22 Cdo 1405/2004
Datum rozhodnutí: 07.09.2004
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 1405/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A) Ing. J. K. a B) M. K., zastoupených advokátem, proti žalované obci K., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. Zn. 9 C 1232/1998, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2004, č. j. 26 Co 60/2004-118, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.345,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. K.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali, aby žalované obci byla uložena povinnost vyklidit nebytový prostor v níže uvedené nemovitosti, kterou užívá bez právního důvodu jako hasičskou zbrojnici. Žalobci nabyli vlastnictví nemovitosti v roce 1997; žalovaná jejich vlastnické právo zpochybňuje, přestože jsou jako vlastníci zapsáni v příslušném katastru nemovitostí.

Okresní soud Praha západ (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 4. listopadu 2003, č. j. 9 C 1232/1998-97, uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizenou předat žalobcům část nemovitosti č. p. 124 v K. a to garáž hasičskou zbrojnici sestávající se z jedné místnosti v přízemí objektu o výměře 60 m2, ve lhůtě 20 dnů od právní moci rozsudku ; dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně s přihlédnutím k právním názorům a pokynům plynoucím z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. dubna 2002, č. j. 22 Cdo 1465/2000-62, a z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. září 2002, č. j. 26 Co 222/2002-72, dospěl po doplnění dokazování ke zjištění: Předmětnou budovu, ve které byla původně hasičská zbrojnice a hostinec, postavil v akci Z , nikoliv ale z tzv. sdružených prostředků , bývalý Městský národní výbor v M.; ten ji hospodářskou smlouvou z 29. 6. 1983 převedl na družstvo J. P. (dále jen J. ). Toto družstvo nemovitost převedlo hospodářskou smlouvou, uzavřenou 6. 12. 1991, na K. M., přičemž tato smlouva nebyla registrována státním notářstvím a nevyvolala tedy zamýšlený převod vlastnictví. Od K. M. nemovitost získali postupní smlouvou z 21. 1. 1997 žalobci, kteří jsou v katastru nemovitostí vedeni jako vlastníci objektu. Nebylo prokázáno, že převod nemovitosti z Městského národního výboru v M. na J. schválilo Ministerstvo financí, jak vyžadovaly tehdy platné právní předpisy (viz níže) a tento převod tedy nebylo možno pokládat za platný. Nemovitost byla nadále ve vlastnictví státu a žalovaná obec ji získala do svého vlastnictví na základě § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí. Soud současně vzal za prokázané, že počínaje rokem 1983 nemovitost užívali na základě zmíněných nabývacích právních titulů právní předchůdci žalobců a žalobci sami až do roku 1997 bez přerušení v dobré víře, že jsou vlastníky. Proto žalobci nabyli vlastnické právo k nemovitosti vydržením ve smyslu § 134 odst. 1 občanského zákoníku (dále ObčZ ), a mají podle § 126 ObčZ právo na ochranu proti tomu, kdo do jejich vlastnického práva neoprávněně zasahuje.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 24. března 2004, č. j. 26 Co 60/2004-118, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; rozhodl též o nákladech řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se s jeho závěry ohledně neplatnosti převodů vlastnictví sporné nemovitosti uskutečněných mezi bývalým Městským národním výborem v M. a J., dále J. a K. M., a konečně mezi K. M. a žalobci. Nesouhlasil však s názorem soudu prvního stupně, že vlastnické právo k předmětné nemovitosti žalobci vydrželi. Na základě podrobné analýzy podmínek vydržení vlastnického práva ve vztahu k danému případu uzavřel, že nemovitost žalobci sice po jejím získání od K. M. drželi v dobré víře, nestali se ale jejími vlastníky. Postupní smlouvu se jmenovaným uzavřeli 21. 1. 1997, od tohoto data ji drželi v dobré víře i proto, že 30. 7. 1997 provedl katastrální úřad vklad vlastnického práva. Dobrou víru pozbyli poté, kdy obdrželi vyjádření žalované z 16. 4. 1998, že vlastníky nemovitosti nejsou, neboť ji získali od nevlastníka, a o neplatnosti předchozích smluv o jejích převodech. V dobré víře tudíž nemovitost drželi toliko necelých šestnáct měsíců, zatímco vydržecí doba činí deset let. K. M. nebyl oprávněným držitelem proto, že si objektivně musel být vědom, že k nabytí vlastnického práva k nemovitosti je třeba, aby smlouva o jejím převodu byla registrována státním notářstvím. Také J. měla vědět o povinnosti žádat ministerstvo financí o povolení k převodu nemovitosti a o tom, že tento souhlas nebyl dán. Proto tito právní předchůdci nebyli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim věc patří, a nebyli jejími oprávněnými držiteli, jejichž držbu by si žalobci mohli započíst.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Nesouhlasí s konstatováním odvolacího soudu, že ani jeden z právních předchůdců žalobců nebyl oprávněným držitelem sporné nemovitosti. V této souvislosti namítají, že J. koupila nemovitost řádnou smlouvou, zaplatila kupní cenu a byl bezproblémově proveden zápis jejího vlastnického práva v evidenci nemovitostí. Byla tedy v dobré víře, že se stala vlastníkem nemovitosti. Stejně K. M., který od uvedeného družstva nemovitost koupil a zaplatil kupní cenu, byl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Šlo o podnikatele, jehož podnikatelské vztahy se řídily hospodářským zákoníkem a nemovitost koupil na základě hospodářské smlouvy, která nepodléhala povinnosti registrace státním notářstvím. Ani on si nebyl vědom toho, že není oprávněným vlastníkem. Žalobcům, jako právním nástupcům K. M., tedy evidentně svědčila existence dobré víry jejich předchůdců. Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.



Ve vyjádření k dovolání žalovaná navrhuje, aby je dovolací soud zamítl. Odkazuje na právní závěry Nejvyššího soudu vycházející z judikatury a v této souvislosti připomíná v podrobnostech a v aplikaci na daný případ jeho rozsudky sp. zn. 22 Cdo 1253/99 a sp. zn. 22 Cdo 1843/2000.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále OSŘ ), že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud v hospodářské smlouvě, kterou J. uzavřela s Městským národním výborem v M., bylo jednoznačně uvedeno, že účinnost smlouvy je vázána na její schválení Ministerstvem financí, nemohla být v dobré víře, že je vlastnicí objektu, pokud se o existenci takového schválení nepřesvědčila. Tomuto názoru nelze nic vytknout; navíc lze poznamenat, že to byla právě J., která podle obsahu spisu dávala návrh na vyznačení jejího vlastnictví v evidenci nemovitosti a měla se proto ujistit, zda potřebné náležitosti převodu vlastnictví byly splněny. Je však třeba zabývat se otázkou, zda se J. na základě hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví národního majetku, uzavřené v roce 1983, která měla nabýt účinnosti k 30. 6. 1983, nestala vlastníkem převáděné nemovitosti, a to s ohledem na pozdější úpravu udělování souhlasu ministerstva financí ke smlouvě.

V době uzavření předmětné hospodářské smlouvy stanovil zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, že převody vlastnictví k věcem, které jsou v národním majetku do vlastnictví družstevních nebo jiných socialistických organizací než státních se provádějí smlouvou podle ustanovení § 349 hospodářského zákoníku; převody do vlastnictví občanů se provádějí podle ustanovení občanského zákoníku. Pro hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví národního majetku mimo obvyklé hospodaření platil obdobně § 347 hospodářského zákoníku (viz § 349 hospodářského zákoníku), který v odstavci 6 stanovil: Neuzavírá-li se smlouva na základě rozhodnutí nadřízených orgánů nebo nestanoví-li prováděcí předpisy jinak, je k účinnosti smlouvy třeba schválení nadřízených orgánů.

Podle § 16 odst. 1 vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, k účinnosti smlouvy o převodu vlastnictví k věcem v národním majetku v pořizovací ceně nad jeden milión Kčs nebo o bezplatném převodu vlastnictví k věcem v národním majetku v pořizovací ceně nad 250 000,-Kčs je třeba schválení příslušného ministerstva financí. Je tedy zřejmé, že smlouva, uzavřená ohledně sporné nemovitosti v roce 1983, nemohla nabýt účinnosti, pokud nebyla schválena ministerstvem financí (k tomu viz Plíva, S.: Hospodaření s národním majetkem. Orbis Praha 1975, s. 126), byla však platná i bez tohoto schválení. Zmíněná vyhláška byla posléze zrušena a nahrazena vyhláškou č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, která účinnost hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví národního majetku v pořizovací ceně nižší než 5 miliónů Kčs vázala na schválení přímo nadřízeného orgánu státní organizace (§ 19 odst. 1, 2 cit. vyhlášky). Tato vyhláška byla zrušena vyhláškou č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, která již podobné ustanovení pro převody vlastnictví k věcem v národním majetku na tzv. jiné (než státní) socialistické organizace neměla.

Dovolací soud se opětovně zabýval případy, kdy k účinnosti právního úkonu bylo zapotřebí souhlasu státního orgánu, tento souhlas nebyl dosud udělen (nebyl sice odepřen, avšak účastníci o něj nepožádali anebo o něm ještě nebylo rozhodnuto) a právní předpis, který udělení souhlasu vyžadoval, byl mezitím zrušen. V těchto případech, nestanoví-li zákon něco jiného, se uplatňuje zásada, že právní úkon se stává účinným ke dni, kdy odpadla podmínka účinnosti, kterou bylo schválení státním (nebo jiným) orgánem (viz R 44/2003, R 27/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Toto pravidlo platí i pro případné další souhlasy a schválení hospodářské smlouvy, pokud by právní předpis nestanovil, že v důsledku neudělení souhlasu v určité době smlouva zanikla apod. Nejpozději tedy k 1. 7. 1988, kdy vyhláška č. 119/1988 Sb. nabyla účinnosti, se stala shora zmíněná hospodářská smlouva účinnou a J. se stala vlastníkem sporné nemovitosti.

Další otázkou je, zda právní předchůdce žalobců K. M., který se chopil držby nemovitosti na základě hospodářské smlouvy o převodu nemovitosti ze 6. 12. 1991, uzavřené s J., byl oprávněným držitelem sporných nemovitostí, i když smlouva nebyla registrována státním notářstvím.

Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 ObčZ). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 ObčZ). Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započítat i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992 (R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. l ObčZ je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, publikovaný pod č. C 1304 ve sv. 18 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

Dovolací soud v obecné rovině souhlasí s názorem odvolacího soudu, že skutečnost, že k převodu vlastnického práva k nemovitosti bylo zapotřebí registrace státním notářstvím byla všeobecně známa; stejně tak je relevantní odkaz na § 69 odst. 3 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Bylo by však možno uvažovat výjimečně o relevanci právního omylu K. M. ohledně požadavku na registraci smlouvy státním notářstvím, neboť ještě v roce 1991 nebylo v praxi jasno ohledně právního postavení podnikatelů fyzických osob a právního režimu smluv o převodu nemovitostí, které uzavírali (srov. např. usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 33 Ca 100/96, publikované v Právních rozhledech č. 6/1997 a poznámku k tomuto rozhodnutí, rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 Cdo 75/93, Právní rozhledy č. 2/1994 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1125/96, v ASPI ev. č. 8690 JUD). K tomu lze dodat, že judikatura vychází z toho, že smlouvy o převodu nemovitostí, uzavřené podnikateli - fyzickými osobami v době platnosti hospodářského zákoníku, podléhaly registraci státním notářstvím. Nicméně nejpozději při jednání dne 17. 12. 1998 byla konstatována zpráva katastrálního úřadu Praha-západ, ze které žalobci nutně museli zjistit, že jejich předchůdce nebyl vlastníkem sporné nemovitosti, neboť nabývací smlouva nebyla registrována státním notářstvím. Kvalifikované sdělení kompetentního státního orgánu o právní úpravě a jejích důsledcích totiž vylučuje omluvitelnost právního omylu držitele. Žalobci tedy neměli nemovitosti ani při započítání držby jejich právního předchůdce K. M. v oprávněné držbě požadovaných 10 let. Držbu J. pochopitelně započítat nelze, neboť tato právnická osoba převáděla nemovitost jako její vlastník, nikoliv jako oprávněný držitel. Z toho důvodu nemohli vlastnické právo vydržet.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).



Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalovaná má na jejich náhradu právo, neboť žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle § 7 písm. d), § 10 odst. 3, § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 2.270,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu 75,- Kč, tedy celkem 2.345,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.



Nesplní-li žalobci dobrovolně co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.



V Brně dne 7. září 2004

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu