22 Cdo 1403/2015
Datum rozhodnutí: 15.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 1403/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně A. M. , zastoupené Mgr. Vladimírem Kyzlinkem, advokátem se sídlem v Praze 2 Vinohradech, Římská 1276/36, proti žalovanému L. M. , o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 268/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2014, č. j. 13 Co 209/2014-378, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 28. 11. 2013, č. j. 21 C 268/2008-349, ve výroku I. přikázal žalobkyni ze zaniklého společného jmění manželů rodinný dům, nacházející se na pozemku parc. č. 241/14, garáž na pozemku parc. č. 241/15, pozemky parc. č. 241/14, 241/15, 241/4, to vše v katastrálním území K., obci P. (dále jen předmětné nemovitosti ), do vlastnictví žalovaného pak id. spoluvlastnický podíl 1/6 na budově, nacházející se na pozemku parc. č 171, id. spoluvlastnický podíl 1/6 na pozemku parc. č. 171, garáž na pozemku parc. č. 211 včetně příslušenství a pozemek parc. č. 211, to vše v katastrálním území V. u K. nad V., obci V., dále pozemky parc. č. 325, 2136/4, 2138/2, 2138/3, 2381/2, v katastrálním území M. Š., obci S. Š., a pojistné plnění od pojišťovny Allianz, a. s. ve výši 9 094 538 Kč. Ve výroku II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 3 067 269 Kč a dále ve výroku III. částku 165 000 Kč, kterou měli účastníci na základě dohody o narovnání zaplatit třetí osobě a kterou žalobkyně uhradila i za žalovaného. Ve výrocích IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 6. 8. 2014, č. j. 13 Co 209/2014-378, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. Dovolání má být přípustné z toho důvodu, že rozhodnutí v části o určení ceny předmětných nemovitostí spočívá na nesprávném právním posouzení, což se má týkat i pojistného plnění poskytnutého pojišťovnou Allianz, a. s. Žaloba byla žalobkyní podána předčasně před nabytím právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Ocenění předmětných nemovitostí bylo provedeno způsobem výrazně zvýhodňujícím žalobkyni, a to přesto, že žalovaný předložil znalecký posudek vypracovaný soudním znalcem Michalem Olivou, který uváděl cenu o 1 100 000 Kč vyšší. Soud však vyšel ze znaleckého posudku Josefa Škody, ve kterém tento znalec vycházel ze svého dříve podaného znaleckého posudku a který dovolatele výrazně poškozuje. Znalec totiž dospěl k závěru, že dílo bylo vybudováno bez potřebné pečlivosti, v kvalitě odporující požadavkům doby a specifikoval vady díla včetně nákladů na jeho sanaci. Znalecký posudek tedy vycházel ze znaleckého posudku, který akcentoval nedostatky díla a nereflektoval některé nadstandardní prvky; skutečná cena předmětných nemovitostí tak zůstala podhodnocena . Dovolatel soudu předložil k doložení správnosti ocenění provedeného znalcem Olivou také stanoviska realitních kanceláří a domáhal se revizního znaleckého posudku, který však soud nepřipustil. Pokud jde o otázku pojistného plnění poskytnutého pojišťovnou Allianz, a. s., odvolací soud ignoroval důkazy předložené žalovaným a zpochybnil platnost předložené darovací smlouvy se zcela nepřijatelným odůvodněním. Dovolatel i jeho bratr v řízení dostatečně objasnili otázku, proč přišli s určitým prodlením s důkazy, že dům, nacházející se na pozemku parc. č. 325, v katastrálním území M. Š., obci S. Š., nenáležel do společného jmění manželů, proto tam nenáleží ani pojistné plnění. Odvolací soud se dále nevypořádal se skutečností, že bratr dovolatele do nemovitostí v Š. vložil částku 13 500 000 Kč. Důkazy, které to prokazovaly, nevzal v úvahu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
V dané věci není dovolání přípustné z toho důvodu, že dovolatel v dovolání nevymezil žádnou právní otázku přípustnosti dovolání, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Žádná právní otázka nevyplývá ani z obsahu samotného dovolání, v němž žalovaný brojí proti správnosti znaleckého posudku, ze kterého soud vyšel v řízení při ocenění předmětných nemovitostí a proti tomu, že odvolací soud nevzal v potaz určité důkazy, ze kterých mělo vyplývat, že dům, nacházející se na pozemku parc. č. 325, v katastrálním území M. Š., obci S. Š., za jehož zničení bylo poskytnuto pojistné plnění, nespadal do společného jmění manželů. Dále také vytkl odvolacímu soudu, že se nevypořádal se skutečností, že jeho bratr požadoval úhradu investic vložených do nemovitostí v Š.
Zjištění ceny nemovitosti v řízení o vypořádání společného jmění manželů je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení ceny nemovitosti chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se ze znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008 (uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor pod č. C 8061), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006 (uveřejněné v Souboru pod č. C 5758)].
Stran skutkových zjištění je pak třeba zdůraznit, že dovolací soud je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a nemůže je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Pokud dovolatel namítal, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz revizním znaleckým posudkem, dovolací soud uvádí, že zákon nestanoví předpoklady, za kterých přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku, a ponechává je na úvaze soudu. Vypracování revizního posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010 (dostupném na www.nsoud.cz ), s odkazem na svou předchozí judikaturu vyjádřil závěr, podle kterého důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů a v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku je lze přezkoumat jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřené. Takový závěr však v daném případě učinit nelze. Otázka, k jakému znaleckému posudku se soud přikloní a ze kterého vyjde, je tedy otázkou hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Pokud dovolatel namítá, že soudy k určitým skutečnostem či důkazům nepřihlédly nebo je opominuly, v daném směru namítá tvrzenou vadu řízení. Vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Jelikož dovolatel nevymezil otázku přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jeho dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. února 2017

Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu