22 Cdo 1430/2001
Datum rozhodnutí: 02.10.2001
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 126 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 1430/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň: A) R. P., B) D. N., obou zastoupených, a C) K. B., zastoupené advokátem, proti žalované P. l. P., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátkou, o určení sporných skutečností, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 10 C 68/94, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 1999, č. j. 16 Co 5/99-97, takto:

I. Dovolání žalobkyň A) a B) se zamítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. května 1999, č. j. 16 Co 5/99-97, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá návrh, aby bylo určeno, že žalobkyně K. B. je vlastníkem pozemkové parcely č. 2151/5 podle geometrického plánu H. D. ze 14. 5. 1999 v kat. úz. H., a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní C) a žalovanou se zrušuje a v tomto rozsahu věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

III. Žalobkyně A) a B) a žalovaná nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 8. prosince 1994, č. j. 10 C 68/94-17, pod bodem I. výroku určil, že kupní smlouva uzavřená dne 28. června 1950 mezi žalobkyní C) jako kupující a J. H. jako prodávajícím je platná a žalobkyně C) je vlastnicí dílu B o výměře 1796 m2 pozemku parc. č. 2151, zapsaného ve vložce č. 1467 pozemkové knihy pro kat. úz. H., nyní tvořícího součást pozemku parc. č. 2151, zapsaného u Katastrálního úřadu P. na LV č. 3 pro kat. úz. H., obec P. Pod bodem II. výroku určil, že R. P. aj. P. se stali vlastníky dílu C 1 pozemku parc. č. 2151 v kat. úz. H., a pod bodem III. zamítl návrh, aby bylo určeno, že uzavřená kupní smlouva je platná. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že trhovou smlouvou z 28. 6. 1950 uzavřenou mezi J. H. jako prodávajícím a nezl. K. H., zastoupenou otcem K. H., jako kupující, prodal prodávající jako vlastník pozemku č. katastru 2151, zapsaného v pozemkové knize ve vložce č. 1467 pro kat. úz. H., kupující díl od tohoto pozemku označený v geometrickém polohopisném plánu K. G. ze 5. 6. 1950 písm. B o výměře 1 796 m2 za částku 4 993,60 Kč. Trhovou smlouvou z 8. 7. 1950, uzavřenou mezi J. H. jako prodávajícím a J. a R. P. jako kupujícími, prodal prodávající kupujícím díl uvedeného pozemku, označeného v geometrickém polohopisném plánu K. G. ze 6. 6. 1950 písmenem C 1 o výměře 2 047 m2 za částku 5 691,40 Kč. V pozemkových knihách zápis změn vlastníka na základě uvedených trhových smluv proveden nebyl. Po smrti J. H. 19. 4. 1955 byl pozemek č. katastru 2151 zahrnut do dědictví po J. H. jako celek a dědictvím jej nabyla tehdy nezl. B. H. V roce 1965 byl jmenované tento pozemek vyvlastněn. Sporné díly označeného pozemku užívá a drží žalovaný. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně prokázaly naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Ten je dán zejména tím, že žalovaný odmítl vydat žalobkyním označené díly pozemku. Obě trhované smlouvy byly platně uzavřené a dnem 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník z roku 1950, došlo na jejich základě k přechodu vlastnictví.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 23. května 1995, č. j. 16 Co 112/95-42, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body I. a II. tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel z právního názoru, že jestliže nedošlo k intabulaci obou trhových smluv, pak žalobní návrhy na určení vlastnictví nemohou být důvodné.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací k dovoláním žalobkyň rozsudkem ze dne 14. července 1998, č. j. 2 Cdon 1531/97-65, 24 Cdo 1488/98, zamítl dovolání žalobkyně C), pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba na určení platnosti kupní smlouvy ze dne 28. června 1950, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. května 1995, č. j. 16 Co 112/95-42, pokud jím bylo rozhodováno o určení vlastnictví každé z žalobkyň a o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovolací soud se neztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jde o požadavek žalobkyň na určení vlastnictví ke sporným pozemkům, s poukazem na nález Ústavního soudu ČR, uveřejněný pod č. 166/1995 Sb., ze kterého vyplývá, že smlouva o převodu nemovitostí uzavřená před 1. 1. 1951, t. j. před účinností zákona č. 141/1950 Sb., u níž chyběl jen zápis do pozemkové knihy, se stala účinnou dnem 1. 1. 1951 i bez tohoto zápisu.

Po částečném zrušení rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem ČR žalobkyně A) a B) na výzvu odvolacího soudu změnily žalobu tak, aby soud určil, že R. P. aj. P. se stali podle smlouvy trhové z 8. 7. 1950 vlastníky dílu C l pozemku parc. č. 2151 v kat. úz. H. ku dni 1. ledna 1951 . Žalobkyně C) změnila žalobu tak, aby soud určil, že žalobkyně K. B., nar. 30. 5. 1936, rod. č. 365530/014, bytem P. 35, P. je oprávněna ve smyslu ust. § 4 a § 4a odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb. k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle § 9 odst.1 téhož zákona k pozemkové parcele, označené podle Geometrického plánu K. G. úř. opr. civ. geometra v P., H. 28, č. j. 869b ze dne 5. 6. 1950 jako díl B p. p. č. k. 2151 v katastrálním území H., obec P., o výměře 1796 m2, nyní Geometrickým plánem H. D. č. 1326-19/1999 ze dne 14. 5. 1999 nově označené jako pozemková parcela p. č. 2151/5 v katastrálním území H., obec P., a dále, že žalobkyně K. B., nar. 30. 5. 1936, rod. č. 365530/014, bytem P., P. 35 je vlastníkem pozemkové parcely nově Geometrickým plánem H. D. č. 1326-19/1999 ze dne 14. 5. 1999 označené p. č. 2151/5 (ost. plocha) v kat. úz. H., obec P. o výměře 1796 m2 a odděleně týmž geometrickým plánem z pozemkových parcel p. č. 2151/2, p. č. 2151/3 a p. č. 2151/4, zapsaných na LV č. 1426 u Katastrálního úřadu P. v katastrálním území H., obec P. .

Odvolací soud po připuštění změny návrhu rozsudkem ze dne 25. května 1999, č. j. 16 Co 5/99-97, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby bylo určeno, že R. P. a J. P. se stali k 1. 1. 1951 podle smlouvy trhové z 8. 7. 1050 vlastníky dílu C l pozemku parc. č. 2151 v kat. úz. H. a že žalobkyně K. B. je vlastníkem parc. č. 2151/5 v kat. úz. H. podle geometrického plánu H. D. ze 14. 5. 1999. Rozhodnutí o žalobě žalobkyně C), že je oprávněna k uplatnění nároku u pozemkového úřadu ke shora označeným pozemkům podle žalobního petitu, vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud mimo jiné uvedl, že nelze přehlížet, že předmětné pozemky byly v roce 1965 právním nástupcům prodávajícího J. H. vyvlastněny. Postoj soudu prvního stupně, který se otázkou vyvlastnění pozemků blíže nezabýval, je v rozporu s názorem Nejvyššího soudu ČR, vysloveným např. v rozsudku ze 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, podle kterého jsou obecné soudy mimo rámec správního soudnictví zkoumat, zda správní akt je vůbec správním aktem, zda nejde o akt nicotný, zda nabyl právní moci a je vykonatelný. U správních aktů věcně nesprávných nebo nezákonných platí presumpce jejich správnosti. S ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR, že trhové smlouvy nabyly k 1. 1. 1951 účinnosti, se odvolací soud zabýval především otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem na určení vlastnictví není dán, poněvadž obsah požadovaného určení je svou podstatou otázkou předběžnou ve vztahu k jiným právním otázkám, nemůže nic změnit na právním postavení žalobkyň ve vztahu k předmětným pozemkům, nemůže být podkladem pro provedení změny v zápisu v katastru nemovitostí a je pro žalobkyně právně bezvýznamné. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, že od právního závěru v něm obsaženém by se mohly odvíjet hmotněprávní možnosti uplatňování vlastnického nebo restitučního nároku. Žalobkyně C) ve vztahu ke spornému pozemku může uplatňovat jen práva restituční směřující k obnově jejího vlastnictví podle zákona č. 229/1991 Sb. Vyslovil názor, že jsou-li zájmy žalobkyně uplatnitelné cestou nápravy křivd dle speciálního restitučního zákona, nemůže žalobkyně uplatňovat obecný institut ochrany vlastnického práva spočívající v určení vlastnického poměru . Takové určení nemůže pak samozřejmě uplatňovat ani zároveň s kvalifikovaným restitučním určením . Rozhodnutí o restitučním nároku žalobkyně C) vrátil soudu prvního stupně z důvodu zachování zásady dvouinstančnosti.

Proti zamítavým výrokům rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání.

Žalobkyně A) a B) podaly dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) OSŘ před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.]. Vytýkají odvolacímu soudu, že nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR, vyslovený v rozsudku ze 14. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1531/97, 24 Cdo 1488/98. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení dokladovaly zařazením pozemku do seznamu privatizovaných podniků, kdy bez tohoto určení by nebyly oprávněny předkládat privatizační projekt.

Žalobkyně C) vytýká odvolacímu soudu, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nesprávné právní posouzení věci, jakož i to, že postupem odvolacího soudu byla zbavena možnosti podrobit upřesněný a změněný určovací výrok i z věcného hlediska přezkumu v rámci odvolacího řízení. Je přesvědčena, že naléhavý právní zájem na určovací žalobě osvědčila. Poukázala na to, že v rozporu se zákonem a právními vztahy byla u bývalého Střediska geodézie v P. v evidenci nemovitostí provedena ohledně sporného pozemku evidenční změna a od 1. 1. 1993 není již zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník tohoto pozemku a nemůže tudíž nijak prokázat své vlastnictví k této nemovitosti. Bez určení jejího vlastnického práva k předmětnému pozemku nelze provést změnu zápisu v katastru nemovitostí a její postavení za tohoto stavu je nejisté. Základní podmínkou aplikace režimu zákona č. 229/1991 Sb. je skutečnost, že byl splněn předpoklad předchozího přechodu nemovitosti na stát. Tento předpoklad podle žalobkyně C) nebyl splněn. Vyvlastňovací rozhodnutí nenabylo právní moci, nesměřovalo proti vlastníku a nepojednávalo o pozemku, který je předmětem tohoto sporu. Rozhodnutím stavebního úřadu Výst. 13853-330-A-10-1965, kterým byl zbaven vlastnického práva nikoli vlastník a které nabylo právní moci 10. 1. 1966, byla vyvlastněna jen nepatrná část pozemku parc. č. 2151, označená jako díl h 4 o výměře 820 m2, a právě tato část byla převedena na žalovaného, jak to dokládá hospodářská smlouva č. 15/1965, která nyní slouží jako nabývací titul žalovaného. Odvolací soud se zabýval i věcnou stránkou žaloby, s čímž žalobkyně C) vyslovila nesouhlas. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 3 Cdon 1338/96, při nedostatku naléhavého právního zájmu je přezkum věcné stránky vyloučen. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu v jí napadené části byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovoláním nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ ).

Po zjištění, že dovolání byla podána oprávněnými osobami včas a že jsou přípustná, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláními podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že důvodné je dovolání jen žalobkyně C).

Žalobkyně nenamítají, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 OSŘ, a žalobkyně A) a B) ani že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Námitka žalobkyně C), že postupem napadeného rozhodnutí byla dovolatelka ohledně určovacího výroku zbavena možnosti podrobit upřesněný a změněný určovací výrok i z věcného hlediska přezkumu v rámci odvolacího řízení , se týká dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ, který je dán, jestliže je řízení postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Ke změně návrhu na zahájení řízení může dojít v řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím. Předpokladem přípustnosti změny návrhu je, že výsledky dosavadního řízení mohou být podkladem i pro řízení o změněném návrhu. Jestliže odvolací soud připustil změnu návrhů žalobkyň, jimiž žalobkyně upřesnily žalobní petity na základě stejného skutkového základu, kdy výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem pro řízení o změněných návrzích, a o změněných návrzích také sám rozhodl, neporušil zásadu dvouinstančního řízení. Tato zásada byla dodržena i z hlediska přezkumu předpokladů úspěšnosti určovacích žalob [§ 80 písm. c) OSŘ] po procesní stránce, t. j. zda účastníci mají věcnou legitimaci a zda žalobkyně mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, odvolacím soudem, jakožto základní podmínky pro rozhodnutí o určovací žalobě po věcné stránce. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ proto není dán.

Předpokladem úspěšnosti dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ je zjištění, že hodnocení skutkového stavu odvolacím soudem, jež bylo podkladem pro rozhodnutí tohoto soudu, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo je v jeho hodnocení důkazů logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v ustanoveních § 133 až § 135 OSŘ. Žádnou z těchto vad odvolacímu soudu nelze vytknout, ostatně ani žalobkyně C) výslovně neuvádí, konkrétně která skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování.

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), je skutečnost, že účastníci jsou věcně legitimováni a že žalobce má na určení naléhavý právní zájem.

Podle rozhodnutí publikovaného v Soudních rozhledech pod č. 28, sešit 2, ročník 1995, s nímž dovolací soud souhlasí, je-li žalovaný zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník, má žalobce naléhavý právní zájem na určení svého spoluvlastnického práva, neboť takové rozhodnutí soudu může být i podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí . Otázku naléhavého právního zájmu v tomto směru řeší i nálezy Ústavního soudu ČR, a to sp. zn. III. ÚS 17/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, str. 261, podle kterého o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což řečeno jinými slovy znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě a zejména sp. zn. I. ÚS 363/98, publikovaný v téže Sbírce, svazek č. 13, str. 61, č. 9, podle kterého návrh na úřední zjištění v tak závažné věci, jako je správný zápis v katastru nemovitostí, se nepochybně jeví jako dostatečný právní zájem . Nejvyšší soud k tomu dodává, že tento závěr platí zejména tam, kde žalobce snáší argumenty či důkazy, podle nichž by měl být vlastníkem sporného pozemku.

Právnímu závěru odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu u žalobkyň A) a B) nelze nic vytknout. Žalobkyněmi A) a B) požadované určení neřeší jejich existující právní vztah (vlastnické právo) ke spornému pozemku a nemůže být podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí. Svou povahou je otázkou předběžnou ve vztahu k jiným právním otázkám. Předpokladem provedení změny zápisu v katastru nemovitostí, jakož i uplatnění nároků vyplývajících z vlastnického práva, by mohlo být rozhodnutí soudu, jímž by bylo určeno vlastnictví žalobkyň A) a B) ke spornému pozemku s uvedením rozsahu, v jakém ta která z nich pozemek vlastní, po předchozím zjištění, zda žalobkyně A) a její manžel J. P. byli ke dni smrti J. P. vlastníky sporného pozemku a v jakém rozsahu jej každý z nich vlastnil, a po dodatečném projednání dědictví po zemřelém J. P. ohledně tohoto pozemku.

Odvolací soud rozhodnutí o žalobě žalobkyně C) postavil na právním závěru, že žalobkyně C) ve vztahu k předmětnému pozemku nemůže uplatňovat jiná práva než práva restituční podle zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a že možnost uplatnění nároků podle speciálního restitučního zákona vylučuje použití obecného právního předpisu. Uplatnění restitučního nároku podle restitučních předpisů především předpokládá, aby v důsledku správního rozhodnutí (aktu) k přechodu majetku na stát skutečně došlo. Muselo by tedy jít o právně relevantní přechod vlastnictví, jehož základem je pravomocné, účinné a nadále závazné rozhodnutí orgánu státní správy ( k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 28. 6. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2419/98, publikovaný v Právních rozhledech, sešit 9, ročník 2000, str. 405, který je použitelný i v této věci). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 2163/2000, publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 463, svazek 5, str. 114, pokud žalobce nepozbyl vlastnictví k nemovitostem ke dni nabytí účinnosti restitučních předpisů, nelze ze skutečnosti, že mohl uplatnit i restituční nárok dovozovat, že již nemůže uplatňovat právo na ochranu vlastnictví podle obecných předpisů. Podle rozhodnutí publikovaného v Soudních rozhledech, sešit 1, ročník 2001, str. 6, správní rozhodnutí, které nebylo doručeno všem osobám, které účastníky správního řízení ze zákona byly, nenabylo právní moci a tudíž ani nevyvolalo jím sledované účinky . V takovém případě, kdy stát nabyl věc bez právního důvodu, existence speciálních restitučních předpisů nevylučuje postup podle obecného právního předpisu ( k tomu srov. též nález Ústavního soudu ČR IV. ÚS 403/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 12, str. 431). Za předpokladu, že žalobkyně C) se stala k 1. 1. 1951 vlastnicí označeného pozemku, pak měla být podle § 2 odst. 2 vládního nařízení č. 91/1960 Sb., o správním řízení, účastnicí řízení o vyvlastnění pozemku. Pokud se tak nestalo, nemohlo toto správní rozhodnutí nabýt právní moci a tudíž ani závaznosti. V tomto případě proto není zbavena možnosti domáhat se svých nároků podle obecných předpisů. Jestliže není v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice označeného pozemku, přestože tak zapsána má být, jak tvrdí, nelze naléhavý právní zájem žalobkyně C) na požadovaném určení zpochybňovat. Pak ovšem právní závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu u žalobkyně C) není správný.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení otázky naléhavého právního zájmu u žalobkyň A) a B) bylo správné, u žalobkyně C) správné nebylo, proto dovolání žalobkyň A) a B) dovolací soud zamítl a rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku, týkajícím se určení vlastnictví žalobkyně C) k označenému pozemku, jakož i ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní C) a žalovanou, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 OSŘ).

Výrok o náhradě nákladů řízení vyplývá z toho, že úspěšné žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek.

V Brně dne 2. října 2001

JUDr. František B a l á k, v.r.

předseda senátu