22 Cdo 1342/2007
Datum rozhodnutí: 27.01.2010
Dotčené předpisy: § 135c obč. zák., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




22 Cdo 1342/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce
V. K.
, zastoupeného advokátem, proti žalovanému
S. pro p. o.,
zastoupenému advokátem, o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 10 C 92/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. prosince 2006, č. j. 14 Co 489/2006-125, takto:


I. Dovolání
se odmítá
.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 2.550,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-jih (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. srpna 2006, č. j. 10 C 92/2005-95, uložil žalovanému, aby odstranil na vlastní náklady stavbu P. o. D. L., Ř. a D. zřízenou na pozemkových parcelách žalobce č. parc. 1269 v katastrálním území Ch. u P., č. parc. 1794 v katastrálním území L. u D. L. a č. parc. 1795 v katastrálním území L. u D. L., a to do šedesáti dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl také o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 1269 (výměra 13803 m2) v k. ú Ch. u P. a pozemků parcelních čísel 1794 (výměra 19404 m2) a parc. č. 1795 (výměra 1095 m2) v k. ú. L. u D. L. Obce Ř., D. L., D. a Ch. založily zájmové sdružení S. pro p. o., které je řádně zaregistrováno. V rámci plynofikace postavil žalovaný plynovod, který vede napříč přes zmíněné pozemky, bez souhlasu žalobce. O umístění stavby bylo rozhodnuto územním rozhodnutím veřejnou vyhláškou Městského úřadu P., odboru výstavby, z 18. 7. 2001, které nabylo právní moci 29. 8. 2001. Rozhodnutím téhož úřadu z 22. 5. 2002, č. j. Výst. 1651/02, které nabylo právní moci 4. 7. 2002, bylo žalovanému uděleno stavební povolení k předmětné plynofikaci. Dne 12. 9. 2002 žalobce v průběhu stavby vyjádřil se stavbou plynovodu na svých pozemcích nesouhlas. V důsledku toho byla vypracována změna projektové dokumentace, která by znamenala navýšení nákladů zhruba o 100.000,- Kč a prodloužení trasy plynovodu o 120 m, přičemž práce na odklonu by trvala asi týden. S tímto řešením - položením plynovodu podél hranic pozemků by žalobce souhlasil, neboť by zabránila jejich znehodnocení. Podle protokolu o ústním jednání o předčasném užívání stavby z 6. 10. 2004 se žalobce tohoto jednání spojeného s místním šetřením nezúčastnil. Žalovaný jej obesílal na adresu uvedenou v katastru nemovitostí, na které se nezdržoval. Adresa žalobce v cizině však byla známa obci Ch. jednomu z členů žalovaného. Stavba byla řádně zkolaudována rozhodnutím stavebního úřadu, které nabylo právní moci 6. 11. 2004. Podle odborného vyjádření Z. p., a. s., která je provozovatelem předmětného plynovodu, je plynovod položen do země a není s ní spojen pevným základem; jde o středotlaký plynovod a přípojky, které jsou součástí distribuční soustavy. V obci H. je zbudováno 65 přípojek, avšak k 25. 7. 2006 odebírá plyn 17 domácností a jeden zákazník maloodběratel. Přeložku lze technicky provést za orientační cenu 1.100,- Kč za jeden běžný metr. Podle smlouvy uzavřené mezi žalovaným a S. f. ž. p. byla na stavbu plynofikace poskytnuta dotace 20.130.000,- Kč. Provozovateli ani vlastníku plynovodu nebylo zřízeno věcné břemeno k vedení plynovodu na pozemcích žalobce.

Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný zřídil na pozemcích žalovaného stavbu plynovodu sice ve správním řízení řádně povolenou (v územním, stavebním a kolaudačním řízení bylo doručováno veřejnými vyhláškami), ale bez občanskoprávního titulu takovou stavbu na nich zřídit. Jde o neoprávněnou stavbu ve smyslu § 135c občanského zákoníku (dále obč. zák. ), který je speciálním ustanovením ve vztahu k § 126 obč. zák., který upravuje ochranu vlastníka. Žalobce souhlas ke zřízení stavby na svých pozemcích nikdy nedal a žalovaný ho vzhledem k průběhu stavebních řízení presumoval, i to však mohl jen do doby, než žalobce v září 2002 jednoznačně vznesl námitky proti umístění stavby. Pak přes navrhovanou změnu projektové dokumentace žalovaný plynovod na pozemcích žalovaného zřídil. S přihlédnutím k těmto okolnostem a hospodářské ztrátě žalovaného spojené s přeložkou plynovodu (cena 1100,- Kč za jeden běžný metr při navýšení 120 m, která je zanedbatelná vzhledem k celkové ceně plynofikace v řádech desítek milionů), které mohl žalovaný včas předejít, považoval soud prvního stupně za odpovídající řešení odstranění neoprávněné stavby. Vzal v úvahu i veřejný zájem s tím, že dosud je na plynovod napojeno jen 18 odběratelů, přičemž jejich zájmy nemohou být preferovány na úkor vlastníka pozemků. Zdůraznil, že plynovod je veden napříč pozemky žalovaného a jeho umístění vzhledem k povinnému ochrannému pásmu tak může v budoucnu bránit parcelaci pozemků, budování staveb a dalších inženýrských sítí. Uzavřel, že zásah do vlastnického práva žalobce byl protiprávní a ničím neospravedlnitelný.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 12. 2006, č. j. 14 Co 489/2006-125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Odstranění stavby plynovodu z pozemků žalobce považoval za odpovídající řešení vztahu vzniklého mezi účastníky neoprávněnou stavbou. Poukázal ještě na judikaturu Ústavního soudu (II. ÚS 497/04, II. ÚS 455/03 a I. ÚS 198/95), ze které jednoznačně vyplývá nutnost respektovat čl. 11 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo vlastnit majetek, přičemž toho právo má v případech všech vlastníků stejný obsah a ochranu. Žalovaný bez souhlasu žalobce, dokonce proti jeho vůli, umístil na jeho pozemcích stavbu, a proto je třeba poskytnout žalobci ochranu. Při aplikaci § 135c obč. zák. v zájmu společnosti není ochrana neoprávněného stavebníka, ale ochrana vlastníka pozemku. Ekonomická ztráta žalovaného není tak výrazná, aby převážila nad nedotknutelností vlastnického práva žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z § 237 odst. l písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále o. s. ř. ) s tím, že jde o rozhodnutí zásadního právního významu. Uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že předmětná stavba na pozemcích žalobce není stavbou neoprávněnou ve smyslu § 135c obč. zák., protože od počátku její administrativní přípravy a taktéž v jejím průběhu byly dodrženy všechny relevantní právní předpisy. Žalobce sdělil nesouhlas se stavbou plynovodu na svých pozemcích až 12. 9. 2002, avšak těmito námitkami se již žalovaný nemohl zabývat, neboť žalobce nevyužil svého práva vyjádřit se k umístění stavby v územím řízení a územní rozhodnutí nabylo 29. 8. 2001 právní moci. Žalovaný jako stavebník byl po celou dobru přípravy a realizace stavby v dobré víře, že stavba je prováděna v souladu s právními předpisy, což dokresluje i fakt, že stavba byla dokončena a řádně zkolaudována. Byl si vědom toho, že stavbou je zatížen pozemek vedený v půdním fondu, který je určen pouze jakožto pozemek k zemědělskému využití , a z toho důvodu byl připraven, jak vyplývá z důkazů předložených při jednání soudu prvního stupně, k uzavření dohody o zřízení věcného břemene. Podle žalovaného se soudy nevypořádaly s otázkou účelnosti odstranění stavby. Soudy obou stupňů při úvaze o hospodářské ztrátě nevzaly v úvahu časovou náročnost spojenou s odstraněním a položením nového plynovodu. Kromě doby potřebné pro samotnou realizaci stavebních prací musí být vydáno územní rozhodnutí a stavební povolení. Změnu stavby musí projednat také se S. f. ž. p., který poskytl dotaci ve výši 20.130.000,- Kč, a při nedodržení původních podmínek, jejichž součástí je i projektová dokumentace zohledňující ekologickou stabilitu v oblasti, hrozí žalovanému riziko vrácení příspěvku poskytnutého na výstavbu. Pouze administrativní fázi přeložky odhaduje minimálně na dobu 6-8 měsíců. Výše hrozící hospodářské ztráty tak rozhodně není zanedbatelná. Není pravdou, že byl v průběhu stavby nečinný a nastalou situaci neřešil. Naopak postupoval s vědomím veřejného zájmu na jejím vybudování, se zřetelem na omezení ekologické zátěže vznikající nevyužíváním zdrojů šetrným k ekologickému systému v dané oblasti. Dále namítá, že se soudy obou stupňů nevyrovnaly s problematikou akceptace stavby na cizím pozemku z hlediska veřejného zájmu, zejména s ohledem na § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu stání správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále energetický zákon ), podle kterého je distribuční soustava plynu zřizována a provozována ve veřejném zájmu. Současně byla s žalobcem vedena jednání o umístění stavby na jeho pozemcích, avšak bezvýsledně, jelikož požadoval částku, která byla v rozporu s dobrými mravy a nekorespondovala s hodnotou relevantní náhrady. Závěrem uvádí, že odstranění stavby je též v rozporu s dobrými mravy podle § 3 obč. zák., neboť odběratele fungující plynárenské soustavy dlouhodobě ponechává bez fungujících dodávek, v důsledku čehož jim hrozí značné škody. Žalovaný je veřejnoprávní korporací snažící se chránit zájmy veřejnosti postižených občanů, jež nejsou ani v rozporu se záměry žalobce s předmětnými pozemky z hlediska jejich současného a budoucího využití. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se ztotožnil právním posouzením věci a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. 12. 2006, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět o. s. ř. ).


Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).


Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního právního významu. Rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 2660, že stavba je neoprávněná tehdy, stavěl-li někdo na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul, umožňující na cizím pozemku zřídit stavbu. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné je nerozhodné, zda stavebník měl stavební povolení. Podle § 58 odst. 1 písm. d) energetického zákona má provozovatel přepravní soustavy v souladu s podmínkami stanoveným územním rozhodnutím a stavebním povolením zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech plynárenská zařízení. Právo užívat nemovitost k takovému účelu však podle odstavce 2 téhož ustanovení předpokládá uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, není-li vlastník nemovitosti znám nebo určen, nebo proto, že je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný anebo nedošlo k dohodě s ním, pak rozhodnutí o zřízení věcného břemene vydá příslušný stavební úřad k návrhu provozovatele. Žalovaný však o zřízení věcného břemene smlouvou až do 12. 9. 2002 se žalobcem nejednal vůbec.


Přitom ustanovení § 135c obč. zák. patří k normám, které mají relativně neurčitou hypotézu, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Účelnost odstranění neoprávněně zřízené stavby ve smyslu § 135c obč. zák. je pak třeba vždy hodnotit objektivně, tj. s přihlédnutím ke všem okolnostem a povaze každého jednotlivého případu. V tomto smyslu jde o volnou úvahu soudu, která by měla být podložena pro věc podstatnými skutkovými zjištěními (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod č. C 1373 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod č. C 2012). Dovolací soud pak blíže přezkoumává správnost rozhodnutí soudu, který rozhodoval podle § 135c obč. zák., jen v případě, že by důvody, na nichž soud postavil své rozhodnutí, byly zjevně nepřiměřené.


Za situace shora popsané nejeví se ochrana žalobce jako vlastníka pozemku odstraněním neoprávněné stavby podle § 135c obč. zák. jako nepřiměřená, a to i s přihlédnutím k předpokládaným nákladům.


Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaný povinen nahradit žalobci účelně vynaložené náklady, které mu v dovolacím řízení vznikly. Ty jsou dány odměnou advokáta, který podal vyjádření podle § 8, § 15 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 2.250,- Kč a paušální náhradou hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., celkem částkou 2.550,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 27. ledna 2010

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu