22 Cdo 1273/2010
Datum rozhodnutí: 02.02.2012
Dotčené předpisy: § 150 odst. 4 obč. zák. ve znění od 01.08.1998




22 Cdo 1273/2010
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. I. T. , bytem v P., zastoupené JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 3, proti žalovanému Ing. J. T. , bytem v P., zastoupenému JUDr. Martou Ehlovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Legerova 72, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 200/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2009, sp. zn. 55 Co 139/2009-49, takto:

I. Dovolání se zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 15 C 200/2007-37, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu ze společného jmění manželů hodnotu členského podílu v bytovém družstvu ve výši 1 800 000,- Kč a jednu polovinu hodnoty akcií společnosti Rabbit Czech a. s., ve výši 450.000,- Kč, celkem částku 2.250.000,- Kč. Rozhodl také o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 4. února 2002. Dne 2. února 2005 podala žalobkyně návrh na vypořádání společného jmění manželů (dále SJM ); řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 32/2005 a dne 31. března 2006 bylo pravomocně přerušeno podle § 110 o. s. ř.; účastnící přerušení řízení sami navrhli. Současně byli poučeni podle § 111 o. s. ř. o tom, že nebude-li podán návrh na pokračování v řízení do jednoho roku, soud řízení zastaví. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. dubna 2007, č. j. 5 C 32/2005-58, soud řízení zastavil; ani jeden z účastníků totiž nepodal ve stanovené lhůtě návrh na pokračování v řízení. Usnesení o zastavení řízení (ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, který rozhodoval o odvolání proti němu) nabylo právní moci dne 21. ledna 2008. Další žalobu na vypořádání SJM (v nyní projednávané věci) podala žalobkyně dne 29. června 2007, tedy po lhůtě stanovené § 150 odst. 4 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ).
Soud prvního stupně vyšel z § 149 odst. 1 a § 150 odst. 4 obč. zák. Zánikem manželství účastníků zaniklo jejich SJM. Jestliže mezi účastníky nedošlo k jeho vypořádání a od jeho zániku uplynula doba delší tří let, nastoupila ze zákona nevyvratitelná právní domněnka o vypořádání SJM. Uplynula-li marně tato doba, není možné zahájit spor o vypořádání SJM. Soud prvního stupně posoudil lhůtu stanovenou v § 150 odst. 4 obč. zák. jako propadnou; v případě, že nebyl v této lhůtě podán návrh na vypořádání SJM, bez dalšího dochází k jeho vypořádání v důsledku nevyvratitelné zákonné domněnky. Proto žalobu o vypořádání SJM zamítl.
Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 23. června 2009, č. j. 55 Co 139/2009-49, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. o zamítnutí žaloby potvrdil a změnil ho ve výroku pod bodem II. o nákladech řízení a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení spatřuje v právním názoru soudů obou stupňů, který se týkal aplikace § 150 odst. 4 obč. zák. ve vztahu k § 583 obč. zák. Je přesvědčena, že k zániku práva nedošlo, protože podala návrh na vypořádání SJM v zákonné tříleté lhůtě a dříve, než nabylo právní moci rozhodnutí o zastavení řízení, podala návrh nový. Spornou je pouze otázka stavení běhu lhůty v případě přerušení řízení, ke kterému došlo se souhlasem obou účastníků. Přerušení řízení v tomto případě nelze považovat za nedostatek řádného pokračování. Návrh na pokračování nepodal nikdo z účastníků. Dovolatelka namítá, že žaloba podaná 31. 1. 2005 (původní) je úkonem, který zamezil zániku práva na vypořádání SJM. Až do doby nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení řízení, tj. ke dni 21. 1. 2008, se staví lhůta vypořádání tzv. fikcí podle § 150 odst. 4 obč. zák. Nový návrh byl tedy podán včas a měl být projednán. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání; dovolatelka v předchozím řízení nevyužila zákonnou lhůtu k podání návrhu na pokračování v řízení a své pochybení se nyní snaží přesunout na důvody právně zcela irelevantní. Své nároky měla uplatnit řádně a včas.
Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; touto otázkou je možnost vypořádat společné jmění manželů na návrh podaný po třech letech po jeho zániku, avšak v době, kdy ještě probíhá předchozí řízení o jeho vypořádání, které je ukončeno zastavením.
Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných (§ 150 odst. 4 obč. zák.).
Předchozí praxe, která umožňovala navrhnout kdykoliv během řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dále BSM (majetkové společenství manželů upravené obč. zák. do 31. 7. 1998) nové položky k vypořádání, vycházela ze starší úpravy, která předpokládala, že soud z úřední povinnosti pátrá po majetku v BSM a že je povinen vypořádat jeho celou masu. Tento názor, který v praxi mimo jiné vedl k neúměrnému prodlužování sporů, neboť umožňoval neomezené rozšiřování vypořádávaného majetku, je však neudržitelný vzhledem k nové hmotněprávní úpravě vycházející zejména z posílení dispozitivního charakteru norem upravujících vypořádání BSM a také k vzhledem k uplatnění zásad projednací a dispoziční v občanském soudním řízení (srov. r ozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8045). Platí tedy, že ani v případě, že účastníci vedou řádně soudní spor o vypořádání SJM, nelze po uplynutí tříleté lhůty rozšiřovat jeho předmět o další položky.
To platí tím spíše pro podání další žaloby na vypořádání SJM v době, kdy již uplynuly tři roky od jeho zániku, a již dříve zahájené řízení o jeho vypořádání nebylo dosud pravomocně ukončeno. Z textu zákona se jasně podává, že návrh na vypořádání SJM rozhodnutím soudu nelze úspěšně podat po třech letech po jeho zániku; i když je (opětovně) podán po této lhůtě v době, kdy vzhledem k probíhajícímu řízení není ještě SJM vypořádáno, nemůže soud vypořádání provést. Ostatně pokud stávající řízení běží, je tu překážka litispendence, a žaloba tak nemůže vyvolat náležité hmotněprávní účinky; jestliže řízení nebylo zastaveno pro nedostatek podmínky řízení, po odpadnutí této překážky se sice otevírá možnost žalobu věcně projednat, nicméně je již podaná po třech letech od zániku SJM.
Jestliže soud řízení o vypořádání SJM zastaví, nelze se po uplynutí tří let od jeho zániku již domáhat opětovně jeho vypořádání; to platí i v případě, že další žaloba je podána ještě v době, kdy rozhodnutí o zastavení řízení nenabylo právní moci. V takovém případě se ohledně těch položek, které nebyly vypořádány jinak, uplatní zákonná domněnka vypořádání (§ 150 odst. 4 obč. zák.), a účastníci se mohou přímo domáhat vydání hodnot, které jim v důsledku uplatnění domněnky připadly.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska dovolacích námitek správné. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalovanému nevznikly náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo, neboť vyjádření k dovolání nebylo sepsáno jeho zástupkyní - advokátkou (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. února
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu