22 Cdo 1290/2005
Datum rozhodnutí: 28.07.2005
Dotčené předpisy: § 80 předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 1290/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce Q. H. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. J. G., advokátu, správci konkurzní podstaty úpadce Š. H., a. s., o určení neoprávněnosti stavby, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 7 C 103/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2004, č. j. 21 Co 96/2004-38, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou (směřující původně proti JUDr. Z. P. jako správci konkurzní podstaty úpadce Š. H. a. s., když od 17. 6. 2004 se tímto správcem stal JUDr. J. G.), domáhal určení, že stavba domu č. p. 350, který je na jeho pozemku parcelní č. 64 zapsaná v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu U. H., pro k. ú. K. u U. H. je per analogiam stavbou na cizím pozemku podle ustanovení § 135c zákona č. 40/1964 Sb. Uvedl, že stavba žalovaného byla sice v okamžiku svého vzniku stavbou oprávněnou, avšak později se stala stavbou neoprávněnou, neboť došlo ke změně vlastníka pozemku a vlastníka stavby, aniž byly vyřešeny vzájemné vztahy těchto dvou různých vlastníků. Předmětný pozemek je celý zastavěný stavbou žalovaného a žalobce ho proto nemůže užívat.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem z 25. května 2004, č. j. 21 Co 96/2004-38, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. ledna 2004, č. j. 7 C 103/2002-23, kterým byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že stavba č. p. 350 na pozemku p. č. 64, zapsaná v Katastru nemovitostí Katastrálního úřadu U. H., pro k. ú. K. je per analogiam stavbou na cizím pozemku podle ustanovení § 135c zákona č. 40/1964 Sb. , a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 64 v k. ú. K. u U. H., obec K. Vlastnictví k tomuto pozemku nabyl kupní smlouvou uzavřenou 12. 11. 2001 s A. Š. s právními účinky vkladu k 30. 11. 2001. Vlastníkem budovy čp. 350, na tomto pozemku stojící, je na základě prohlášení o vkladu do základního jmění obchodní společnosti z 1. 4. 1998 Š. H., a. s., se sídlem v K. (dále úpadce ). Na její majetek byl usnesením Krajského soudu v Brně z 1. 6. 2001, č. j. 45 K 31/99-205, prohlášen konkurz a správcem konkurzní podstaty byl ustanoven JUDr. Z. P. Usnesením Krajského soudu v Brně z 9. 6. 2004, č. j. 45 K 31/99-440, byl této funkce zproštěn a novým správcem konkurzní podstaty úpadce byl od 17. 6. 2004 ustanoven JUDr. J. G. Původní správce konkurzní podstaty zapsal dům čp. 350 do soupisu konkurzní podstaty úpadce. Soudy obou stupňů dospěly shodně k závěru, že v dané věci není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ. Poukázaly na to, že nejde o případ, kdy bez tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo se jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba na určení nemůže být opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Určovací žaloba má především preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního stavu nebo práva. Není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je třeba se domáhat ochrany žalobou na plnění. Odvolací soud také uvedl, že je zcela irelevantní, zda stavba ve vlastnictví úpadce je stavbou na cizím pozemku ve smyslu § 135c ObčZ (stavbou neoprávněnou) či stavbou oprávněnou. Ať už jde o stavbu oprávněnou či neoprávněnou, vlastník stavby může svůj přístup k ní realizovat jen po dohodě s vlastníkem pozemku, popř. na základě rozhodnutí soudu nebo při splnění jiných podmínek zákona. Určení oprávněnosti či neoprávněnosti stavby na cizím pozemku nemůže mít pro právní vztahy účastníků žádný význam. Bylo na žalobci, pokud již k zásahům do jeho vlastnického práva došlo, aby se žalobou na plnění (např. zdržení se vstupu, vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku bez právního důvodu) domohl svých práv souvisejících s vlastnictvím pozemku.



Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť v rozhodování soudů je otázka určovacích žalob posuzována rozdílně a je řešena v rozporu s platným hmotným právem. Podstatu tohoto sporu tvoří střet dvou vlastnických práv k různým předmětům, ke stavbě a k pozemku, na němž se stavba nachází. Za této situace je umístění stavby na cizím pozemku nepochybně omezením vlastnického práva vlastníka pozemku. Podle žalobce k porušení jeho vlastnických práv již došlo a proto se určovací žalobou domáhal vytvoření pevného právního základu pro právní vztahy účastníků sporu (akcent na postižení celého právního vztahu co do jeho základu a vyloučení nutnosti mnohosti sporů na plnění ). Úmyslem dovolatele nebylo získání finančních prostředků za užívání pozemku vlastníkem stavby. Žalobce se dále zabývá výkladem § 135c ObčZ, protože vkladem stavby čp. 350 do obchodní společnosti došlo k oddělení vlastníků pozemku a stavby, považuje za jediné možné a správné řešení tohoto stavu vyslovení neoprávněné stavby per analogiam legis . Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se vyjádřil tak, že účelem podání žaloby nebylo odstranění údajného protiprávního vztahu či jednání, ale získání nemovitosti za podmínek vhodných pro žalobce.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.



Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod č. C 23 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen Soubor rozhodnutí ). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

Předpokladem úspěšnosti žaloby na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby) podle § 80 písm. c/ OSŘ, je naléhavý právní zájem žalobce na takovém určení. Ten je dán zejména tehdy, kdy bez tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo kdy by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdo 1338/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod číslem 21, ročník 1997, zaujal právní názor, že určovací žaloba podle § 80 písm. c/ OSŘ je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, kdy určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá .

Určení neoprávněné stavby per analogiam legis znaky analogie zákona ani nenaplňuje. Analogii zákona totiž definuje právní teorie, např. Základy teorie práva a právní filozofie, vydaná nakladatelstvím CODEX v roce 1996, str. 138, jako postup, při němž se použije právní normy, která předvídá případ nejpodobnější (analogický). Zákon nebo jiný normativní akt je tedy aplikován na případ, který není výslovně upravován, ale odlišuje se od případů upravovaných jen některými druhotnými nepodstatnými znaky .

Rozsudek odvolacího soudu je tedy v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Z uvedených důvodů není dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné a bylo proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ odmítnuto.

Protože žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly (vyjádření k dovolání sepsal sám), bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c) OSŘ tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. července 2005



JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu