22 Cdo 1378/2007
Datum rozhodnutí: 22.04.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 1378/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy

JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce O., v. d. i., zastoupeného advokátkou, proti žalované ČR Ú. pro z. s. ve v. m., o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 10 C 207/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2006, č. j. 18 Co 642/2005-100, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 2 737,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň-jih (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 20. září 2005, č. j. 10 C 207/2004-88, uložil žalované povinnost uzavřít s žalobcem kupní smlouvu podle § 60c odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., kterou na žalobce převede vlastnictví k nemovitostem v obci a kat. území N., zapsané u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště N., na LV č. 1135, a to stavební pozemek č. 1056 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 223 m2, na kterém stojí budova, zapsaná na LV č. 1698, stavební pozemek č. 1239 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 5 m2, na kterém stojí budova, zapsaná na LV č. 1098, a pozemek parc. č. 310/4 ostatní plocha o výměře 6595 m2, způsob využití manipulační plocha, za cenu stanovenou vyhláškou č. 393/1991 Sb., o cenách, ve znění platném k 1. 11. 1991. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně učinil tato skutková zjištění: V katastru nemovitostí na LV č. 1135 pro obec a kat. území N. je jako vlastník předmětných pozemků vedena žalovaná. Žalobce je vlastníkem budov, nacházejících se na stavebním pozemku č. 1056 a č. 1239. Předmětné pozemky byly původně označené jako č. kat. 310 a 341/1. Rozhodnutím Okresního národního výboru P.-j. z 30. 11. 1966, č. j. Fin/1211/66-Got., byly předány do správy Státního statku v P. k 1. 12. 1966 mimo jiné pozemky v N. č. kat. 310 a 314/1. Soud nezjistil, že by tyto pozemky Státní statek v P. skutečně převzal do své správy a vykazoval je ve svém hospodářství. Hospodářskou smlouvou z 2. 3. 1983 Okresní národní výbor P.-j., finanční odbor, odevzdal žalobci do bezplatného užívání pozemek č. kat. 310/4 o výměře 8702 m2, který byl ve vlastnictví státu. Bezplatné užívání tohoto pozemku žalobcem bylo vyznačeno v evidenci nemovitostí a žalobce jej užívá od 1. 3. 1983 nepřetržitě dosud. Dopisem z 23. 10. 2003 žalobce vyzval žalovanou k převedení předmětných pozemků, kdy pozemky parcelních čísel 1056 a 1239 vznikly oddělením od parc. č. 310/4, do jeho vlastnictví na cenu podle vyhlášky č. 393/1991 Sb. ve znění platném k 1. 11. 1991, k čemž nedošlo. Žalovaná 11. 11. 2003 požádala katastrální úřad o provedení zápisu práva hospodaření k předmětným nemovitostem ve prospěch Státního statku P. Katastrální úřad této žádosti nevyhověl s tím, že k pozemkům vedeným na LV č. 1135 má zřízeno právo trvalého užívání žalobce. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí Okresního národního výboru P.-j. z 30. 11. 1966 nenabylo účinnosti, neboť bylo prokázáno, že Státní statek v P. předmětné pozemky nepřevzal do své správy a nikdy je nevykazoval ve svém hospodářství. Státní statek v P. nebyl také ani v evidenci nemovitostí veden jako jejich uživatel. Z důvodu neúčinnosti tohoto rozhodnutí zůstaly pozemky nadále ve správě Okresního národního výboru P.-j., který je mohl platně 2. 3. 1983 na základě hospodářské smlouvy odevzdal do bezplatného užívání žalobci, čímž de facto anuloval své původní rozhodnutí z roku 1966 . Podle § 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, došlo u žalobce k transformaci práva trvalého užívání na výpůjčku na dobu šesti let, žalobce splnil podmínku výzvy k převedení nemovitostí do vlastnictví v zákonné lhůtě (§ 60c odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.) a požádal žalovanou o uzavření příslušné kupní smlouvy. Protože žalovaná tak neučinila, žalobce se důvodně domáhal nahrazení projevu vůle žalované rozhodnutím soudu.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 4. prosince 2006, č. j. 18 Co 642/2005-100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil

a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že z rozhodnutí Okresního národního výboru P.-j. z 30. 11. 1966 navíc nevyplývá, že měl být převeden právě pozemek č. 310/4. Naopak bylo prokázáno z hospodářské smlouvy ze dne 2. 3. 1983, že předmětné nemovitosti byly předány žalobci do trvalého užívání podle § 70 hospodářského zákoníku.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu žalovaná spatřuje v tom, že nebylo najisto postaveno, že žalovaná je vlastnicí předmětných pozemků. Namítla, že oba soudy vycházely z předpokladu, že žalovaná je vlastnicí předmětných pozemků a že tyto hospodářskou smlouvou z 2. 3. 1983 předala do užívání žalobci. Soudy nevzaly v úvahu, že již 30. 11. 1966 tyto pozemky byly rozhodnutím Okresního národního výboru P.-j. převedeny na Státní statek P. Podle názoru žalované měly soudy nejprve zjistit skutečné vlastnické vztahy k pozemkům. Žalovaná vycházela z toho, že hospodářská smlouva z roku 1983 je od samého počátku neplatná, neboť v té době s pozemky hospodařil jiný subjekt na základě rozhodnutí Okresního národního výboru z roku 1966. To, že právní nástupce Státního statku P. Státní statek K. tyto pozemky nepřevzal, neznamená, že je nemůže mít ve vlastnictví. Poukázala na to, že Státní statek K. sám potvrdil, že žalobce od něho koupil stavební parcely, na nichž se nacházejí stavby žalobce, které navazují na pozemky, které jsou předmětem tohoto sporu. Všechny předmětné pozemky vznikly z par. č. 310/1. Část pozemků, které rovněž vznikly z původní parc. č. 310/1, byla vydávána v restituci oprávněným osobám, podle žalované šlo o zemědělské pozemky, které nemohly být ve vlastnictví žalované, resp. nemohla k nim mít právo hospodaření. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl zamítnutí dovolání s tím, že je nepřípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže v daném případě ovlivnit další rozhodování soudů. Uvedl, že žalovaná podala dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, ale jeho odůvodnění je zaměřeno podle žalované na nesprávná skutková zjištění. Poukázal na to, že žalovaná při jednání 21. 6. 2005 před soudem prvního stupně učinila nesporným, že je vlastnicí předmětných pozemků, takže není možné, aby nyní své vlastnictví zpochybňovala a na takovém tvrzení postavila své dovolání. Námitky vznesené žalovanou v dovolání byly žalovanou uplatněny již před soudy obou stupňů a tyto se s nimi dostatečně vypořádaly. Není pravdou, že by s pozemky hospodařil Státní statek v P. S předmětnými pozemky vždy hospodařil žalobce.

Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních § 237 až 239 OSŘ, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení

§ 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst. 3 a 4, § 243a odst. 2 OSŘ).

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila.

K posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí zásadně právně významného je nutné, aby dovolatel ve svém dovolání vymezil právní otázku, která napadené rozhodnutí činí zásadně právně významným. Dovolací soud se při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ musí vypořádat s každou dovolatelem vymezenou právní otázkou. Nevymezila-li žalovaná v dovolání právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku

a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované pod C 2463 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Tak je tomu i v tomto případě, neboť žalovaná kromě vyjádření nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a tvrzení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žádnou právní otázku, která by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, nevymezila. Její námitky, že se měly soudy obou stupňů nejprve zabývat otázkou, zda je žalovaná skutečným vlastníkem sporných nemovitostí a až následně jednat o žalobě na plnění nemohou být z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ relevantní. Dovolací soud souhlasí s názorem žalobce, že řešená právní problematika nepřináší žádné nové výkladové aspekty (nemá judikatorní přesah); řeší právní vztahy účastníků v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Posuzování, zda a kdy nabyl účinnosti určitý individuální správní akt o převodu správy národního majetku vydaný před padesáti lety správním orgánem podle dnes již neplatných právních předpisů, nemůže z rozhodnutí odvolacího soudu učinit rozhodnutí zásadního právního významu.

S ohledem na výše uvedené nejsou předpoklady přípustnosti dovolání podle

§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady v souvislosti se zastoupením advokátkou (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu advokátky za její zastoupení, která činí podle § 7 písm. e), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 2 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle

§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k tomu 19 % DPH a celkem tedy činí náklady řízení 2 737,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 22. dubna 2008

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu