. II. bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 30. listopadu 2006, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále o. s. ř. ) a § 243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.



Podle § 243c odst. 2 o. s. ř. v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.


Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 22 Co 2635/2006-93, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově (dále soud prvního stupně ) ze dne 11. září 2006, č. j. 6 C 151/2006-62, jímž byla zamítnuta žaloba, aby soud ve prospěch vlastníka stavby č. p. 42 na pozemku st. p. č. 85/1 v. k. ú. R. nad V., obec R. nad V. zřídil věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy po pozemku parcela č. 1170 v k. ú. R. nad V., obec R. nad V. v té jeho části, jak je zakreslena pod písmenem b) v geometrickém plánu č. 190-183/2005, vyhotoveném geodetickou kanceláří H. &. Co. s.r.o. ze dne 12. 10. 2005, a to za náhradu 3.000,- Kč , a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.


Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je vlastnicí domu č. p. 42 na pozemku st. p. č. 85/1 a vedlejšího pozemku parc. č. 1171 ostatní plocha. Na tomto pozemku se nachází dřevěná kolna a přístřešek zřízené bez stavebního povolení, které žalobkyně využívá k uskladnění uhlí a dřeva. Dům je určen k trvalému bydlení a bydlí v něm matka žalobkyně. S tímto pozemkem sousedí na východní straně pozemek parc. č. 1170 ostatní plocha, který je ve vlastnictví žalovaného, stejně jako pozemek parc. 1172/1, který hraničí s pozemkem žalobkyně parc. č. 1171 z jižní strany. Pozemky žalovaného jsou podle územního rozhodnutí z roku 2005 určeny k zastavění žalovaný hodlá na pozemku parc. č. 1170 postavit rodinný dům a na pozemku parc. č. 1172/1 dvougaráž. Pozemky žalobkyně a pozemek žalovaného parc. č. 1170 navazují na severní straně na obecní komunikaci parc. č. 1140/1 tvz. dolní komunikaci. Příjezd k pozemku st. parc. č. 85/1 (a parc. č. 1171) z dolní komunikace má žalobkyně zajištěn osobním automobilem. Byť se na komunikaci nachází opěrná zídka, v nejužším místě nad zídkou je průjezd umožněn v šíři 2,6 m. Vzhledem ke kvalitě zídky není průjezd nákladními automobily možný. Na jižní straně hraničí pozemky žalovaného parc. č. 1170 a č. 1172/1 rovněž s obecní komunikací parc. č. 1140/1, s tzv. horní komunikací. Žalobkyně dosud užívala k dovozu tuhých paliv do kolny a přístřešku volný pozemek parc. č. 1170 a podle předloženého geometrického plánu domáhá se zřízení věcného břemene cesty po tomto pozemku v délce 12,99 m a šíři 3 m. Dvougaráže na pozemku parc. č. 1172/1 mají mít vrata směrovaná na horní komunikaci a v prostoru navrhované cesty na pozemku parc. č. 1170 má být chodník a zahrada. Navrhovaná cesta by vyžadovala také zřízení brány v plotu, který má oddělovat pozemek žalobce parc. č. 1170 a pozemek žalobkyně parc. č. 1171. Nic však nebrání tomu, aby paliva byla z nákladního automobilu vyložena na rampu na dolní komunikaci a odtud běžným způsobem uložena do určených prostor na parc. 1171. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně má přístup ke stavbě domu č. p. 42 zajištěn a není tak splněn předpoklad pro zřízení nezbytné cesty ke stavbě ve smyslu § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění novely provedené zákonem č. 367/2000 Sb. (dále obč. zák. ). Žalobkyně si nemůže vybrat jednu ze dvou variant, resp. vybrat si tu, která je pro ni výhodnější , ale která by znamenala neúměrný zásah do vlastnického práva vlastníka sousedního pozemku. Odvolací soud také připomněl, že žalobkyně se domáhala u soudu zřízení věcného břemene cesty k témuž domu po pozemku parc. č. 1172/1, tehdy náležejícímu obci R. nad V., když tvrdila, že užívá cestu právě přes uvedený pozemek. Žaloba byla zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 10. 5. 2004, č. j. 6 C 216/2003-73, který nabyl právní moci 4. 6. 2004, s odůvodněním, že žalobkyně má zajištěn přístup k domu z tzv. dolní komunikace, a obec se bránila i tím, že žalobkyně v průběhu řízení prodala pozemek parc. č. 1155, zahradu, který dělil od pozemku st. par. č. 85/1 jen klín pozemku parc. č. 1140/1 (dolní komunikace). I když odvolací soud uvedl, že úvaha soudu prvního stupně o technickém řešení zásobování tuhými palivy se vymykala právnímu posouzení věci, považoval za nepochybné, že náklady s ním spojené nemohou být tak vysoké, aby převýšily případnou újmu vzniklou zřízením navrhované cesty. Ze žádného právního předpisu nevyplývá, že by obecně každý vlastník domu sloužícího k bydlení měl právo na zajištění příjezdu bezprostředně ke stavbě pro vozidla záchranky a hasičů.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Aniž by vymezila jeho přípustnost, podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnila dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Zpochybnila správnost skutkového zjištění, že má zajištěn příjezd ke své stavbě osobním automobilem. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení otázek míry přípustnosti omezení vlastnického práva vlastníka pozemku ve prospěch vlastníka budovy prostřednictvím zřízení věcného břemene dle § 151o odst. 3 OZ a jak široce lze pojímat zákonný termín přístup k budově , zda toto právo zahrnuje pouze pěší přístup nebo lze vztáhnout i na zajištění příjezdu pro vozidla, včetně vozidel záchranky, hasičů a vozidla zásobující budovu pevnými palivy .


Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.


Dovolání není přípustné.


Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, z nichž vyplývá, že žalobkyně má ke své stavbě zajištěn příjezd osobním automobilem.

Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

V dané věci dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že má dostatečně

zajištěn přístup ke stavbě, která se nachází v jejím vlastnictví.


Ze stávající literatury a judikatury Nejvyššího soudu týkající se zřízení práva nezbytné cesty vyplývá, že zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje,

s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud musí zajistit, aby bylo možno stavbu řádně užívat, především však musí dbát, aby vlastník pozemku byl omezen co nejméně. Proto může zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní (Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1052, a rovněž rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2654/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz
). Věcné břemeno cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák. nelze zřídit, může-li si vlastník stavby zajistit přístup ke stavbě z veřejné komunikace; to neplatí, jestliže náklady s tím spojené jsou nepřiměřeně vysoké v porovnání s újmou, která by zřízením věcného břemene byla způsobena vlastníku přilehlého pozemku (rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, uveřejněný pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006). Skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobce pohodlnější, resp. výhodnější, nebo že by se obešel bez stavebních úprav, není významná (rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, uveřejněný pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007). Nejvyšší soud uvedl také v rozsudku z 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, publikovaném pod C 3414 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, že právo cesty sestává jak z práva přes pozemek procházet, tak přes něj projíždět. Není však vyloučeno, aby bylo výjimečně zřízeno jen věcné břemeno spočívající v právu chůze. O takový případ jde, když by vlastník zatíženého pozemku měl zajištěn příjezd motorovými vozidly až k hranici zatíženého pozemku, přičemž krátká několikametrová vzdálenost ke vchodu do domu by nevybočila z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu k nim.


Z toho je zřejmé, že věcné břemeno spočívající v právu nezbytné cesty slouží k zajištění řádného užívání stavby, přičemž posouzení této otázky je určující pro řešení konfliktu mezi vlastnickými právy vlastníků stavby a přilehlého pozemku, a to i s ohledem na případné stanovení rozsahu věcného břemene. Právní posouzení odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že přístup žalobkyně ke stavbě v jejím vlastnictví lze zajistit i jinak, je v souladu s uvedenou judikaturou. Přístup z tzv. dolní veřejné komunikace umožňuje i příjezd osobním automobilem. Jestliže tato komunikace přiléhá k pozemkům žalobkyně, resp. k pozemku, na kterém se nachází kolna a přístřešek pro uskladnění tuhých paliv, pak lze po žalobkyni požadovat, aby si zajistila vyložení paliva za opěrnou zídku komunikace a odtud jeho transport do kolny a přístřešku. Tato varianta včetně její nákladnosti nepřesahuje újmu, která by vznikla žalovanému zřízením cesty přes jeho pozemek. Skutečnosti, že žalobkyně předmětnou část pozemku žalovaného dosud užívala, že je to pro ni pohodlnější a výhodnější a že zde dosud nebylo započato se stavbou žalovaného, nejsou pro právní posouzení věci významné. I bez zřízení věcného břemene cesty je žalobce jako vlastník nemovitosti (pozemku) povinen podle § 22 odst. 1 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, umožnit vstup na nemovitost k provedení opatření nutných ke zdolání požáru nebo k zamezení jeho šíření, popřípadě jiných záchranných prací, zejména vyklidit nebo strpět vyklizení pozemku, odstranit nebo strpět odstranění staveb, jejich částí nebo porostů. Také příjezd vozidla záchranné služby až k opěrné zídce tzv. dolní komunikace je přiměřený.


Žalobkyně dále výslovně napadla výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení; proti němu však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).


Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. ledna 2010


JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu