22 Cdo 1296/2008
Datum rozhodnutí: 27.04.2010
Dotčené předpisy: § 127 odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 1296/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) Ing. M. V. , b) Mgr. H. V. , c) D. G. , d) R. H. , e) M. H. , f) M. H. , g) Z. M. , h) E. K. , i) M. E., dříve K. , j) L. U. , k) J. U. , l) L. T. , m) J. T. , n) A. K. , a o) K. K. , všech zastoupených JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584, proti žalovanému Městu Rakovník , se sídlem Husovo nám. 27, Rakovník, zastoupenému Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 15, o uložení povinnosti zdržet se rušení hlukem, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 268/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2007, č. j. 30 Co 180/2007 678, takto:

I. Řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 3. září 2004, č. j. 6 C 268/2001 317, se zastavuje.

II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2007, č. j. 30 Co 180/2007 678, se odmítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci D. G. 3 060,- Kč, M. H. 3 060,- Kč, Z. M. 3 060,- Kč, a žalobcům M. V. a H. V. k ruce společné a nerozdílné 4 236,- Kč, R. H. a M. H. k ruce společné a nerozdílné 4 236,- Kč, E. K. a M. E. k ruce společné a nerozdílné 4 236,- Kč, L. U. a J. U. k ruce společné a nerozdílné 4 236,- Kč, L. T. a J. T. k ruce společné a nerozdílné 4 236,- Kč, A. K. a K. K. k ruce společné a nerozdílné 4 236,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr. Jaroslava Skoupého.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Rakovníku (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 3. září 2004, č. j. 6 C 268/2001 317, žalovanému uložil povinnost zdržet se rušení žalobců hlukem pocházejícím z provozu skateboardů na Víceúčelovém hřišti Střelnice , umístěném na pozemcích p. č. 5420, 3039/6 a 3095/5 v k. ú. R. a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 10. října 2007, č. j. 30 Co 180/2007 678, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v tom správném znění, že žalovaný je povinen zdržet se rušení žalobců hlukem pocházejícím z provozu skateboardů na víceúčelovém hřišti S. umístěném na pozemcích p. č. st. 5420, p. č. 3039/6 a p. č. 3039/5 v k. ú. R., zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník na LV č. 10001 pro obec a k. ú. R., pronikajícím na nemovitosti žalobců dále specifikované a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud rozhodoval ve věci opakovaně poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 8. února 2006, č. j. 30 Co 526/2004 454, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v tom správném znění, že nesprávné označení pozemku parc. č. 5420 se nahrazuje označením: parcela st. 5420 a že tato parcela i další pozemky parc. č. 3039/5 a 3039/6 jsou zapsány v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště R. na listu vlastnictví č. 10001 pro katastrální území a obec R. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky a o nákladech státu, byl k dovolání žalovaného rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. února 2007, č. j. 22 Cdo 2296/2006 553, zrušen a vrácen odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil dovolací důvody podle § 241 a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.

Žalobci ve svém vyjádření označili dovolání žalovaného za nepřípustné a navrhli jeho zamítnutí .

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, dovolací soud proto na ně odkazuje.

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o. s. ř. ).

Dovolatel v dovolání kromě rozsudku odvolacího soudu napadl výslovně i rozsudek soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém podání Nejvyšší soud zastaví podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 47). Dovolací soud proto řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.

Tzv. nenárokové dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Spatřuje-li dovolatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posuzování případu, kdy se určité osoby domáhají po veřejnoprávní korporaci, aby se zdržela rušení hlukem, pocházejícím z provozu sportovních předmětů (skateboardů), když tato veřejnoprávní korporace nebyla držitelem ani provozovatelem ani uživatelem předmětných sportovních předmětů , je třeba za jádro tohoto posouzení považovat posouzení pasivní legitimace žalovaného ve věci žaloby podle § 127 odst. 1 obč. zák. na ochranu před hlukem pronikajícím na pozemky žalobců z veřejného hřiště zřízeného žalovaným na jeho pozemku. Tato otázka již byla dovolacím soudem řešena v rámci předchozího dovolacího řízení v této věci (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. února 2007, sp. zn. 22 Cdo 2296/2006) se závěrem, že pasivní legitimace žalovaného je dána.

Jestliže o právní otázce, která je předmětem dovolání, bylo již dovolacím soudem mezi týmiž účastníky rozhodováno, přičemž není důvod se od vyslovených závěrů odchýlit, není dána přípustnost dovolání pro otázku zásadního právního významu (k tomu srovnej shodně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. března 2008, sp. zn. 28 Cdo 2937/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6344 a též usnesení ze dne 10. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 3661/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ).

Podle § 127 odst. 1 obč. zák. vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek.

Dovolatel v dovolání dále namítal (byť v této souvislosti výslovně neformuloval otázku zásadního právního významu), že rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna ve vztahu k míře intenzity hluku a neobsahují závěr, ze kterého by bylo patrno, jaká intenzita hluku je v předmětné věci již přesahující míru přiměřenou poměrům.

Uvedená námitka reflektuje obsah rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 14, podle kterého v případě, že dochází k obtěžování nad míru přiměřenou poměrům žalobě vyhoví a v odůvodnění rozsudku vyloží míru obtěžování, která je v dané věci přiměřená poměrům a míru obtěžování, která byla zjištěna.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že odlišoval obtěžování hlukem ve vztahu k žalobcům ve venkovních chráněných prostorech a chráněných vnitřních prostorech. Ve vztahu k venkovním chráněným prostorům je zjevné, že odvolací soud považoval za přípustnou vycházeje z nařízení vlády č. 148/2006 Sb. hranici danou správními předpisy, tj. 38 decibelů. U chráněných vnitřních prostor staveb žalobců (jejich rodinných domů) pak považoval za limitní hodnotu 40 decibel akustického tlaku jak v případě, kdy na objektech žalobců byla zavřená okna, ale také v případě oken otevřených s podrobným zdůvodněním tohoto postupu.

Jestliže dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že v rozsudku hranici přiměřenou poměrům a její překročení nevymezuje, je z povahy věci vyloučeno, aby současně namítal nesprávnost úvah odvolacího soudu o správnosti stanovené hranice. Dovolatel ostatně svůj obecně naznačený nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu váže na tvrzení o maximálním hluku při zavřených oknech 32 decibelů, čímž zpochybňuje skutková zjištění učiněná odvolacím soudem o zjištěném hlukovém zatížení. Jestliže s takto tvrzenými maximálními hodnotami pojí závěr o tom, že v daném případě nemůže jít o případ, kdy by ze strany žalovaného docházelo k obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, zpochybňuje tím skutková zjištění učiněná odvolacím soudem. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na otázku nejvýše přípustné hladiny hluku z hlediska míry přiměřené poměrům, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky http://nalus.usoud.cz ).

Nicméně rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s hmotným právem. Ustanovení § 127 odst. 1 patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud mohl úvahu odvolacího soudu o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej přiměřeně použitelné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. března 2009 ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 1866/2006, či usnesení ze dne 24. června 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ).

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně a s ohledem na konkrétní okolnosti případu vyložil, v čem spatřuje důvody pro závěr, že se ze strany žalovaného jedná o obtěžování žalobců nad míru přiměřenou poměrům, když přezkum skutkových zjištění odvolacího soudu, tvořících podklad pro tento závěr, v případě dovolání opírajícího se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřipadá do úvahy. Jeho závěry v daném ohledu jsou dostatečně srozumitelné a opírající se o konkrétní skutková zjištění.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ze všech provedených důkazů, které se týkaly měření hlučnosti, vyplynulo, že posuzované obtěžování žalobců, jakožto vlastníků posuzovaných nemovitostí, je způsobeno pronikáním vysoce rušivého hluku na a do předmětných nemovitostí žalobců, jenž připomíná podle znalce Ing. Kramáře, CSc. zvuk zámečnické dílny, a který vzniká při provozování skateboardingu na předmětném hřišti žalovaného nárazem kovových částí skateboardu na kovovou rampu při skocích skateboardistů. Jedná se o hluk s charakterem nepříjemného vysoce impulsního zvuku v souladu s definicí vymezenou v § 11 odst. 2 nařízení vlády č. 148/2006 Sb. se zcela odlišným frekvenčním složením v porovnání s ostatními běžnými hluky dochází při něm k výraznému zhoršení hlukových poměrů v dané konkrétní lokalitě - klidné a tiché vilové čtvrti bez průmyslových podniků, 150 metrů vzdálené od rušné komunikace v níž způsobuje výrazné zhoršení komfortu bydlení. Těmto úvahám, podloženým zejména závěry znaleckého posudku doplněnými výslechem znalce a místním šetřením soudu, nelze vytknout zjevnou nepřiměřenost. Obdobné nelze vytknout ani úvaze, že ačkoliv překročení limitů hluku ve smyslu příslušných správních předpisů ohledně ochrany před hlukem bylo v chráněném vnitřním prostoru staveb žalobců při zavřených oknech v rámci měření prokázáno pouze v jednom případě, při otevřených oknech došlo k překročení limitů ve všech případech a že je třeba s ohledem na to, že skateboarding je provozován právě v ročních obdobích, kdy je zcela obvyklé mít okna otevřená, vycházet právě z posledně uvedených naměřených hodnot.

Ochrana před obtěžováním imisemi nad míru přiměřenou poměrům poskytovaná v režimu § 127 odst. 1 obč. zák. ostatně představuje samostatný právní nárok vedle ochrany poskytované na základě správních norem. V případě, že obtěžování překračuje meze stanovené správním předpisem, přesahuje zpravidla i míru přiměřenou poměrům, ale nemusí tomu být naopak. Nárok na ochranu bude dán, pokud v době rozhodování soudu bude imise sice v mezích daných správním předpisem, půjde však nepochybně o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům (srov. též výklad k ustanovení § 127 odst. 1 Velkého komentáře k občanskému zákoníku, Švestka Spáčil Škárová Hulmák a kol., nakl. C. H. Beck, Praha 2009, s. 720-721 a v publikaci Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku , Praha: C. H. Beck 2005, 2. vydání, s. 142 a násl., kde je uveden podrobný rozbor této problematiky).

S ohledem na to je třeba přisvědčit argumentaci odvolacího soudu, že veřejnoprávní předpisy týkající se ochrany před hlukem, tj. zejména nařízení vlády č. 148/2006 Sb. a zákon č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví, nelze brát při posuzování otázky obtěžování hlukem nad míru přiměřenou poměrům v režimu ustanovení § 127 odst. 1 obč. zák. za výlučné vodítko, z něhož by musel soud z hlediska charakteru relativní neurčitosti hypotézy právní normy v mezích svého uvážení vycházet. Z uvedeného důvodu proto odvolací soud správně vycházel ve vztahu k chráněným vnitřním prostorům toliko podpůrně z limitů hluku stanovených veřejnoprávními předpisy a současně zohlednil další konkrétní okolnosti případu, zejména specifický charakter hluku, převažující ráz lokality, v níž se nemovitosti žalobců nacházejí, a okolnost, že předmětný hluk je s ohledem na jeho charakter, frekvenční složení a intenzitu vnímám zvláště rušivě, což dostatečně přesvědčivě zdůvodnil. Tyto závěry jsou rovněž v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. srpna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2808/2007, publikovaného v časopise Právní rozhledy v sešitu 4, ročník 2008, a též rozsudku ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005 (www.nsoud.cz), podle nichž právně významným obtěžováním (imisí) může být i takové obtěžování, které sice nepřekračuje limity stanovené obecně závazným právním předpisem, ale překračuje míru obvyklou v daném místě.

Námitka dovolatele, že názor, podle něhož obec je nově zmocněna v samostatné působnosti obecně ukládat povinnosti uvedené v § 10 písm. c) zák. č. 128/2000 Sb. , je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu ČR, a to zejména s rozhodnutím Pl. ÚS 41/04, nemůže zakládat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Uvedenou souvislost zmínil dovolací soud ve svém předchozím rušícím rozhodnutí s tím, že na tento závěr odvolací soud v navazujícím rozhodnutí odkázal. Možností postupu žalovaného podle uvedeného zákonného ustanovení zákona o obcích však svůj závěr o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům žádným způsobem nepodmínil, pouze ji nad rámec základu svého odůvodnění zmínil v souvislosti s možným způsobem nápravy stavu obtěžující žalobce nad míru přiměřenou poměrům, byť je na rozhodnutí žalovaného, jaký konkrétní způsob, jímž povinnosti uložené rozsudkem vyhoví, zvolí.

Přípustnost dovolání nezakládají ani dovolatelem tvrzené vady řízení neboť ty představují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 a na internetových stránkách Nejvyššího soudu ČR www.nsoud.cz nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu ČR www.nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).

Dovolatel však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezil a tato se nepodává ani z obsahu dovolání.

Dovolatel výslovně napadl i výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výrokům o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady, přičemž je nutno vycházet z toho, že žalobci uplatnili samostatné nároky vůči žalovanému (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Náklady takto vzniklé představují odměnu advokáta za zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen vyhláška ) částku 9.000,- Kč sníženou ve smyslu § 10 odst. 3 a § 14 odst. 1, § 15 odst. 1 vyhlášky na částku 4 500,- Kč a dále sníženou podle § 18 odst. 1 vyhlášky ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky o 50 % na částku 2 250,- Kč. dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání žalované) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2 550,- Kč. Žalobcům dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 510,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak činí 3 060,- Kč. Výše těchto nákladů náleží každému z žalobců, kteří v řízení vystupují samostatně : D. G., M. H. a Z. M.

V případě zbylých žalobců je nutno zohlednit skutečnost, že se jedná o žalobce, kteří se domáhají ochrany k nemovitostem jim spoluvlastnicky náležejícím (M. V. a H. V., R. H. a M. H., E. K. a M. E.; L. U. a J. U., L. T. a J. T., A. K. a K. K.). Náklady takto vzniklé představují odměnu advokáta za zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen vyhláška ) částku 11 700,- Kč (při zvýšení za zastupování více osob podle § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb.) sníženou ve smyslu § 10 odst. 3 a § 14 odst. 1, § 15 odst. 1 vyhlášky na částku 5 850,- Kč a dále sníženou podle § 18 odst. 1 vyhlášky ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky o 50 % na částku 2 925,- Kč, po zaokrouhlení 2 930,- Kč (§ 16 odst. 2 vyhlášky). Žalobcům dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 600,- Kč za dva úkony právní služby (vyjádření každého z žalobců k dovolání žalované) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3 530,- Kč. Žalobcům dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 706,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak činí u jednotlivých dvojic žalobců 4 236,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesením uložená, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. dubna 2010 JUDr. František Balák, v. r. předseda senátu