22 Cdo 1363/2005
Datum rozhodnutí: 11.04.2006
Dotčené předpisy: § 80 předpisu č. 99/1963Sb., § 126 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 1363/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně H. F., zastoupené advokátem, proti žalované P. t., a. s., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 141/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2004, č. j. 19 Co 149/2004-99, ve znění usnesení ze dne 11. dubna 2005, č. j. 19 Co 149/2004-120, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 1. prosince 2003, č. j. 10 C 141/2001-73, zamítl žalobu na určení, že spoluvlastnický podíl ideální ½ nemovitosti, pozemku č. parc. 130/1 (část) a pozemku č. parc. 126 (část), vše manipulační plocha, vše v katastrálním území V., obec H. m. P., zapsané na LV 402 pro katastrální území V. v katastrálním území P., které byly dříve zapsány ve vložce pozemkové knihy 104 pro katastrální území V., jako pozemkové parcely 130, 131 a ve vložce 219 pozemkové knihy pro katastrální území V. jako pozemková parcela 125, patří do dědictví po Prof. MUDr. O. F., nar. 12. 4. 1876, zemřelém 28. 2. 1942 . Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že profesor MUDr. O. F. (dále profesor F. ) který 28. 2. 1942 zemřel v koncentračním táboře T., podepsal pod nátlakem ohledně shora uvedených pozemkových parcel, jako jejich vlastník a jako prodávající, ve dnech 19. 11. 1940 a 12. 8. 1941 kupní smlouvy s kupujícím V. f. Č. a M., aniž by mu byla zaplacena kupní cena. Na oba pozemky byla 24. 11. 1945 uvalena národní správa podle § 2 a § 3 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců, kolaborantů a některých organizací a ústavů, a k 17. 10. 1952 bylo podle § 2 odst. 1 zákona č. 185/1948 Sb., o zestátnění léčebných a ošetřovacích ústavů a o organizaci státní ústavní léčebné péče a podle vyhlášek Ministerstva zdravotnictví vloženo vlastnické právo pro Československý stát Ministerstvo zdravotnictví. Jedním z dědiců po profesoru Fischerovi byl jeho syn MUDr. J. F., který 2. 7. 1949 uzavřel manželství s žalobkyní a zemřel 24. 12. 1980. Soud uzavřel, že žalobkyně nebyla k podání žaloby aktivně věcně legitimována, když zjistil, že dědičkami po zemřelém profesoru F. byla ještě jeho manželka a jeho dcera a aktivně legitimovány byly i tyto dědičky nebo jejich dědicové. Na nemovitosti byla podle shora citovaného dekretu prezidenta republiky uvalena národní správa, přičemž dědicové po profesoru F. měli vzhledem k okolnostem případu právo žádat vrácení majetku ze státní správy, v tříleté prekluzivní lhůtě od nabytí účinnosti zákona č. 128/1946 Sb. Sporné nemovitosti proto nemohly být do dědictví po profesoru F. zahrnuty.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. června 2004, č. j. 19 Co 149/2004-99, ve znění opravného usnesení ze dne 11. dubna 2005, č. j. 19 Co 149/2004-120, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že se žalobkyně domáhala určení, že sporné nemovitosti patří do dědictví po jejím tchánovi, neboť si byla vědoma, že není oprávněnou osobou ve smyslu restitučních předpisů, a svůj nárok uplatnila podle předpisů obecných. Ač kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí, jež profesor F. uzavřel v letech 1940 a 1941, byly nepochybně neplatné, tato neplatnost neměla sama o sobě za následek automatickou obnovu vlastnického práva profesora F. K obnovení práva bylo třeba uplatnit nárok ve tříleté prekluzívní lhůtě(§ 6 a § 8 zákona č. 128/1946 Sb.). Jestliže - podle tvrzení žalobkyně - byl tento nárok uplatněn neúspěšně, nemohlo dojít k obnově vlastnického práva k nemovitostem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále OSŘ ); uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Namítá, že problém souzené věci je v zásadním nepochopení tvrzení žalobkyně . Soudy považují převod vlastnického práva předmětnými kupními smlouvami z původního vlastníka na nový subjekt za právní úkon odpovídající právu. Jen byla-li smlouva skutečně uzavřena v souladu s právem tehdy platným, bylo možno po osvobození zvažovat, zda jinak bezvadná smlouva nebyla uzavřena v důsledku rasové perzekuce. Tak to ale v posuzovaném případě nebylo a žalobkyně to ani nikdy neuváděla. Naopak tvrdila, bez ohledu na příslušnost původního vlastníka k nějakému rasovému etniku, že smlouva byla bez dalšího neplatným právním úkonem, protože absentovaly prvky vůle svoboda a vážnost, a vedle toho namítala existenci formálních pochybení knihovního soudu. V této souvislosti odkazuje na Obecný knihovní zákon z 25. 7. 1971, č. 95 ř. z., který ukládal, že listiny podle kterých měl být povolen zápis do pozemkové knihy musely být předloženy v prvopise. Kupní smlouvy z let 1940 a 1941 byly ale předloženy k zaknihování v pouhých opisech. Shrnuje proto, že zmíněné kupní smlouvy byly jednak uzavřeny absolutně neplatně pro nedostatek vůle, jednak pro nedostatek formálních náležitostí nebylo možno smlouvy vložit do pozemkové knihy. Konečným důsledkem tedy byla nemožnost přechodu vlastnického práva na nabyvatele, takže původní vlastník byl kontinuálně vlastníkem sporných pozemků a ty patřily do dědictví po něm. Žaloba na určení tedy byla za tohoto stavu legitimní a jedině možnou obranou práva zákonného dědice. Ničeho jiného se žalobkyně ani nedomáhala. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek soudu odvolacího a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ) napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Za otázku, která z napadeného rozsudku činí rozhodnutí zásadní ( § 237 odst. 3 OSŘ), považuje dovolací soud možnost žádat o určení, že vlastníkem věci byl ke dni úmrtí zůstavitel, který pozbyl věci způsobem uvedeným v § 1 dekretu prezidenta republiky, o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů (dále jen dekret ), jakož i v § 1 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, přičemž zůstavitel ani jeho právní nástupci neuplatnili ohledně této věci úspěšně restituční nárok způsobem upraveným v uvedených předpisech.

Jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce (§ 1 odst. 1 dekretu). Způsob uplatnění nároků, plynoucích z ustanovení odstavce 1, budiž upraven zvláštním dekretem presidenta republiky, pokud se tak nestalo již tímto dekretem (§ 1 odst. 2 dekretu).

Také podle § 1 zákona č. 128/1946 Sb. platí: Jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatné, pokud k nim došlo po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo politické persekuce, ledaže ten, na koho majetek přešel nebo kdo uzavřel jiné majetkově-právní jednání, je osoba státně spolehlivá a bude prokázáno, že k majetkovému převodu nebo k jinému majetkově-právnímu jednání došlo za přiměřenou úplatu buď z podnětu původního vlastníka (oprávněného) nebo v převážném jeho zájmu . Vymezení nároků z toho plynoucích a způsob a lhůty pro jejich uplatnění je obsaženo v § 3 a násl. tohoto zákona.

V období nesvobody, počínajícím dnem 29. 9. 1938, byly na území dnešní České republiky realizovány značné majetkové přesuny, jejichž rozsah byl tak značný, že zákonodárce je prostě nemohl prohlásit za neplatné, resp. nemohl respektovat důsledky neplatnosti, které tu byly podle právních předpisů platných v době, kdy k převodu či přechodu majetku došlo, neboť by tak vznikl v majetkových vztazích chaos. Proto byly v poválečném období vydány restituční předpisy (viz citovaný dekret prezidenta republiky a zákon č. 128/1946 Sb.), které umožňovaly nápravu způsobených křivd v široké míře, přitom však v zájmu právní jistoty vázaly uplatnění restitučních nároků na vymezené lhůty. Tyto restituční předpisy jsou ve vztahu k obecných občanskoprávním normám ve vztahu zvláštního k obecnému; také pro právní vztahy vzniklé v období nesvobody od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945 platí, že v případech, ve kterých bylo možno uplatnit určitý nárok podle tehdejšího restitučního předpisu, nebylo možné jej uplatnit i podle předpisu obecného (například vlastnickou žalobou). To vyplývá z citovaných restitučních předpisů; velká část jednání, ke kterým došlo pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce, byl neplatná i podle obecných právních předpisů, a přesto byla zahrnuta pod režim restitučních zákonů. Vycházelo se z toho, že právní následky jednání, ke kterým došlo pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce, nastaly, věc se tak stala zpravidla tzv. nepřátelským majetkem a poté přešla pod národní správu, resp. konfiskací do vlastnictví státu, bylo však možno uplatnit restituční nárok na její vydání.

Z uvedeného je zřejmé, že dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., i zákon č. 128/1946 Sb. nastolily právní stav, který vylučuje určení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí ohledně věci, kterou zůstavitel pozbyl v době nesvobody za podmínek v nich uvedených, a na jejíž vydání neuplatnil (příp. uplatnil neúspěšně) restituční nárok podle těchto předpisů. Ohledně takové věci nyní nelze uplatňovat údajné dědické nároky po tomto zůstaviteli, nebyl-li úspěšně uplatněn nárok restituční.

V dané věci žalobkyně od počátku tvrdila skutečnosti, ze kterých bylo zřejmé, že zůstavitel převedl nemovitosti za podmínek uvedených v § 1 dekretu, resp. v § 1 zákona č. 128/1946 Sb.; jeho právní nástupci se tak nemohli domáhat dodatečného projednání dědictví, pokud soud návrh na restituci podle těchto právních předpisů zamítl.

Tvrzením ohledně údajných pochybení při zápisu převodu práva do veřejných knih se dovolací soud nezabýval, neboť nejde o otázky zásadní, pro které bylo připuštěno dovolání, a dovolatelka s ním přichází až v dovolacím řízení.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalované takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. dubna 2006

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu