22 Cdo 1411/2005
Datum rozhodnutí: 26.10.2005
Dotčené předpisy: § 35 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 1411/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně N. R., zast. advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o zaplacení 118 976,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 78/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. ledna 2005, č. j. 18 Co 461/2004-406, takto:



Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. ledna 2005, č. j. 18 Co 461/2004-406, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Tachově (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. ledna 1998, č. j. 4 C 78/95-61, zavázal žalovaného, aby zaplatil žalobkyni 118 976,- Kč s 16% úrokem od 31. 3. 1995 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobkyně a žalovaný spolu dne 9. 1. 1993 uzavřeli dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen BSM), podle které žalovanému připadl do výlučného vlastnictví rodinný dům v obci Tachov v hodnotě 957 691,- Kč a movité věci v hodnotě 108 000,- Kč, zatímco žalobkyni připadl do výlučného vlastnictví rozestavěný rekreační domek v k. ú. B. v hodnotě 63 000,- Kč s pozemkem v hodnotě 41 000,- Kč a movité věci v hodnotě 42 800,- Kč a podle které se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni nejpozději do 30. 4. 1993 vypořádací podíl 20 000,- Kč. Součástí dohody ze dne 9. 1. 1993 byl i závazek žalovaného dokončit na vlastní náklady výstavbu rozestavěného rekreačního domku, který připadl žalobkyni, a připravit ho ke kolaudačnímu řízení nejpozději do konce měsíce června 1994. Závazek byl doprovázen společným prohlášením žalobkyně a žalovaného, že hodnotu zkolaudované stavby oceňují částkou 550 000,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný nesplnil svůj závazek připravit stavbu ke kolaudaci a žalobkyně nedosáhla předpokládané hodnoty rodinného domku 550 000,- Kč, přiznal soud prvního stupně žalobkyni na základě jejího žalobního požadavku 118 976,- Kč jako rozdíl mezi předpokládanou hodnotou nemovitosti 550 000,- Kč, které žalobkyně nedosáhla, a mezi cenou nemovitosti 431 024,- Kč, jakou nemovitost měla po provedení části stavebních prací žalovaným. Přiznané peněžité plnění posoudil jako nárok založený přímo dohodou o vypořádání BSM.

Krajský soud v Plzni jako odvolací soud usnesením ze dne 12. 8. 1998, č. j. 18 Co 431/98-75, k odvolání žalovaného zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění poukázal na to, že se žalobkyně nedomáhá splnění závazku žalovaného dokončit stavbu rekreačního domku na vlastní náklady žalovaného, nýbrž že uplatňuje nárok na poskytnutí rozdílu mezi hodnotou rozestavěného domu k listopadu 1994 a mezi hodnotou dokončeného domu 550 000,- Kč, uvažovanou pro účely vypořádání BSM. Uložil soudu prvního stupňě doplnit dokazování o tom, zda předpokládaná hodnota domu 550 000,- Kč vycházela z cenových předpisů v době uzavření dohody či z cenových předpisů v době předpokládaného dokončení stavby, případně znaleckým posudkem zjistit cenu rozestavěné nemovitosti v cenové úrovni roku 1992 ale podle stavu nemovitosti k listopadu 1994, tedy v době, kdy žalovaný práce na stavbě ukončil a dále ještě objasnit, v jaké míře došlo k odchylce od projektové dokumentace, na základě jaké skutečnosti a kdo k tomu dal podnět.

Soud prvního stupně znovu rozhodl rozsudkem ze dne 4. 4. 2000, č. j. 4 C 78/95-129, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 1. 12. 2000, č. j. 4 C 78/95-157, a to tak, že žalovaného zavázal, aby žalobkyni zaplatil 118 776,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 31. 3. 1995 do zaplacení a ve zbývající výši 200,- Kč žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vycházel z názoru, že titulem pro přiznání uplatněného nároku je smlouva o vypořádání BSM ze dne 9. 1. 1993. Ta založila pro žalobkyni nárok na poskytnutí vypořádacího podílu 20 000,- Kč a dále nárok na dokončení stavby rozestavěného rekreačního domku žalovaným na jeho vlastní náklady tak, aby byl dům připraven ke kolaudaci, přičemž předpokládaná hodnota domu po jeho dokončení měla činit 550 000,- Kč. Tím, že žalovaný stavební práce předčasně ukončil a v době ukončení prací byla hodnota domu nižší než původně dohodnutá 550 000,- Kč, byla žalobkyně zkrácena na svém podílu z titulu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a to o 118 776,- Kč. Tato částka představuje rozdíl mezi dohodnutou hodnotou 550 000,- Kč a mezi zjištěnou cenou domu v době ukončení prací žalovaným 431 224,- Kč.

Odvolací soud usnesením ze dne 31. 1. 2001, č. j. 18 Co 3/2001-207, rozsudek soudu prvního stupně spolu s doplňujícím rozsudkem vyjma zamítavého výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V odůvodnění odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že není zřejmé z jakého právního důvodu uplatněný nárok přiznal. Soud prvního stupně si měl nejprve ujasnit, o jaký právní důvod se žaloba opírá, zda jde o náhradu škody, bezdůvodné obohacení či jiný právní důvod. Dle znění dohody ze dne 9. 1. 1993 se žalovaný zavázal dokončit na vlastní náklady stavbu rekreačního domku a připravit ho ke kolaudaci nejpozději do konce června 1994, přičemž oba účastníci společným prohlášením po konzultaci se soudním znalcem ocenili hodnotu zkolaudované stavby částkou 550 000,- Kč. Žalovaný se tím nezavázal k finančnímu plnění. Pokud by se žalobkyně domáhala plnění přímo z dohody, musela by žalobní petit uzpůsobit faktickému znění dohody. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně i to, že neobjasnil, jaký význam pro obsah dohody mělo uvedení částky 550 000,- Kč v dohodě, když ve vazbě na zmíněnou kolaudaci není vyloučena situace, že i stavba v nižší hodnotě mohla být kolaudována a naproti tomu stavba vyšší hodnoty než 550 000,- Kč by nemusela být schopna kolaudace a zda je tedy ujednání účastníků v dohodě ze dne 9. 1. 1993 ujednáním určitým a srozumitelným (§ 37 odst. 1 ObčZ). V neposlední řadě uložil soudu prvního stupně ozřejmit i to, co měli účastníci dohody na mysli, pokud určili hodnotu zkolaudované stavby částkou 550 000,- Kč a jak k výši této částky dospěli.

Soud prvního stupně po doplnění dokazování opět rozhodl rozsudkem ze dne 6. 8. 2003, č. j. 4 C 78/95-353, tak, že žalovaného zavázal, aby žalobkyni zaplatil 117 822,- Kč s 16% úrokem od 31. 3. 1995 do zaplacení a ve zbývající výši 954,- Kč s 16% úrokem od 31. 3. 1995 do zaplacení žalobní požadavek zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně tentokrát dovodil, že pokud byla v dohodě ze dne 9. 1. 1993 zmíněna hodnota zkolaudované stavby 550 000,- Kč, jedná se pouze o orientační údaj sloužící k porovnání hodnoty toho, co se každému z účastníků dostane v rámci vypořádání jejich zaniklého BSM a posoudil uplatněný nárok jako nárok na náhradu škody podle § 420 odst. 1 ObčZ. Předpoklady k odpovědnosti žalovaného za vznik škody shledal v tom, že žalovaný porušil povinnost ze smlouvy o vypořádání BSM dokončit stavbu rekreačního domku žalobkyně tak, aby domek mohl být zkolaudován a že žalobkyni vznikla újma tím, že stavbu musela dokončit na vlastní náklady. Výši těchto nákladů měl prokázanou posudkem znalce Ing. Pavla Sedláčka, podle něhož cena prací a materiálů nutných ke kolaudaci a provedených po 30. 11. 1994 činila 117 822,- Kč. Nárok v této výši žalobkyni přiznal.

Odvolací soud usnesením ze dne 9. 2. 2004, č. j. 18 Co 604/2003-373, rozsudek soudu prvního stupně vyjma jeho zamítavé části opět zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyslovil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že při uzavírání dohody ze dne 9. 1. 1993, pokud jde o sporné ujednání v bodě II., účastníci chtěli sjednat jen závazek žalovaného připravit stavbu rekreačního domku v k. ú. B. ke kolaudaci s tím, že uvedená hodnota nemovitosti 550 000,- Kč byla jen orientačním ukazatelem. Naopak dovodil, že úmyslem účastníků bylo, aby při kolaudaci měla dokončená nemovitost hodnotu 550 000,- Kč s tím, že za tohoto stavu by byly podíly účastníků stejné. Vyšlo to najevo z výpovědi účastníků a svědčí o tom i skutečnost, že o tento právní důvod žalobkyně původně opřela žalobu. Hodnota 550 000,- Kč vycházela z předpokládaných pořizovacích nákladů na dokončení stavby. Odvolací soud poukázal na to, že podle posudku znalce Ing. J. R., který vycházel z rozpočtové metody, by cena dokončené stavby podle projektové dokumentace činila 580 895,-Kč, zatímco cena stavby ke dni 30. 11. 1994 dle skutečného provedení činila podle stejné metody 637 809,- Kč. Obě ceny převyšují částku 550 000,- Kč sjednanou v dohodě o vypořádání BSM. Vytkl soudu prvního stupně, že k této zjištěné skutečnosti nepřihlédl. Nakonec ještě vytkl soudu prvního stupně i to, že i kdyby se jednalo o nárok na náhradu škody podle § 420 ObčZ, pak není zřejmé, proč soud prvního stupně zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 117 822,- Kč, tedy cenu prací a materiálů, které by podle projektové dokumentace a stavebního povolení bylo nutné provést ke kolaudaci oproti stavu, kdy žalovaný ukončil práce na stavbě, když žalobkyně provedla za žalovaného práce, jejichž hodnota činí jen 36 699,- Kč. Označil rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 6. 2004, č. j. 4 C 78/95-389, opět uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 117 822,- Kč s 16 % úrokem od 31. 3. 1995 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vycházel ze závazného názoru odvolacího soudu, že dohoda o vypořádání BSM založila pro žalobkyni nárok na dostavbu rekreačního domu v k. ú. B. do hodnoty 550 000,- Kč s cílem vyrovnat hodnoty podílů účastníků zaniklého BSM. V takovém případě je však třeba podle přesvědčení soudu prvního stupně vycházet při zjišťování toho, v jakém rozsahu nebyl závazek žalovaného splněn, ze stejného principu, jaký byl použit při zjišťování ceny ostatního majetku v BSM za účelem jeho vypořádání. V daném případě byly nemovitosti, které byly součástí BSM, ohodnoceny dle příslušných cenových předpisů. Cena rozestavěného rekreačního domku v k. ú. B. zjištěná stejným způsobem činila před dokončením stavebních prací 431 024,- Kč. Rozdíl mezi dohodnutou cenou 550 000,- Kč a mezi cenou před dokončením stavebních prací 431 024,- Kč je každopádně vyšší, než částka 117 882,- Kč, která je předmětem řízení. Nárok žalobkyně shledal opodstatněným. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že žaloba obstojí i pro případ, že by bylo namístě posoudit žalobní požadavek jako nárok z náhrady škody. V takovém případě vznikla žalobkyni újma tím, že žalovaný nedokončil stavební práce. Výše újmy je dána cenou prací a materiálu nutných k dokončení stavby za účelem kolaudace a podle posudku znalce Ing. J. R. tato cena činí 117 882,- Kč.

Odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. 1. 2005, č. j. 18 Co 461/2004-406, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 117 822,- Kč s 16% úrokem od 31. 3. 1995 do zaplacení zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud setrval na svém názoru vysloveném v předchozím zrušujícím rozhodnutí, že pokud jde o sporné ujednání pod bodem II. dohody o vypořádání BSM, bylo úmyslem účastníků, aby při kolaudaci měla dokončená nemovitost hodnotu 550 000,- Kč s tím, že za tohoto stavu by byly podíly účastníků stejné. Jelikož předpokládaná hodnota dokončené stavby byla stanovena rozpočtovou metodou, je zapotřebí podle stejné metody určit cenu rozestavěné nemovitosti po té, co žalovaný zanechal stavebních prací. Tato cena činí v případě, že by bylo postupováno podle projektové dokumentace 580 895,- Kč, a v případě, že nikoliv, jak se stalo v dané věci, činí 637 809,- Kč. V obou případech hodnota nedokončeného domu přesáhla dohodnutou cenu. Odvolací soud tak neshledal žalobní požadavek důvodným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu dále jen OSŘ ]. Souhlasila s tím, že při uzavírání dohody o vypořádání BSM bylo úmyslem účastníků dosáhnout toho, aby byly jejich podíly stejné, a proto měla mít dokončená nemovitost hodnotu 550 000,- Kč. Tato hodnota vyjadřovala budoucí cenu rekreačního domu zjištěnou podle cenového předpisu. V době uzavření dohody účastníci používali ceny, které se v té době obvykle používaly, tj. u nemovitostí ceny vyplývající z tehdy platných cenových předpisů. Tímto způsobem byla pro účely vypořádání oceněna, jak rozestavěná nemovitost, která připadla žalobkyni tak i rodinný dům, který připadl žalovanému. Nebyl důvod aplikovat na zjištění budoucí hodnoty stavby jinou metodu, než jaká byla použita pro ocenění ostatního vypořádávaného nemovitého majetku. V opačném případě dochází ke srovnávání nesrovnatelného a porušení principu stejného podílu účastníků na majetku ze zaniklého BSM. Předpokládaná cena stavby po jejím dokončení byla sice účastníky dohodnuta po odborné konzultaci se znalcem L. K., ale ten nezpracovával žádný posudek a neměl k dispozici žádný rozpočet, ze kterého by mohl vycházet. Jeho jednoduchý rozpočet byl v podstatě hrubým odhadem budoucí ceny stavby po jejím dokončení. Z tohoto odhadu nelze činit zásadní východisko pro posouzení celé věci. Je přesvědčena, že obsah dohody ze dne 9. 1. 1993 pro ni založil nárok na zaplacení rozdílu mezi předpokládanou cenou rekreačního domku v k. ú. B. po jeho kolaudaci a mezi cenou zjištěnou podle cenových předpisů, jakou nemovitost měla v době předčasného ukončení stavebních prací žalovaným. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Právní posouzení uplatněného nároku bylo v dané věci odvislé od zjištění obsahu dohody o vypořádání BSM ze dne 9. 1. 1993. Ta obsahovala v bodě II. sporné ujednání, že Pan J. H. se touto dohodou zavazuje dokončit na vlastní náklady výstavbu tohoto rekreačního domku a připravit ke kolaudačnímu řízení, a to nejpozději do konce měsíce června 1994. Oba účastníci společným prohlášením po konzultaci se soudním znalcem, oceňují hodnotu zkolaudované stavby na částku 550 000,- Kč . Neurčitost tohoto projevu vůle bylo zapotřebí překlenout výkladem podle § 35 ObčZ. Správná aplikace interpretačních pravidel obsažených v § 35 ObčZ, se tak stala klíčem k právnímu posouzení věci.

Podle § 35 odst. 2 ObčZ právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopisu Právní rozhledy, sešit 7, ročník 1999 uvedl: Ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ, které ukládá soudu, aby za použití zákonných výkladových pravidel interpretoval právní úkon, dopadá i na situaci, kdy výklad tohoto právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. V dané věci obsahuje text sporné části ujednání výslovně jen závazek žalovaného . dokončit na vlastní náklady výstavbu rekreačního domku a připravit ke kolaudačnímu řízení a to nejpozději do konce měsíce června 1994 . Z textu další připojené věty Oba účastníci společným prohlášením po konzultaci se soudním znalcem, oceňují hodnotu zkolaudované stavby na částku 550 000,- Kč žádný závazek pro žalovaného nevyplývá. Naopak jeho konstruování a vazba na kolaudaci nemovitosti právě v hodnotě 550 000,- Kč činí plnění, které má být poskytnuto žalovaným, nejistým, když vymezení předmětu plnění závisí na okolnosti, o níž není známo, zda nastane. Názor odvolacího soudu, že rozhodující byla hodnota kolaudované stavby kvůli zachování rovnosti podílů, nemá ani logickou oporu v obsahu dohody. Z bodu III. smlouvy ze dne 9. 1. 1993 vyplývá, že touto smlouvou byly vypořádány věci ze zaniklého BSM v celkové hodnotě 1 212 491,- Kč. Měl-li každý z účastníků získat stejný podíl na aktivech společného majetku, pak by se každému z účastníků mělo dostat hodnoty 606 245,50,- Kč. Žalovaný nabyl do výlučného vlastnictví rodinný domek v hodnotě 957 691,- Kč a movité věci v hodnotě 108 000,- Kč, celkem tedy věci v hodnotě 1 065 691,- Kč. Na vyrovnání podílů z aktiv v BSM by měl tedy žalobkyni poskytnout 459 445,50 Kč. Z toho se zavázal poskytnout částku 20 000,- Kč peněžitou formou. Zbývajících 439 445,50 Kč, které by měl také ještě žalobkyni poskytnout, však neodpovídá rozdílu mezi předpokládanou budoucí hodnotou stavby 550 000,- Kč a mezi hodnotou nedokončené stavby 63 000,- Kč v době uzavírání dohody, jak by se muselo stát, měly-li by být podíly účastníků stejné. Hodnota kolaudované nemovitosti 550 000,- Kč tak neodráží rovnost podílů při vypořádání majetku v BSM účastníků. Odvolací soud upřednostnil při výkladu sporné části smlouvy ze dne 9. 1. 1993 tvrzenou vůli účastníků smlouvy. Ta ale odporuje jazykovému projevu učiněnému ve smlouvě. Obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem, učiněným v písemné formě. Výkladem podle § 35 odst. 2 ObčZ nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, publikovaný pod C 1627, svazek 23, v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Správně má uplatněný nárok základ v porušení smluvní povinnosti žalovaného dokončit na vlastní náklady výstavbu rekreačního domku v k. ú. B. a připravit ke kolaudačnímu řízení, a to nejpozději do konce června 1994. Přitom tímto závazkem žalovaný, který převzal větší hodnotu majetku ze zaniklého BSM, ale nebyl dostatečně solventní k tomu, aby zaplatil žalobkyni vypořádací podíl, měl nahradit peněžité plnění jinou formou plnění. Právní posouzení takto skutkově vymezeného nároku však dovolacímu soudu nepřísluší. Nemůže totiž předjímat takové právní posouzení, kterým se odvolací soud vůbec nezabýval.

Podle § 242 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Vady řízení nebyly namítány a ani z obsahu spisu nevyšly najevo.

Poněvadž právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, dovolací soud podle § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 věty prvé OSŘ zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. října 2005

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu