22 Cdo 1413/2004
Datum rozhodnutí: 26.05.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 1413/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) J. V., 2) J. V., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 66/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. února 2004, č. j. 19 Co 2898/2003-207, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 10. října 2003, č. j. 15 C 66/2003-187, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. st. 990 zastavěná plocha (bez stavby) o výměře 44 m² a parcela č. 2980/5 ostatní plocha (jiná plocha) o výměře 332 m² zapsaných na LV č. 232 vedeném u Katastrálního úřadu v Č. B. pro obec a k. ú. K. Ú. , a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rodiče žalobkyně K. a A. Š. nabyli v roce 1937 trhovou smlouvou do spoluvlastnictví každý jednou polovinou kromě jiného pozemek parc. 347 v kat. území O. Dne 29. července 1964 rodiče žalobkyně podepsali prohlášení, že převádí do vlastnictví státu bezplatně půdu sdruženou do společného družstevního hospodaření. Rozhodnutí o prohlášení finančního odboru ONV v Č. B. z 24. 10. 1966 obsahuje původní prohlášení manželů Š. bez jejich podpisu a dále uvádí, že čs. stát přijímá toto prohlášení podle § 34 odst. l vyhl. č. 94/1965 Sb. dnem 1. 1. 1965 a tímto dnem přechází pozemky do stát. soc. vlastnictví. Pozemek parc. č. 347, který byl přečíslován na parc. č. 2980 a vedený v kat. území K. Ú., byl rozhodnutím ONV v Č. B. z 1. 10. 1966 převeden do správy MNV K. Ú. Pozemek parc. č. 2980/5 o výměře 322 m², oddělený z pozemku parc. č. 2980, byl rozhodnutím ONV v Č. B. z 14. 11. 1984 přidělen do osobního užívání žalovaným, kteří uzavřeli 27. 12. 1984 s MNV K. Ú. dohodu o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku. ONV v Č. B. dne 7. 8. 1985 vydalo žalovaným rozhodnutí o povolení stavby rekreační chaty na pozemku parc. č. 2980/5. Dne 26. 9. 1996 bylo Úřadem města Č. B. stavební úřad vydáno kolaudační rozhodnutí na stavbu rekreační chaty na pozemku parc. č. 2980/5 (zastavěná plocha s novým číslem parcelním 990). Z výpisu z katastru nemovitostí z 29. 5. 2001 na LV č. 1307 pro obec a katastrální území K. Ú. vyplývá, že existuje duplicitní zápis vlastnictví k pozemkovým parcelám st. č. 990 zastavěná plocha o výměře 44 m² a k parc. č. 2980/5 ostatní plocha o výměře 332 m² pro žalobkyni a žalované 1) a 2). Žalobkyně byla zapsána jako vlastnice předmětných nemovitostí na základě rozhodnutí Státního notářství v Českých Budějovicích z 30. 12. 1986, č. j. 7 D 1917/86-17, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po její matce A. Š. Žalovaní jsou vyznačeni jako vlastníci pozemků na základě transformace práva osobního užívání podle § 872 odst. 4 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Žalobkyně uplatnila restituční nároky k předmětným pozemkům podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále zákon o půdě ) u Pozemkového úřadu v Č. B. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně žalobu zamítl. Vycházel přitom z toho, že stát s pozemkem parc. č. 347 přečíslovaném na par. č. 2980 poté, co právní předchůdci žalobkyně učinili 29. 7. 1964 prohlášení o jeho bezúplatném darování, nakládal jako vlastník. Přitom však k jeho platnému darování pro neurčitost podle § 37 odst. 2 ObčZ a nedostatek formy podle § 46 odst. 2 ObčZ v návaznosti na § 39 ObčZ nedošlo. Stát tak převzal pozemek bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. l písm. p) zákona o půdě. Dále soud prvního stupně odkázal na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. září 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Nejvyšší soud v tomto rozsudku dospěl k závěru, že z povahy zákona o půdě jako zvláštního zákona vyplývá, že nároky jím upravené nelze řešit jinak, než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním. Stanoví-li zákon o půdě určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť tento předpis stanovil některé podmínky odlišně. Nárok na restituci majetku, který byl v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 státem převzat bez právního důvodu, je přiznáván zákonem o půdě a oprávněná osoba se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) OSŘ. To platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení, o něm ještě nebylo rozhodnuto.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem z 3. 2. 2004, č. j. 19 Co 2898/2003-207, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za správné, jak po stránce skutkové, tak po stránce právní.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že uplatňuje dovolací důvody podle § 237 odst. 1 písm. b) a odst. 3 OSŘ . Namítla, že soudy obou stupňů s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, posoudily věc nesprávně podle hmotného práva a projednávaná problematika má také zásadní právní význam. Soudy obou stupňů považovaly zákon o půdě za lex specialis, aniž zkoumaly, zda v daném případě o skutkovou podstatu podle § 6 odst. 1 písm. p) tohoto zákona skutečně jde. V dané věci tato skutková podstata, tj. převzetí nemovitosti bez právního důvodu, na kterou se soudy obou stupňů odvolávají, dána není. Uvedený restituční zákon nevymezuje, co se rozumí pojmem převzetí věci bez právního důvodu , proto je třeba výklad hledat v občanském zákoníku, z jehož § 452 vyplývá, jde jen o převzetí věci, kdy právní důvod vůbec neexistoval. Restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě proto nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu, v dané věci darovací smlouvy, byť neplatné. Protože jde také o darovací smlouvu absolutně neplatnou podle § 37 odst. 1 a § 46 ObčZ, ke které musí soudy z úřední povinnosti přihlížet, přísluší žalobkyni ochrana podle obecného předpisu. Skutečnost, že uplatnila nárok na vydání předmětných pozemků podle zákona o půdě je pro právní posouzení věci irelevantní, neboť tak učinila jen z opatrnosti. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2417/98, 3 Cdon 1202/96, 3 Cdon 503/96 a 22 Cdo 560/99 a navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále OSŘ ). O takový případ však nejde, neboť rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Dále by dovolání mohlo být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ.

Podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Rozsudek odvolacího soudu nelze považovat za rozhodnutí, které by řešilo otázku zásadního právního významu. K problematice řešené odvolacím soudem zaujal totiž Nejvyšší soud ČR názor, vyjádřený v rozsudku velkého senátu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Podle něj mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle § 6 odst. 1 písm. p) uvedeného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. § 126 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) OSŘ. Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. l písm. p) zákona o půdě je přitom třeba rozumět nejen převzetí věci tzv. okupací, tj. aniž k tomu existoval právní důvod. Ve věci sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 stát převzal věc na základě správního výměru o vyvlastnění, který nebyl řádně doručen a nenabyl tak právní moci. Nešlo tak o okupaci, ale převzetí věci na základě existujícího, ale neúčinného správního aktu. To znamená, že i převzetí věci státem na základě neplatné darovací smlouvy je podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. l písm. p) zákona o půdě. Ke stejnému názoru dospěl také Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 114/04, v němž bylo rozhodováno o určení vlastnictví pozemků, vzniklých rovněž stejně jako pozemky, ohledně kterých má být určeno vlastnictví v tomto řízení, oddělením z pozemku původně parc. č. 347 k. ú. O., posléze parc. č. 2980 k. ú. K. Ú. K osobě žalobkyně Ústavní soud uvedl, že jako dcera původních vlastníků předmětného pozemku byla oprávněnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. Pokud darovací smlouva, podle níž převedli rodiče vedlejší účastnice majetek na stát, byla neplatná, dopadalo na tuto situaci ustanovení § 6 odst. l písm. p) zákona o půdě. Nejvyšší soud ještě podotýká, že rozsudek sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 byl vydán velkým senátem tohoto soudu ve smyslu § 20 odst. l zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a byla jím tak sjednocena rozdílnost posuzování otázky ochrany vlastnictví podle zákona o půdě jako lex specialis a podle obecného předpisu. Rozhodnutí, na která žalobkyně v dovolání poukazuje, jsou právě rozhodnutími odlišnými, vydanými ještě v době před tímto rozhodnutím velkého senátu, která odlišnou praxi senátů Nejvyššího soudu sjednotila.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

Žalovaným by vzhledem k odmítnutí dovolání příslušela podle § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jim však nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. května 2005

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu