22 Cdo 1308/2012
Datum rozhodnutí: 28.05.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 1308/2012

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně D. P. , zastoupené JUDr. Jitkou Dolečkovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Hlavní třída č. 5, proti žalované obci Ruda nad Moravou , se sídlem v Rudě nad Moravou, 9. května 40, IČO: 00303313, zastoupené JUDr. Evou Šubrtovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Fialova 12a, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 139/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočce v Olomouci ze dne 1. prosince 2011, č. j. 12 Co 313/2011-285, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :



Okresní soud v Šumperku (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 18. dubna 2011, č. j. 8 C 139/2007-253, ve znění opravného usnesení ze dne 13. července 2011, č. j. 8 C 139/2007-258, zamítl žalobu, aby soud určil, že vlastníkem pozemku p. č. 1328/3 - ostatní plocha o výměře 25 m2 v k. ú. H., zapsaném u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Šumperk, je žalobkyně , a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 1. prosince 2011, č. j. 12 Co 315/2011-285, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění, že se zamítá žaloba na určení, že část pozemku p. č. 1328/1 - ostatní plocha, zapsaná u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Šumperk, na LV č. 10001 pro obec R., k. ú. H., zaměřená geometrickým plánem geodeta Ing. Květoslava Berky č. 291-231/2003 a označená nově jako p. č. 1328/3 ostatní plocha o výměře 25 m2 v k. ú. H., obec R., je ve vlastnictví žalobkyně . Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a v němž uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu. Nesouhlasí především se způsobem, jakým odvolací soud posoudil a vyložil otázku vydržení a dobré víry. Rovněž napadá hodnocení důkazů a tvrdí, že rozhodnutí nalézacích soudů je neúplné a nejasné. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k spornému nabytí vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku mělo dojít před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., a Čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by v dané věci přicházela do úvahy pouze v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu však takovým rozhodnutím není.
Dovolatelka ve svém dovolání otázku zásadního právního významu nevymezila. I když tvrdí, že uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti zejména polemizuje s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, ke kterým podává svou verzi skutkového stavu. Její námitky ústí ve zpochybnění závěru, že při rekonstrukci plotu došlo k jeho posunutí za původní hranici, a to na pozemek parc. č. 1328/1 ve vlastnictví žalované, a rovněž ve zpochybnění závěru, že nemohla být v dobré víře, že jí pozemek pod plotem patří.
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Způsob hodnocení důkazů, který je jasně upraven v § 132 o. s. ř., nemůže založit otázku zásadního právního významu; v této souvislosti je třeba upozornit na zásadu volného hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 8836 (dále jen Soubor )].
K otázce dobré víry dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru pod č. C 1068).
V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, publikované v Souboru pod č. C 8610).
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru pod č. C 1176).
Nalézací soudy se věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabývaly, posoudily všechny zjištěné individuální okolnosti a jejich závěry dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené. Vyšly přitom ze zjištění, že žalobkyně při stavbě oplocení v roce 1995 posunula plot za původní hranici a nové oplocení postavila na pozemku parc. č. 1328/1 ve vlastnictví žalované, který je veden jako ostatní plocha, ostatní komunikace, a takto je také od nepaměti užíván.
Jestliže na základě uvedených skutečností dospěly soudy k závěru, že žalobkyně nemohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí vlastnické právo k pozemku nacházejícím se za původním oplocením, nově označeném jako parc. č. 1328/3, náleží, nelze jejich úvahám vytknout zjevnou nepřiměřenost a dovolací soud jejich závěry považuje za správné.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, a dovolací soud proto neshledal v daném případě naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalobkyně výslovně napadla i výrok II. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšné žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. května 2014

Mgr. Michal Králík, Ph. D. předseda senátu