22 Cdo 1419/2009
Datum rozhodnutí: 26.10.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 150 odst. 3 obč. zák.




22 Cdo 1419/2009

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně E. R. , bytem v R., zastoupené JUDr. Irenou Pöslovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Tržiště 369/7, proti žalovanému Ing. M. T. , bytem v R., zastoupenému JUDr. Janem Kuželem, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Šutkou 1811/12, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 1187/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. května 2008, č. j.
24 Co 103/2008-480, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha-západ (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne
6. prosince 2007, č. j. 8 C 1187/2002-433, ve znění usnesení téhož soudu ze dne
29. ledna 2008, č. j. 8 C 1187/2002-458 (správně 8 C 1187/2002-455), pod bodem I. výroku vypořádal společné jmění manželů účastníků tak, že žalobkyni a žalovanému přikázal do jejich vlastnictví blíže označené věci movité, žalovanému dále obchodní podíl 60 % žalovaného jako společníka obchodní společnosti Paleček plus, spol. s r. o., se sídlem v Č. 134, IČO: 26163071, v ceně 51.000,- Kč, obchodní podíl 80 % žalovaného jako společníka obchodní společnosti A7 cars, spol. s r. o., se sídlem v Č., IČO: 26198240, v ceně 160.000,- Kč, obchodní podíl 80 % žalovaného jako společníka obchodní společnosti A7 impex, spol. s r. o. (dnes AH Impex, spol. s r. o.), se sídlem v P. 163/25, IČO: 26199203, v ceně 486.000,- Kč a 8 akcií o jmenovité hodnotě 200.000,- Kč obchodní společnosti A7B Bohemia, a. s., se sídlem v Č., IČO: 26205173, v ceně 1.610.000,- Kč. Pod bodem II. uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání podílu částku 437.840,- Kč. Pod bodem III. ve zbytku žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 22. května 2008, č. j. 24 Co 103/2008-480, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I. a II. o věci samé potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud ) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolací soud proto na ně odkazuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Dovolací soud má (v souladu s názorem dovolatele) za to, že v dané věci by dovolání mohlo být přípustné jen v případě naplnění předpokladů přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V tomto řízení nelze zpochybňovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, neboť v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), a dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů a dokazování ve věci samé neprovádí.
Vadami řízení by se dovolací soud mohl zabývat jen tehdy, jednalo-li by se o řešení procesní otázky zásadního významu. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2007, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen Soubor ) pod pořadovým č. C 5780. V dané věci tomu tak není.
V případě tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] je předpokladem jeho přípustnosti, aby dovolatel v dovolání označil pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným.
K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn.
22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru pod pořadovým č. C 5042. Dovolatel takovou právní otázku neformuloval, pouze tvrdí, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam, přičemž vyjadřuje nesouhlas se závěry revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu a z něho vycházejícího právního posouzení.
Stanovení obvyklé ceny věci či práva v řízení, jímž se vypořádává majetkové společenství účastníků řízení, představuje otázku skutkovou nikoliv právní; zjištění takové ceny je zjištěním skutkovým nikoliv právním. K tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 5758 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné tamtéž pod pořadovým č. C 5211. V případě tzv. nenárokového dovolání dovolací soud z takové ceny vychází, neboť již nemůže zpochybnit skutková východiska znaleckého posuzování. V úvahu přichází jen možnost zpochybnit způsob, jakým byla stanovena výše tzv. vypořádacího podílu, který je jeden z manželů povinen zaplatit druhému z důvodu zachování parity při dělení jejich společného jmění. Posuzování, zda vypořádací podíl byl stanoven správně, je již hodnocením právním, poněvadž se již netýká konkrétních skutkových okolností, ale obecných otázek tvorby cen včetně správnosti použití příslušných cenových předpisů, které jsou předpisy právními. Ve sporech o vypořádání společného jmění manželů je pak podstatné, zda zjišťovaná cena vypořádávaného majetku odpovídá právním zásadám oceňování, konkrétně, zda je cenou obvyklou, stanovenou k určitému datu a v určité cenové relaci podle typových principů daných konstantní judikaturou vyšších soudů, z nichž soudní praxe vychází.
Oba nalézací soudy se výslovně zmiňovanou judikaturou správně řídily, neboť zjišťovaly cenu obvyklou a z ní vycházely. Nevycházely tedy z ceny účetní nebo z ceny vypořádacího podílu ve smyslu § 61 Obchodního zákoníku. Také zaujaly správný názor, že pro ocenění je rozhodující stav oceňovaného majetku v době zániku společného jmění manželů, avšak vychází se z cen v době rozhodování soudu. Nakolik účetní cena předmětného majetku odpovídá či se přibližuje obvyklé ceně, pak již není v tomto řízení relevantní, neboť jde o otázku skutkovou, jejíž řešení přísluší znalci nikoli soudu.
Dovolací soud ještě pro úplnost poznamenává: Je-li k ocenění obchodní společnosti (podílu na ní) třeba i ocenění jejich pohledávek, neobejde se znalec bez kalkulace
s jejich výší, resp. hodnotou. Jde o jeden z částečných (dílčích) závěrů, na jejichž základě pak může dojít ke skutkovému zjištění o ceně společnosti (obchodního podílu). V uvedeném směru a v tomto dovolacím řízení tak nelze přezkoumávat správnost posuzování bonity či vymahatelnosti pohledávek oceňované obchodní společnosti znalcem.
Dovolací soud tak v právním posouzení věci odvolacím soudem neshledává nic,
co by nebylo akceptovatelné, neboť to odpovídá hmotnému právu i judikatuře dovolacího soudu, přičemž tyto právní závěry vycházejí ze skutkových okolností, které dovolací soud přezkoumávat nemůže. Proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšné žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. října 2011
JUDr. František Balák
předseda senátu