22 Cdo 1421/2000
Datum rozhodnutí: 08.03.2001
Dotčené předpisy:




22 Cdo 1421/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud české republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. M., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 248/91, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 1999, č. j. 22 Co 419/98-481, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 16. srpna 1996, č. j. 10 C 248/91, 10 C 249/91-283, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parcelního čísla 3151 s domem č. p. 835, zapsaných na LV č.1622 pro kat. úz. S., obec P. "Věc" přikázal do vlastnictví žalovaného. Žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil částku 990 000,- Kč, a žalobci uložil, aby žalovanému zaplatil částku 152 657,50 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. listopadu 1996, č. j. 14 Co 426, 427/96-319, výše uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu doplnění dokazování, aniž ve věci vyslovil závazný právní názor.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. července 1998, č. j. 10 C 248/91, 10 C 249/91-451, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parcelního čísla 3151 s domem č. p. 835, zapsaných na LV č. 1622 pro kat. úz. S., obec P. "Věc" přikázal do vlastnictví žalovaného, kterému uložil, aby žalobci zaplatil částku 1 400 000,- Kč. Žalobci uložil, aby žalovanému zaplatil částku 378 380,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Účastníci nabyli nemovitosti do podílového spoluvlastnictví každý v rozsahu jedné poloviny dědictvím po rodičích. Soud prvního stupně po provedeném dokazování s poukazem na § 142 ObčZ dospěl k závěru, že zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků v daném případě je namístě a že reálné rozdělení není dobře možné. Při stanovení přiměřené náhrady žalobci za odnětí jeho spoluvlastnického podílu vycházel soud prvního stupně z tržní ceny stanovené znalcem ve výši 2 800 000,- Kč. Dále soud prvního stupně provedl tzv. širší vypořádání podílového spoluvlastnictví. Ze znaleckého posudku Ing. M. zjistil, že zhodnocení nemovitosti má charakter běžných oprav a obnovy v rámci údržby. Zhodnocení nemovitosti provedené žalovaným, který tyto pohledávky uplatnil, činí ke dni 14. června 1998 částku 866 500,- Kč. Při výpočtu této částky vycházel znalec z předložených účtů žalovaným, prokazatelných jich bylo jen 59 %, přihlédl však k tvrzeným investicích, které byly do nemovitosti vloženy a znalcem zjištěny. Investice provedené žalovaným byly přiměřené a odpovídají provedeným pracím. Obecná tříletá promlčecí lhůta k uplatnění těchto nároků žalovaným běžela od 4. 7. 1988, žalovaný vyjma jedné pohledávky z 30. 11. 1988 uplatňoval pohledávky od roku 1989. Pokud žalobce předložil potvrzení o zaplacení daně za rok 1995, pak tuto pohledávku výslovně k vypořádání neuplatnil, stejně tak jako platby bez bližšího označení placené finančnímu úřadu, proto soud prvního stupně k nim nepřihlížel. Žalovaný přijal na nájemném po odečtení daní za dobu od 20. 9. 1988 do 30. 6. 1998 částku 109 741,- Kč. Žalobce je proto povinen zaplatit žalovanému na jím vynaložené investice částku 433 250,- Kč a žalovaný je naproti tomu povinen zaplatit žalobci z přijatého nájemného částku 54 870,50 Kč.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. února 1999, č. j. 22 Co 419/98-481, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a návrh na připuštění dovolání zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Námitky žalobce týkající se investic odvolací soud hodnotil jako účelové. Pochybení odvolací soud nezjistil ani pokud jde o inkasované nájemné, daně a poplatky. Návrh na připuštění dovolání zamítl s tím, že v otázce způsobu vypořádání, kterou žalobce považuje za otázku zásadního právního významu, "otázku zásadního právního významu nespatřuje, neboť § 142 ObčZ způsoby vypořádání podílového spoluvlastnictví přesně upravuje a jde v tomto směru o rozhodnutí v soudní praxi zcela běžné".

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že soud prvního stupně zvolil jiný postup při zjišťování příjmů a výdajů, než z účtu nájemného, a toto pochybení nebylo napraveno ani odvolacím soudem. Protože taková situace, kdy soud musí rozhodnout o peněžních nárocích bez toho, že by měl k dispozici potřebné údaje, může nastat častěji a žádný zákon pro takový případ postup soudu podrobněji neupravuje, je třeba úpravu dokazování v takových případech vymezit závazně. Nedostatek spatřuje v tom, že si soud osvojil závěry znaleckých posudků, dokladů předložených žalovaným a vůbec si neurčil, z čeho je třeba v daném případě vycházet. Pominul, že žalovaný je povinen vést o svém hospodaření se společnou věcí přehlednou a průkaznou evidenci. Pokud do ní pojal i evidenci týkající se jeho manželky, není možno tuto skutečnost posuzovat k tíži spoluvlastníka, ale je třeba postupovat tak, aby se skutkový stav zjistil jiným způsobem. Nebylo nepochybně prokázáno, že materiál zakoupený podle předložených dokladů nebyl použit jinde. Pochybné je i srovnání s kupní cenou týkající se blízké nemovitosti, která má jiné rozměry a charakter, a proto ceny nelze srovnávat. Výnos z nájemného je možné vypočíst z nájemného za všechny pronajímatelné prostory. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. února 1999, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "OSŘ").

Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu osobou oprávněnou a včas, se jím zabýval nejprve z hlediska jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není sporu o tom, že v daném případě potvrzujícího rozsudku by mohlo být dovolání přípustné jen podle § 239 odst. 2 OSŘ, pokud by nebylo řízení postiženo některou z vad uvedených v § 237 odst. 1 OSŘ. Dovolací soud však existenci takových vad z obsahu spisu nezjistil a dovolatel ani netvrdil, že by bylo rozhodnutí odvolacího soudu takovou vadou postiženo.

Podle § 239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Odvolací soud v dané věci nevyhověl návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn včas. Dovolání by tedy bylo přípustné podle § 239 odst. 2 OSŘ toliko za podmínek shora uvedených, které však naplněny nejsou. Z dikce uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, že dovolání může být přípustné pouze za splnění dále uvedených předpokladů. Prvním je, že odvolacím soudem řešená otázka, pro niž má být připuštěno dovolání, je otázkou právní (nikoliv např. skutkovou). Druhým předpokladem je, aby odvolacím soudem řešená právní otázka měla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující význam, aby tedy nebyla pro výsledek řízení otázkou podružnou, okrajovou či nepodstatnou. Třetím předpokladem je, aby právní otázka řešená odvolacím soudem měla zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla řešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.

Právním posouzením (řešením právní otázky) je třeba rozumět činnost soudu, při níž soud na zjištěný skutkový strav aplikuje konkrétní právní normu, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká práva a povinnosti účastníci řízení mají nebo by měli mít podle tomuto zjištění odpovídajícího právnímu předpisu. Protože přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení dovolací soud zásadně zkoumá před vlastním přezkoumáváním správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nezbývá dovolacímu soudu než vycházet ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, resp. ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, bez ohledu na to, zda lze o jejich správnosti či o tom, že mají oporu v provedeném dokazování, pochybovat.

Jestliže odvolací soud nevyhověl návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ, tj. pro právní otázky, které odvolací soud nesprávně právně posoudil. Dovolatel, přestože dovolání bylo doplněno dalším podáním, neformuloval právní otázku, kterou považuje za otázku po právní stránce zásadního významu, tak, aby byla jednoznačnou právní otázkou, jejíž řešení by bylo přínosné či nové pro soudní praxi a které by činilo rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu. Výhrady dovolatele vznesené v dovolání se týkají způsobu dokazování či zjišťování konkrétních příjmů a výdajů spojených s užíváním předmětných nemovitostí v souvislosti s vypořádáním podílového spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu, to znamená otázek nikoli právních, ale skutkových, které s ohledem na výše uvedené dovolacímu soudu v tomto případě nepřísluší řešit. Dovolací soud neshledal v dané věci nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného; nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení.

Za této situace, kdy rozhodnutí odvolacího soudu neřeší právní otázku, která by měla pro rozhodnutí zásadní význam a která by měla zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému, který byl v dovolacím řízení úspěšný, žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. března 2001

JUDr. František B a l á k , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková