22 Cdo 1407/2005
Datum rozhodnutí: 14.03.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 1407/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně R. Č., zastoupené V. H., proti žalovanému V. Č., zastoupenému advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 16/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2005, č. j. 24 Co 527/2004, 24 Co 528/2004-319, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2005, č. j. 24 Co 527/2004, 24 Co 528/2004-319, pokud směřovalo proti jeho výrokům pod bodem II. o změně hodnot věcí přikázaných do výlučného vlastnictví žalovaného a pod bodem III. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 497 694,- Kč, se zamítá.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2005, č. j. 24 Co 527/2004, 24 Co 528/2004-319, pokud směřovalo proti jeho výrokům pod body IV., VI., VII. a VIII. o soudním poplatku a náhradě nákladů řízení a pod bodem V., jímž byl jinak rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím a opravným usnesením ve výrocích I., III. a VII. potvrzen, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kladně (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 17. prosince 2003, č. j. 19 C 16/99-250, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 9. března 2004, č. j. 19 C 16/99-279, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že pod bodem I. výroku do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal blíže označené věci movité (vybavení domácnosti) v ceně 19 760,- Kč a do výlučného vlastnictví žalovaného budovu průmyslový objekt na pozemku parc. č. 219, zapsaný na LV č. 44 pro obec a kat. území P. Ú., a blíže označené věci movité (zahradní techniku, nářadí a vybavení domácnosti) vše v ceně 1 017 150,- Kč. Pod bodem II. žalovanému uložil, aby žalobkyni na vyrovnání hodnoty podílu zaplatil částku 512 319,- Kč. Pod bodem III. uložil žalovanému, aby zaplatil zůstatek na úvěru č. 537418446, poskytnutého Č. s., a. s., pobočkou v K. Pod body IV. až VIII. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků, uzavřené 21. 3. 1992, zaniklo rozvodem 29. 7. 1998 a že k vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví dohodou nedošlo. Ze shodných tvrzení účastníků vzal za prokázané, že do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků patří movité věci blíže označené ve výroku rozsudku pod bodem I., na jejichž cenách se účastníci dohodli. Tyto věci rozdělil mezi účastníky podle toho, který z nich měl tu kterou věc ve svém držení, nebo měl zájem ji převzít do svého výlučného vlastnictví. Pokud jde o budovu průmyslový objekt, v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně označovanou jako hala, soud prvního stupně zjistil, že tato je postavena na pozemku parc. č. 219 v obci a kat. území P. Ú., jehož vlastníkem je žalovaný. Původně na tomto pozemku stála garáž, k níž účastníci ještě před uzavřením manželství přistavěli další garáž a zděné chlívky. Na stavbu těchto objektů byl použit stavební materiál obou účastníků. Po uzavření manželství bylo vydáno stavební povolení na stavbu skladové haly u domu č. p. 124, které předpokládalo před zahájením zemních prací zbourání části stávající přistavěné garáže. Pro novou stavbu byl využit prostor původní garáže, z přístavby garáže byla využita západní zeď se základem. Stavba je založena z jedné poloviny na podezdívce původního oplocení a zbylých zdí původních staveb, z druhé poloviny na základových pásech. Hala byla postavena společnou činností obou účastníků. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jejich činností vznikla jediná samostatná věc hala. Původní garáž nezanikla demolicí, ale zanikla obestavěním. Hala jako nově vzniklá věc se stala předmětem jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Revizním znaleckým posudkem Ing. L. byla cena haly stanovena částkou 1 000 000,- Kč. Ze znaleckých posudků Ing. K. a Ing. L. soud vzal za prokázané, že z celé stavby haly tvoří 4 % původní zdivo staveb, které byly ve vlastnictví žalovaného před uzavřením manželství, a proto cenu haly snížil o 4 % a při vypořádání vycházel z částky 960 000,- Kč. Přihlédl také k tomu, že na stavbě haly se žalobkyně podílela svým stavebním materiálem, jehož cena byla stanovena znalkyní D. Š. částkou 4 250,- Kč. Při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků soud prvního stupně vycházel z toho, že podíly obou účastníků jsou stejné. Zohlednil, že žalobkyně dále ze svého výlučného majetku zaplatila za pojistné plnění částku 20 000,- Kč a že žalovaný po rozvodu manželství zaplatil společný dluh ve výši 20 354,- Kč. Požadavek žalovaného na vypořádání dalších věcí movitých a pohledávek neshledal opodstatněným.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 20. ledna 2005, č. j. 24 Co 527/2004, 24 Co 528/2004-319, pod bodem I. výroku rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. odst. 1 změnil tak, že se do tohoto výroku doplňuje jogurtovač ETA v hodnotě 260,- Kč a že hodnota rychlovarné konvice JK 1700 činí 400,- Kč a dále tak, že celková hodnota všech movitých věcí, přikázaných do výlučného vlastnictví žalobkyně, činí 20 160,- Kč . Pod bodem II. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. odst. 2 změnil tak, že hodnota budovy průmyslového objektu na pozemku parc. č. 219 v kat. území P. Ú. činí 1 000 000,- Kč a že hodnota koberců do kuchyně a chodby činí 4 000,- Kč a dále tak, že celková hodnota všech věcí, přikázaných do výlučného vlastnictví žalovaného činí 1 056 065,- Kč . Pod bodem III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil částku 497 694,- Kč a pod bodem V. jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a VII. potvrdil. Pod body IV. a VI. až VIII. rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení.

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. odst. 1 proto, že oproti dřívějšímu rozsudku soudu prvního stupně a obsahu nesporných tvrzení účastníků byl z věcí přikázaných žalobkyni vyřazen jogurtovač ETA a u rychlovarné konvice a koberců do kuchyně a chodby byla chybně uvedena jejich cena. Pokud žalovaný v odvolání rozdílně od svých závěrečných postojů v řízení před soudem prvního stupně zpochybňoval zařazení některých movitých věcí do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, jako např. ohřívače vody, kotle Dakon DOR 24, kombinovaného kotle na uhlí a dřevo, a to opakováním svých původních tvrzení, že tyto věci byly pořízeny před uzavřením manželství, že patří třetí osobě, že jsou ve výlučném vlastnictví žalovaného, že nejsou samostatnými věcmi, ale součástmi jeho nemovitosti, že ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví již neexistovaly, odvolací soud uvedl, že jde s ohledem na § 205a občanského soudního řádu (dále OSŘ ) o nová tvrzení, k nimž odvolací soud nemohl přihlížet, neboť účastníci byli soudem prvního stupně před vyhlášením jeho rozsudku řádně poučeni podle § 119a OSŘ.

Odvolací soud doplnil dokazování výslechem žalobkyně jako účastnice řízení a zjistil, že v souvislosti s přestavbou garáže, vlastnicky patřící žalovanému, prováděnou účastníky před uzavřením jejich manželství, došlo k ubourání celé zadní stěny zděné garáže a přistavění jejích tří nových zdí (bočních a zadní) do výšky původních zdí garáže. Částečně také byla odstraněna původní střecha, aby mohlo dojít k napojení nové střechy nad přístavbou. Vjezdová vrata do prodloužené garáže zůstala původní. Tuto úpravu účastníci prováděli z prostředků jich obou. Po uzavření manželství účastníci společně zbourali celou zadní a jednu boční zeď přestavěné garáže, aby mohlo dojít k jejímu dalšímu rozšíření prodloužení směrem do zadní části pozemku a rozšíření směrem k domu č. p. 124. Opětovně došlo k částečnému odstranění střechy, aby mohlo dojít k jejímu zvýšení a napojení. Na stavbu boční zdi v linii stávajícího oplocení pozemku se v rozsahu 2/3 délky nové boční zdi využila existující betonová podezdívka oplocení pozemku do výšky asi 30 cm a zhruba v rozsahu 1/3 délky nové boční zdi existující vyšší zděný plot, který dříve tvořil zadní zeď chlívků. Na novou zadní zeď haly se využily zdi chlívků. Ke stavbě haly byl využit i materiál z ubouraných zdí. Druhá boční zeď se stavěla celá nová namísto ubourané zdi přestavěné garáže. Hala je postavena na pozemku žalovaného a je jím také užívána. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, pokud halu zařadil do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. K tomu s odkazem na blíže uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze uvedl, že obecně platí, že nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí ve smyslu práva tehdy, není-li již patrno její dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. K tomuto dochází vždy destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním nadzemním podlažím (obvykle při současném odstranění zdiva příček), v důsledku čehož zaniká stav, poskytující obraz o dispozičním řešení původní stavby. Není přitom pro posouzení otázky zániku stavby rozhodující objem nově zbudovaných konstrukcí, ale výlučně jen to, co bylo odstraněno, přičemž pro závěr o zachování dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží je rozhodující, zda došlo k úplné či částečné destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží či nikoliv. Při úplné destrukci těchto obvodových zdí je nepochybné, že původní stavba zanikla. Při částečném zbourání těchto zdí je třeba posoudit míru těchto zásahů . V daném případě ubouráním zadní obvodové zdi garáže ve výlučném vlastnictví žalovaného došlo k zániku této stavby v právním smyslu, neboť tímto zásahem zaniklo dosavadní dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží této stavby. Ke stavbám zbudovaným společnou činností účastníků před uzavřením jejich manželství vzniklo účastníkům podílové spoluvlastnictví s rovnými spoluvlastnickými podíly. Tyto stavby zanikly v souvislosti se stavbou haly, protože zásahem do nich zaniklo dosavadní dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží těchto staveb. Při vypořádání haly odvolací soud vycházel z ceny 1 000 000,- Kč stanovené znalcem. Shodně jako soud prvního stupně zohlednil ve prospěch žalobkyně částku 20 000,- Kč, kterou žalobkyně získala jako pojistné plnění a kterou investovala do stavby haly, dále částku 4 250,- Kč, představující cenu stavebního materiálu vloženého žalobkyní do stavby haly, ve prospěch žalovaného částku 20 352,85 Kč, kterou žalovaný zaplatil po rozvodu manželství na společný dluh, a dále částku 40 000,- Kč, stanovenou volnou úvahou soudu, která představuje cenu materiálu ze staveb výlučně ve vlastnictví žalovaného, jež byl použit na stavbu haly. S ohledem na shodná tvrzení účastníků dále přihlédl k částce 5 000,- vynaložené ze společných prostředků na výlučný majetek žalobkyně.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podal dovolání žalovaný. Nesouhlasí s tím, že do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků byla zahrnuta budova průmyslový objekt na pozemku parc. č. 219 v kat. území P. Ú. Namítá, že předmětná nemovitost vznikla přístavbou ke garáži ve výlučném vlastnictví žalovaného, kdy původní garáž byla prodloužena a kdy k prodloužení garáže bylo využito částečně také zděné oplocení pozemku. Žalovaný je toho názoru, že v daném případě došlo k přírůstku ke stavbě v jeho výlučném vlastnictví a hala se tak nemohla stát předmětem bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Ubouráním zadní zdi a částečně východní boční zdi původní garáže nedošlo k zániku původní stavby garáže, protože tyto zdi byly zbourány za účelem přístavby a nikoli z důvodu zrušení dispozičního řešení původní garáže. Vytýká odvolacímu soudu, že stavebně technické okolnosti stavby haly zjišťoval výslechem žalobkyně, který porovnával s důkazy již provedenými, aniž provedl výslech také žalovaného. Navíc účastník řízení byl vyslýchán k otázkám odborným, které jinak patří do působnosti znalců. Podle názoru žalovaného nebyly splněny podmínky pro to, aby odvolací soud mohl výslech žalobkyně vůbec provádět. Vadu řízení spatřuje v tom, že se odvolací soud s odkazem na § 205a OSŘ nezabýval otázkou, zda kotel a ohřívač vody je či není součástí nemovitosti č. p. 124 v P. Ú. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně podle obsahu vyjádření k dovolání považuje dovolání za neopodstatněné a vidí v něm jen snahu žalovaného oddálit zaplacení vyrovnání, které jí přísluší.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.

Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále Soubor ), svazku 2, pod C 132 uvedl, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení . Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaných v tomtéž svazku Souboru pod C 149 a C 159 a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, ve svazku 1 pod C 12, v němž dále dovodil, že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu . K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ . Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.

Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu.

Žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž pod bodem V. výroku byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím a opravným usnesením téhož soudu ve výroku I., pokud do výlučného vlastnictví žalovaného byla přikázána budova průmyslový objekt na pozemku parc. č. 219 pro obec a kat. území P. Ú., ohřívač vody na 125 l a kotel DAKON DOR 24.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Dovolání proti výše uvedenému potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ není přípustné. Ohledně ohřívače vody a kotle soud prvního stupně nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku z 24. 2. 2000, č. j. 19 C 16/99-55, který odvolací soud zrušil usnesením ze 6. 9. 2000, č. j. 24 Co 363/2000-80. Pokud jde o označenou budovu, soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším uvedeném rozsudku, nikoli však proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, vysloveným ve zrušujícím usnesení. Odvolací soud zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti a potřeby doplnění dokazování s tím, že teprve na jeho základě bude možno učinit právní názor o vlastnictví předmětné stavby.

Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.

Nejvyšší soud v usnesení z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 1164, svazek 16, vyslovil právní názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ jde tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, která je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. To platí i pro posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem .

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé ohledně sporných věcí nemá po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázka, zda v daném konkrétním (jedinečném) případě do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků patří předmětná budova, ohřívač vody a kotel či nikoli, nemůže v konečném účinku mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Posouzení právní otázka, zda a nakolik určitá a jedinečná stavba v důsledku konkrétních stavebních zásahů nezanikla či nepřestala existovat, nemůže být něčím, co by mohlo být užito pro jiné odlišně uspořádané stavby a mít tak zobecňující význam. Řešení takové otázky je ostatně vždy věcí úvahy, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen, byla-li zjevně nepatřičná.

S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ naplněny.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl. Námitkami, týkajícími se vad řízení ve vztahu k předmětné budově, ohřívači vody a kotli, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 OSŘ).

Žalobce dovoláním dále napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod body II. a III., jimiž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o hodnotu budovy průmyslového objektu, koberců do kuchyně a chodby a hodnotu všech věcí, přikázaných do výlučného vlastnictví žalovaného, a ohledně částky, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Protože v této části je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Pokud jde o výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pod bodem II., jde jen o změnu ve stanovení hodnoty dvou věcí (budovy průmyslového objektu a koberců), jež byly přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného. Dovolatel proti této změně v dovolání nic nenamítal, nijak ji nezpochybňoval a ani dovolací soud neshledal žádný důvod, pro který by mohl být tento výrok považován za nesprávné rozhodnutí.

Obdobně je tomu u výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem III., jímž byla změněna výše částky, kterou má žalovaný zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů z daného vypořádání. Uvedená změna je toliko důsledek změny v ocenění uvedených dvou věcí, k němuž žalovaný nic nenamítal.

Pokud dovolatel dovoláním napadl uvedené výroky, jejichž nesprávnost nebyla shledána, resp. které byly důsledkem přikázání uvedených věcí žalovanému výrokem pod bodem V., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé pod body I. a III, proti němuž, jak výše uvedeno, není dovolání přípustné, dovolacímu soudu nezbylo, než v tomto rozsahu dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítnout.

Rozhodnutí o nákladech řízení a soudním poplatku má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 OSŘ), kterou neztrácí ani v případě, kdy o nákladech řízení či soudním poplatku je v návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodnuto rozsudkem.

Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu pod body IV. a VI. až VIII. v daném případě nevyplývá z § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, kterými je stanovena jen pro usnesení, jimiž bylo rozhodnuto ve věci samé. Rozhodnutí o nákladech řízení a soudním poplatku není rozhodnutím ve věci samé. Přípustnost dovolání nelze vyvodit ani z § 238, § 238a a § 239 odst. 2 písm. b) OSŘ, neboť mezi taxativně vyjmenovanými usneseními není usnesení, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 264, svazek 3, a Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu právní věty a rejstříky, C 2458, sešit 28.

Nejvyšší soud proto dovolání proti výrokům pod body IV. a VI. a až VIII. rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) OSŘ].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto a žalobkyni náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. března 2006

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu