22 Cdo 1287/2014
Datum rozhodnutí: 24.02.2015
Dotčené předpisy: § 150 obč. zák., § 143 obč. zák., § 149 odst. 2 obč. zák.




22 Cdo 1287/2014
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně P. B., M., zastoupené JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Šaldova 217/7, proti žalovanému P. B. , M., zastoupenému JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 181/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 26. září 2013, č. j. 36 Co 679/2012-191, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 26. září 2013, č. j. 36 Co 679/2012-191, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 19. července 2012, č. j. 12 C 181/2010-152, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Liberci (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. července 2012, č. j. 12 C 181/2010-152, rozhodl, že z věcí, jež měli žalobkyně a žalovaný ve společném jmění manželů, připadají do vlastnictví žalobkyně nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 379 pro katastrální území a obec M. u L., a to budova na pozemku parc. č. st. 483 a pozemky parc. č. st. 483, parc. č. 1251/3, parc. č. 1255/3 a parc. č. 1255/5, tedy věci v celkové hodnotě 4,660.000,- Kč (výrok I.), do vlastnictví žalovaného připadá vklad na účtu u BRE Bank S. A. (mBank), č. ú. 670100-2201065221/6210, se zůstatkem 1.841,- Kč a výše aktiv podniku žalovaného v částce 444.000,- Kč (výrok II.), a do vlastnictví žalobkyně připadá náklad na vozidlo Nissa Note 1.4 L Vista ve výši 257.474,- Kč (výrok III.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 2,084.202,90 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V. a VI.).
Z hlediska dovolacího řízení spornou otázku vypořádání podniku žalovaného zohlednil tak, že žalovanému uložil nahradit do společného jmění částku, která se rovná kladnému rozdílu mezi aktivy a pasivy podnikání ke dni zániku společného jmění. Nepřihlédl přitom k námitce žalovaného, že hodnota jeho podniku byla před uzavřením manželství vyšší než jeho hodnota ke dni právní moci rozvodu manželství.
Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. září 2013, č. j. 36 Co 679/2012-191, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dospěl k závěru, že podnik žalovaného se nestal součástí společného jmění, výnosy z podnikání však patřily oběma manželům. Po zániku společného jmění je třeba vypořádat hodnotu podniku ve výši rozdílu mezi aktivy a pasivy. Soud prvního stupně správně zjistil tuto hodnotu za pomoci znaleckého posudku a vypořádal ji tak, že ve prospěch žalobkyně započítal polovinu hodnoty ve výši 222.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se způsobem, jakým odvolací soud vypořádal podnik žalovaného. Má za to, že způsob, jakým tak odvolací soud učinil, je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k uplatnění nároku na vypořádání společného jmění manželů a pravomocnému rozhodnutí o něm došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. září 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel má především za to, že odvolací soud nerozhodoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže za společný majetek účastníků pokládá hodnotu podniku, kterou je potřeba vypořádat. Podnik vybudoval před uzavřením manželství, vynaložil na něj vlastní oddělené prostředky, a před uzavřením manželství měl podnik vyšší hodnotu než při jeho zániku. Z těchto důvodů se domnívá, že by podnik neměl být předmětem vypořádání společného jmění manželů.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že podnik žalovaného náležel pouze do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela a nemohl se stát předmětem BSM a za existence SJM předmětem společného jmění manželů , a že podnikající manžel je při skončení manželství a tedy při zániku společného jmění povinen zahrnout do SJM rozdíl mezi aktivy a pasivy, tedy výnosy .
Dovolací soud opakovaně uvedl, že nestal-li se podnik součástí společného jmění manželů, neznamená, že by se výkon samostatné výdělečné činnosti nijak nemohl promítnout do rozsahu společného jmění manželů, resp. do následného vypořádání, a to ve vazbě na výnosy z výkonu podnikatelské činnosti. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004 (publikovaném pod pořadovým č. C 3381 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor ), který se sice vztahoval k režimu bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ale lze jeho závěry vztáhnout i na společné jmění manželů, uvedl, že výnos z podnikání stejně jako mzda z pracovního poměru náležející jednomu z manželů je nejčastějším zdrojem BSM, z něhož je pak pořizován společný majetek manželů. Ze žádného ustanovení občanského zákoníku nevyplývá, že společným majetkem by měl být jen zisk, chápaný jako rozdíl mezi výnosem z podnikání a náklady na podnikání v souvislosti s ním vynaložené. Není tedy žádného zákonného důvodu, aby jakýkoliv výnos z podnikání manžela byl vylučován z režimu bezpodílového spoluvlastnictví. Ostatně podle standardní judikatury (R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek str. 243) i výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů patří do BSM. Pokud jsou však z výnosu podnikání pořízeny věci sloužící podnikání, stávají se výlučným vlastnictvím podnikajícího manžela, neboť tak stanoví zákon v § 143 ObčZ. Jsou-li pak výnosy vloženy zpět do podnikání (např. na nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.), jde o použití prostředků BSM na oddělený majetek jednoho z manželů, který by měl k požadavku druhého z manželů do BSM nahradit. Ke dni zániku manželství by tak podnikající manžel měl podle § 150 ObčZ vrátit, co ze společného bylo na tyto jeho věci (popř. jeho podnikání) vynaloženo. Přitom ovšem nelze pominout, že věc, jež slouží jen podnikání jednoho z manželů, slouží i k vytváření dalších výnosů, kterými je BSM účastníků obohacováno, jsou-li tyto výnosy použity ke společným účelům (např. příspěvek na společnou domácnost, pořízení věcí sloužících oběma manželům, zaplacení dovolené atp.). Stejně tak by nemělo být přehlíženo, že cena věcí sloužící podnikání se jejím používáním (i vytvářením výnosů, jež patří do BSM) snižuje. Podnikání je tedy nutno chápat jako činnost, z níž výnosy náleží oběma manželům a která obvykle slouží i k získávání hodnot náležejících do BSM. Potom ovšem nelze opomenout ani výdaje a závazky podnikajícího manžela, které mu vznikly v souvislosti s jeho podnikáním, neboť je nelze oddělovat od podnikání, z něhož má prospěch i druhý manžel.
Z výše učiněných závěrů pak vyplývá značná obtížnost vyčíslení toho, co by měl podnikající manžel nahradit ve prospěch BSM ve smyslu § 150 věty druhé ObčZ. Ze sporu o vypořádání BSM nelze činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Proto dovolací soud zaujímá názor, že podnikající manžel je povinen nahradit do BSM takovou částku, jež se rovná pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku BSM, což zpravidla je cena jeho podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela). K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 5. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 4926/2008, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. 8960, ale i v rozhodnutích označených v dovolání pod sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, 22 Cdo 1052/2004 a 22 Cdo 3043/2007.
Lze tedy uzavřít, že výnosy z podnikání tvoří součást společného jmění manželů, obdobně jako mzda ze závislé činnosti a při skončení manželství a při zániku společného jmění manželů, s ohledem na § 149 odst. 2 obč. zák. je žalovaný povinen vrátit to, co bylo ze společného majetku vynaloženo na jeho majetek výlučný. Byl by tedy povinen nahradit do společného jmění manželů takovou částku, která se rovná kladnému rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku společného jmění manželů, což představuje zpravidla cenu podniku.
Uvedené závěry ovšem platí pouze za podmínky, že podnik jednoho z manželů nebyl vytvořen i vynaložením jeho oddělených prostředků (viz. závěry citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004). V takovém případě je totiž třeba od zjištěné ceny podniku ke dni zániku společného jmění odečíst vložené výlučné prostředky podnikajícího manžela (srov. DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, s. 156).
Nalézací soudy tedy pochybily, jestliže nepřihlédly k námitce, že žalovaný začal podnikat ještě před uzavřením manželství s žalobkyní a že cena jeho podniku byla ke dni uzavření manželství vyšší než ke dni jeho zániku. V takovém případě měly nalézací soudy odečíst od zjištěné ceny podniku ke dni zániku společného jmění vložené výlučné prostředky podnikajícího manžela (žalovaného) v podobě ceny jeho podniku před vznikem společného jmění.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo správné, dovolací soud jeho rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2015 Mgr. David Havlík předseda senátu