22 Cdo 1365/2015
Datum rozhodnutí: 15.03.2017
Dotčené předpisy: § 139 odst. 2 obč. zák.




22 Cdo 1365/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně V. B. , zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, proti žalované JUDr. M. O. , o zaplacení 1 452 580 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 26/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského v Praze ze dne 12. února 2014, č. j. 19 Co 473/2013-412, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2014, č. j. 19 Co 473/2013-412, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. června 2012, č. j. 23 C 26/2004-313, se ve výrocích I., III., IV. a V. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 27. 6. 2012, č. j. 23 C 26/2004-313, uložil ve výroku I. žalované povinnost žalobkyni zaplatit 680 816 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným v tomto výroku, žalobu ve výroku II. zamítl v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení 781 764 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným v tomto výroku a ve výrocích III. V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně je k id. 1/4, spoluvlastnicí budovy č. p. 62, nacházející se na pozemku parc. č. 1314, v katastrálním území V., obci P. (dále jen předmětná nemovitost ), žalovaná je potom spoluvlastnicí k id. 3/4. Žalobkyně nabyla svůj spoluvlastnický podíl na základě dohody o vydání věci ze dne 2. 8. 1998, žalovaná za základě darovacích smluv z let 1996 a 1997. Dopisy ze dne 26. 5. 2003 a 13. 1. 2004 požádala žalobkyně žalovanou o umožnění užívání alespoň části nemovitosti s tím, že pokud bude stanovisko žalované odmítavé, bude žalobkyně uplatňovat finanční kompenzaci. Žalovaná žádosti žalobkyně o umožnění užívání východní části 1. patra domu nevyhověla s tím, že žalobkyní uvedené místnosti jsou užívány již delší dobu matkou manžela žalované na základě nájemní smlouvy. Tchýně v lednu 2008 zemřela a následně žalovaná dne 10. 3. 2008 předala prostory žalobkyni v rozsahu, jaký požadovala.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná jako majoritní spoluvlastnice využila oprávnění vyloučit žalobkyni jako menšinovou spoluvlastnici z užívání předmětné nemovitosti. Protože žalovaná v rozhodném období užívala předmětnou nemovitost nad rámec spoluvlastnického podílu, náleží žalobkyni finanční kompenzace. Uvedl, že v judikatuře není sjednocena otázka povahy tohoto nároku, podle jednoho z názorů jde o bezdůvodné obohacení a podle jiného zase o nárok odvozený z § 137 odst. 1 občanského zákoníku. Uzavřel však, že v dané věci se jedná o nárok mající základ v § 137 občanského zákoníku. Při vyčíslení náhrady vyšel soud prvního stupně z hodnoty, které se dostalo žalované užíváním celé předmětné nemovitosti v rozhodném období, tuto náhradu je třeba stanovit tak, aby odpovídala výši obvyklého výnosu z nemovitosti za rozhodné období dosažitelného jejím pronájmem. Za tímto účelem byl ustanoven znalec a následně také revizní znalec. Celková částka, ze které soud vyšel, tak byla za období od února 2002 do března 2008 stanovena na 2 756 305 Kč, z níž činí částka připadající na podíl žalobkyně částku 680 816 Kč.

K odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 12. 2. 2014, č. j. 19 Co 473/2013-412, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud se nejprve zabýval postupem soudu prvního stupně vzhledem k tomu, že žalovaná podala námitku podjatosti, přičemž věc nebyla předložena nadřízenému soudu k rozhodnutí, neboť byla podle § 15b odst. 2 občanského soudního řádu vznesena před jednáním, při němž má být ve věci rozhodnuto. Tuto námitku neshledal důvodnou, když důvodem podjatosti navíc nejsou okolnosti, které se týkají postupu soudce v daném řízení; telefonický rozhovor se znalkyní, o kterém nebyl učiněn záznam do spisu, důvod podjatosti nezakládá. Podle odvolacího soudu provedl soud prvního stupně dostatečné dokazování a spolehlivě zjistil skutkový stav věci. Věc posoudil správně i po právní stránce. Zdůraznil, že žalovaná v době od 5. 2. 2002 do 9. 3. 2008 užívala celou předmětnou nemovitost a užívání žalobkyni v celém rozsahu odepřela. S ohledem na § 137 odst. 2 občanského zákoníku, který podle odvolacího soudu na věc podle rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 503/2011 dopadá, pak náleží žalobkyni za rozhodné období odpovídající náhrada za užívání věci nad rámec spoluvlastnického podílu žalovanou. Žalovaná své rozhodnutí užívat celou předmětnou nemovitost oznámila žalobkyni dopisem z června 2003, v němž jí sdělila, že v domě žije její tchýně, a proto jej nemůže užívat žalobkyně. Důvody, které vedly žalovanou k tomu, že v domě nechala bezplatně bydlet svoji tchýni, jsou podle odvolacího soudu sice lidsky pochopitelné, ovšem to nemění nic na závěru, že žalovaná předmětnou nemovitost užívala nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s výpočtem výše náhrady.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolání má být přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, protože rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení právní otázky, která nebyla explicitně judikaturou dovolacího soudu řešena, a to otázka počátku běhu lhůty v případě vydání bezdůvodného obohacení. Podle jejího názoru nelze vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení datovat před 26. 5. 2003, kdy žalobkyně dopisem adresně žalované projevila svou vůli užívat příslušnou část dotčené nemovitosti.

Otázkou procesního práva, která dosud nebyla řešena má být posouzení výkladu § 15b odst. 2 občanského soudního řádu. Pojem před jednáním je příliš časově neurčitý, tímto momentem by však měl být okamžik před formálním zahájením ústního jednání, nikoliv odstup několika dnů či týdnů před termínem nařízeného ústního jednání, zvláště pokud nelze předvídat, že jde o poslední jednání. Odvolací soud při posouzení námitky podjatosti zaujal restriktivní hledisko, když vyjádřil své povrchní mínění schvalující postup prvoinstančního soudu s tím, že byly splněny podmínky, aby soud nepředkládal věc k rozhodnutí o námitce podjatosti nadřízenému soudu. Pokud pak má řízení před soudem prvního stupně poskytovat garance pro spravedlivé rozhodnutí, musí být formální podmínky takového rozhodnutí splněny. Podjatost soudce zakládá nejen jeho skutečně prokázaná podjatost, ale i samotná pochybnost o jeho nepodjatosti.

Judikatura podle názoru dovolatelky neřeší specifickou situaci nastalou mezi spoluvlastnicemi, případně tato otázka má být soudem vyřešena jinak. Soud bezdůvodně nepřipustil svědecké výpovědi svědků JUDr. J. O., CSc., JUDr. A. F. a JUDr. M. P. Shodně postupoval i odvolací soud a omezil se pouze na konstatování, že žalobkyně a žalovaná jsou spoluvlastnice a žalovaná se bezdůvodně obohatila, aniž k tomu provedl náležité dokazování.

V soudní praxi není řešena situace, kdy spoluvlastník získá spoluvlastnický podíl od třetí osoby, po této osobě nežádá fyzické předání převáděného podílu a nechá ji i nadále převedený podíl užívat a namísto toho se po několika letech od převodu obrátí na spoluvlastníka, který nebyl účastníkem převodní smlouvy. To, zda žalovaná užívala předmětnou nemovitost nad rámec svého podílu, je v konkrétní věci sporné. Soud musí vzít v úvahu všechny okolnosti, tedy zabývat se např. i kvalitou užívané části. Je zřejmé, že žalované nemohlo na úkor žalobkyně žádné bezdůvodné obohacení vzniknout a soud měl jako nedůvodnou žalobu zamítnout. Neřešenou otázkou má být posouzení, kdy spoluvlastník získá spoluvlastnický podíl od třetí osoby, po této osobě nežádá fyzické předání podílu a nechá jej i nadále převedený podíl užívat, a namísto toho se obrátí po několika letech od převodu na spoluvlastníka, který nebyl účastníkem dohody, na základě kterého podíl nabyl .

Dovolatelka dále vylíčila genezi nabytí spoluvlastnických podílů spoluvlastnic. Dohoda o vydání, kterou žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl, nebyla převodci podepsána a ani nebyli o jejím uzavření informováni. Žalobkyně se více než po pěti letech neobrátila na osoby, od kterých předmětnou nemovitost získala, ale přímo na spoluvlastnici nemovitosti dovolatelku která účastnicí jejich dohody nebyla. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně k dovolání podala obsáhlé vyjádření. Dovolání žalobkyni uráží. Považuje je za nepřípustné a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).

Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též o. z. ), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Jelikož nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky měl vzniknout před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatelka předně namítá, že dovolací soud neřešil otázku vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení, s čímž má být spojen běh lhůt. Podle jejího názoru nelze vznik nároku na bezdůvodné obohacení datovat před 26. 5. 2003, kdy žalobkyně dopisem adresně žalované projevila svou vůli užívat příslušnou část dotčené nemovitosti. Do té doby se žalovaná domnívala, že žalobkyně nemíní své spoluvlastnické práv využívat.

Uvedená námitka nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že na řešení dovolatelkou naznačené otázky týkající se bezdůvodného obohacení nejsou rozhodnutí soudů založena. Soud prvního stupně i soud odvolací výslovně posoudily nárok žalobkyně jako nárok mající oporu v ustanovení § 137 obč. zák. a nikoliv jako nárok z bezdůvodného obohacení. Jestliže snad dovolatelka touto námitkou chtěla naznačit, že nelze uvažovat o přiznání nároku na náhradu za neužívání spoluvlastnického podílu v situaci, kdy druhý spoluvlastník užívá společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, do doby, než spoluvlastník výslovně projeví vůli společnou věci užívat, pak tato námitka není důvodná.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97 (uveřejněném pod č. 19/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), vysvětlil, že právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem, vyplývá z ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák., tj. z práva spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Rozsah tohoto užívacího práva ke společné věci (stejně jako výše spoluvlastnického podílu) nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím spoluvlastníků modifikován. Neumožňují-li existující poměry nebo rozhodnutí, popřípadě dohody spoluvlastníků některému spoluvlastníkovi plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to odpovídající náhrada. Právo na náhradu za neužívání společné věci má spoluvlastník i v případě, že věc dosud neužíval. Povinnost náhrady za užívání společné věci spoluvlastníku, který má být teprve vyloučen z dosavadního užívání společné věci, nastává až poté, co přestane věc skutečně užívat.

V rozsudku ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1213/99 (dostupném na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud vysvětlil, že spoluvlastnický podíl je mírou účasti na vztahu ke společné věci, i pokud jde o užívání věci. Proto tam, kde spoluvlastníkovi není zajištěno užívání věci ve spoluvlastnictví v rozsahu určeném jeho podílem, má nárok na poskytnutí tomu odpovídající náhrady. Proto nelze pokládat za odporující ustanovením občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví, že spoluvlastníkovi, který své právo užívat věc nemohl realizovat buď vůbec, nebo pouze částečně, náleží peněžité vyrovnání.

Z uvedených rozhodnutí lze bez jakýchkoliv pochybností učinit závěr, že nárok na náhradu za neužívání společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu není podmíněn prokazatelným a adresným projevem vůle spoluvlastníka užívat příslušnou část předmětné nemovitosti , ale je založen stavem, kdy některý ze spoluvlastníků užívá společnou věci nad rámec svého spoluvlastnického podílu.

Dovolatelka dále namítá, že v dovolací praxi není řešena situace, kdy spoluvlastník získá spoluvlastnický podíl od třetí osoby, po této osobě nežádá fyzické předání převáděného podílu a nechá jej i nadále převedený podíl užívat a namísto toho se po několika letech od převodu obrátí na spoluvlastníka, který nebyl účastníkem převodu .

Dovolání ohledně této otázky není přípustné proto, že na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud založil své rozhodnutí na zjištění, že v rozhodné době žalovaná měla na předmětné nemovitosti spoluvlastnický podíl id. 3/4 a žalobkyně id. 1/4, přičemž žalovaná užívala věc nad rámec svého podílu; to ostatně dovolatelka ani nijak nezpochybňuje. Jakým způsobem došlo k předání spoluvlastnického podílu mezi žalobkyní a jejími právními předchůdci, je tedy pro právní posouzení nároku na peněžitou náhradu z titulu užívání věci nad rámec spoluvlastnického podílu nerozhodné. Ostatně dovolatelka z dohody o vydání zřejmě nedovozuje, že by se žalobkyně neměla stát spoluvlastnicí předmětné nemovitosti; není tak patrno, k jakému závěru má uvedená námitka dovolatelky směřovat.

Navíc tuto skutečnost dovolatelka neuplatnila v odvolacím řízení, ačkoliv bezpochyby mohla. Skutečnost, že odvolací soud se touto námitkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá tak dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010 (vše dostupné na www.nsoud.cz) ].

Z obsahu dovolání konečně plyne otázka právní povahy žalobkyní uplatněného nároku, když dovolatelka v dovolání opakovaně uvádí, že se jedná o nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

Jelikož tuto otázku řešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je dovolání ohledně této otázky přípustné a zároveň důvodné.

Podle § 137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.

Podle § 139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.

Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011 (uveřejněném pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vysvětlil, že právo každého ze spoluvlastníků věc užívat je omezeno stejným právem ostatních užívat věc podle velikosti podílu. Spoluvlastníci mohou dohodou nebo většinovým rozhodnutím nebo soud rozhodnutím o hospodaření se společnou věcí rozhodnout podle § 139 odst. 2 obč. zák. tak, že některého ze spoluvlastníků z fyzického užívání věci zcela nebo zčásti vyloučí; v takovém případě užívá některý ze spoluvlastníků věc nad rámec jeho podílu. Jde však o omezení práva dovolené zákonem (§ 139 odst. 2 obč. zák.), za které z užívání zcela či zčásti vyloučenému spoluvlastníkovi náleží (nedohodl-li se s ostatními spoluvlastníky jinak) náhrada ve výši odpovídající rozsahu jeho újmy. Spoluvlastník užívající věc nad rámec svého podílu v tomto případě neužívá věc bez právního důvodu, a proto jejím užíváním nemůže získat bezdůvodné obohacení; žádná skutková podstata uvedená v § 451 obč. zák. na tento případ nedopadá.

Jiná situace nastane, užívá-li spoluvlastník věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu). To, že spoluvlastník je (v rámci svého podílu) oprávněn užívat celou věc, ještě neznamená, že ji může bez dalšího užívat nad rámec podílu na úkor ostatních spoluvlastníků. Majetkový prospěch dosažený tímto užíváním je obohacením získaným bez právního důvodu. Užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen ostatním spoluvlastníkům vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, a to podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.).

Stanoví-li zákon, že rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti jejich podílů, pak z toho vyplývá, že nerozhoduje jen většina, aniž by menšinovému spoluvlastníku byla dána jakákoliv možnost, aby se pro zamýšlené konání mohl rovněž rozhodnout či se k němu vyjádřit. To lze dovodit i z logického výkladu tohoto ustanovení: má-li vůbec v úvahu připadat dohoda spoluvlastníků nebo rovnost hlasů nebo nedosažení většiny, musí být menšinovému spoluvlastníku hospodářský záměr ostatními spoluvlastníky předestřen, aby se tak mohl vyjádřit k tomu, zda s ním souhlasí či nikoliv (a také případně uvážit možnost zrušení a vypořádání spoluvlastnického vztahu). Pokud by menšinovému spoluvlastníku vůbec nebyla dána možnost vyjádřit se k zamýšlenému úkonu představujícímu hospodaření se společnou věcí, pak i za situace, kdy by s takovým úkonem souhlasila většina spoluvlastníků, počítaná podle velikosti podílů, nejde o rozhodnutí většiny ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák. To platí i pro rozhodování většinového spoluvlastníka o hospodaření se společnou věcí [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 277/2005 (uveřejněný na www.nsoud.cz )].

K výše uvedenému také Nejvyšší soud dospěl také ve svém rozhodnutí ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99 [(uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 583)], kde uvedl, že mají-li spoluvlastníci podle ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí (v daném případě o nákladech na společnou věc) rozhodovat většinou počítanou podle velikosti podílů, vyplývá z toho logický závěr, že má-li v úvahu připadat dohoda spoluvlastníků, dosažení většiny nebo rovnost hlasů, musí být menšinovému spoluvlastníku dána možnost se k věci vyjádřit. Je-li tato možnost menšinovému spoluvlastníku odepřena, nemůže jít o rozhodnutí většiny podle § 139 odst. 2 obč. zák.

Souhlas či nesouhlas může pak menšinový spoluvlastník vyjádřit výslovně nebo konkludentně. Pokud by menšinovému spoluvlastníku vůbec nebyla dána možnost vyjádřit se k zamýšlené změně v hospodaření se společnou věcí, pak i za situace, kdy s takovou změnou souhlasí většina spoluvlastníků počítaná podle velikosti podílů, nejde o rozhodnutí většiny ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák. [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2651/2014 (dostupné na www.nsoud.cz) ].

Odvolací soud podle obsahu jeho rozhodnutí nezkoumal, zda byla žalobkyni jako menšinové spoluvlastnici dána možnost se na rozhodování o hospodaření s věcí ve spoluvlastnictví zúčastnit a vyjádřit se k němu. Na základě odkazu o správnosti rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že rozhodnutím většinové spoluvlastnice má být dopis žalované ze dne 17. 6. 2003, nicméně nezabýval se tím, zda byla menšinová spoluvlastnice vyrozuměna o potřebě rozhodnout o hospodaření se společnou věcí. Již proto rozhodnutí odvolacího soudu v porovnání s uvedenou judikaturou soudu dovolacího neobstojí.

Odvolací soud s odkazem na správné závěry soudu prvního stupně považoval za rozhodnutí většinového spoluvlastníka dopis žalované ze dne 17. 6. 2003.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

V rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 7, str. 386), Nejvyšší soud formuloval závěr, podle kterého jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.

Samotným gramatickým výkladem dopisu žalované ze dne 17. 6. 2003 lze dovodit, že z něj nevyplývá vůle žalované zaměřená na rozhodnutí s právním následkem, kterým by mělo být vyloučení z užívání žalobkyně. Podle obsahu dopisu je zřejmé, že žalovaná poukazuje na to, že prostory zkolaudované k bydlení v prvním patře užívá delší dobu její tchýně na základě nájemní smlouvy a jiné prostory, jejichž užívání požaduje žalobkyně, nejsou kolaudovány, a je tedy vyloučeno je užívat k bydlení. V další části dopisu žalovaná poukazuje na to, že mezi účastnicemi probíhá soudní řízení o povolení vkladu spoluvlastnického podílu do katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně a konečně žalovaná uvádí, že náhrada 20 000 Kč měsíčně požadovaná žalobkyní, se jí nejeví adekvátní. Navrhuje proto vyčkat výsledku soudního řízení.

Aby bylo možno posoudit povahu nároku, bude v dalším řízení na soudu, aby nejdříve zjistil, zda žalovaná učinila příslušné rozhodnutí většinového spoluvlastníka o hospodaření se společnou věcí a ze shora uvedeného pohledu metod výkladu právního úkonu posoudil její dopis ze dne 17. 6. 2003.

Pokud by žalovaná jako většinová spoluvlastnice o hospodaření se společnou věcí rozhodla, je třeba následně zjistit, zda byla žalobkyně o potřebě přijmout toto rozhodnutí vyrozuměna tak, aby se měla možnost k němu vyjádřit.

Na základě právních závěrů, k nimž pak soudy dospějí, bude nutno se zabývat i případnou výší uplatněného nároku a uplatněnou námitkou promlčení nároku žalobkyně.

Dovolatelka dále namítala, že soud prvního stupně při jednání, před kterým uplatnila námitku podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně, věcně nerozhodl, protože jednání odročil za účelem vyhlášení rozhodnutí; vytýkala mu proto nesprávnost procesního postupu z pohledu § 15b odst. 2 o. s. ř.

S ohledem na rušící rozhodnutí dovolacího soudu je zřejmé, že posouzení správnosti postupu soudu prvního stupně je již bezpředmětné.

Pro úplnost dovolací soud dodává, že námitky uplatněné dovolatelkou a směřující k tvrzeným důvodům podjatosti posoudil odvolací soud jako důvody spadající pod režim § 14 odst. 4 o. s. ř. a s tímto závěrem dovolání nijak věcně nepolemizuje. Ostatně dovolací soud nezjistil z obsahu spisů žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že u předsedy senátu soudu prvního stupně jsou dány pro jeho vztah k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům důvody k pochybnostem o jeho nepodjatosti.

Ohledně tvrzeného pochybení soudu, který odmítl provést některé navržené důkazy, a tím mohl založit vadu řízení, dovolací soud uvádí, že podle § 120 odst. 1 druhé věty o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle konstantní judikatury ze zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Soud však musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [§ 157 odst. 2 o. s. ř. srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010 (uveřejněný na www.nsoud.cz )]; tomu soudy v dané věci dostály, a proto jejich postupu nelze z tohoto pohledu ničeho vytknout.

Ve zcela obecné poloze naznačený nesouhlas s obsahem znaleckého posudku, jenž byl základem pro vyčíslení výše nároku, představuje nepřípustné výhrady vůči skutkovým zjištěním, přičemž jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V této části tak dovolání neobsahuje ničeho, co by mohlo založit jeho přípustnost.

Dovolací soud uzavírá, že rozsudek odvolacího soudu částečně spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. března 2017


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu