22 Cdo 1249/2008
Datum rozhodnutí: 24.11.2009
Dotčené předpisy:





22 Cdo 1249/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. K., zastoupenému advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 220/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 23. října 2007, č. j. 12 Co 272/2007-132, takto :


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 10 630,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobce.


O d ů v o d n ě n í:


Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.


Okresní soud v Šumperku (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. ledna 2007, č. j. 9 C 220/2003-104, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 30. ledna 2007, č. j. 9 C 220/2003-111, zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem specifikovaným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení.


Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne ze dne 23. října 2007, č. j. 12 Co 272/2007-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jeho přípustnost dovozoval podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky zásadního právního významu a uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.


Žalobce navrhl odmítnutí dovolání.


Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením žalobce k dovolání tvoří obsah spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.


Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.


Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. října 2007.


Dovolání není přípustné.


Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).


Z obsahu dovolání se podává, že žalovaný za otázku zásadního právního významu považuje posouzení, zda velikost spoluvlastnického podílu uvedená v § 142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) představuje kritérium, ke kterému je nutno vedle hlediska účelného využití věci přihlédnout při úvaze o konkrétním způsobu vypořádání (jak uzavřely nalézací soudy) nebo představuje (jak tvrdí dovolatel) pouze parametr, který určuje výši vypořádacího podílu při přikázání věci některému ze spoluvlastníků nebo velikost nově vzniklých částí původně společných nemovitostí při reálném rozdělení věci.


Tímto vymezením však otázka zásadního právního významu vymezena není, neboť právní úprava je v daném směru naprosto jednoznačná a rozhodnutí nalézacích soudů je zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu.


Podle § 142 odst. 1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.


Z dosavadní judikatury (od níž neshledal dovolací soud důvodu se odchýlit ani v souzené věci) zřetelně a bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vzít do úvahy vždy hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák., tj. velikost spoluvlastnického podílu a účelné využití věci. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví musí vždy zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, i když jeho rozhodnutí může vyjít z jiných skutečností (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy 2005, č. 12, str. 451, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 4, str. 152 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1604/2005, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 1, str. 23).


Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká aniž by v daném směru formuloval otázku zásadního právního významu nesprávnou aplikaci kritéria účelného využití věci potud, jestliže právní závěr, že žalobce bude účelněji než žalovaný využívat opřel o kritéria uvedená v odůvodnění rozsudku.


Dovolatel se především mýlí, spojuje-li závěr o účelném využití věci s právním posouzením, neboť závěry soudu, který vypořádává podílové spoluvlastnictví, o velikosti spoluvlastnických podílů a o tom, kým bude předmět spoluvlastnictví po jeho vypořádání účelněji využit, jsou závěry skutkovými, nikoliv právními (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2503/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2006, č. 2, str. 58). Namítá-li žalovaný, že odvolací soud měl dospět k závěru, že účelněji bude věc využita žalovaným, zpochybňuje tím skutková zjištění odvolacího soudu, která u dovolání přípustného toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení právní otázky nepodléhají přezkumu dovolacím soudem.


V usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2058, byl vysloven dovolacím soudem názor, podle kterého pokud § 142 odst. 1 obč. zák. stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází.


Z rozboru a zhodnotenia rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu Slovenskej socialistickej republiky z 8. 3. 1973, Cpj 8/72, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1973, sešit 7, pod pořadovým č. 54 se podává, že pri rozhodovaní, ktorému zo spoluvlastníkov sa vec prikáže do výlučného vlastníctva, rešpektujú súdy požiadavku účelného využitia veci - pri obytných domoch skúmajú bytovú potrebu spoluvlastníkov, prihliadajú na to, kto dom doteraz obýval, kto ho udržiaval a opravoval, prípadne kto doň investoval, kto je schopný a ochotný starať sa naďalej o jeho riadnu údržbu.


Jestliže pak soudy při úvaze o účelném využití věci přihlédly k dosavadní péči žalobce o předmětné nemovitosti, bytovým potřebám obou účastníků, zájmu žalobce o přikázání nemovitostí do jeho vlastnictví realizovaného podáním žaloby s tomu odpovídajícím žalobním návrhem a chování žalovaného, který inzercí prodeje předmětných nemovitostí podle názorů soudů vyjadřuje jeho nezájem být vlastníkem těchto nemovitostí, respektovaly rozhodná kritéria plynoucí z R 54/73 i C 2058 a těmto závěrům nelze nic vytknout. Dovolací námitka, že žalobce pouze slovně deklaroval záměr nemovitostí užívat, ačkoliv ve skutečnosti o užívání zájem neprojevil, je v rozporu se skutkovým zjištěním soudů, že žalobce zajišťuje péči o předmětné nemovitosti a zjištěním, že předmětný dům vzhledem ke svému technickému stavu neumožňuje jeho užívání k normálnímu bydlení.


Učinil-li pak odvolací závěr, že s přihlédnutím k uvedeným skutečnostem charakterizujícím účelné využití věci a dále se zohledněním kritéria velikosti spoluvlastnického podílu, které svědčí žalobci jako spoluvlastníků většinovému je namístě přikázání věci do vlastnictví žalobce, je jeho rozhodnutí v souladu s § 142 odst. 1 obč. zák. Ostatně úvahy nalézacího soudu o tom, kterému z dosavadních spoluvlastníků bude věc přikázána do vlastnictví, by mohl dovolací soud přezkoumat pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy 2005, č. 12, str. 451), o které se v daném případě zcela zjevně nejedná.


Dovolatel soudům dále vytýká přehlédnutí skutečnosti, že žalobce pro účely uzavření mimosoudní dohody ocenil předmětné nemovitosti na částku 820 000,- Kč což podle názoru žalovaného vylučuje, aby žalobce mohl získat spoluvlastnický podíl žalovaného za nižší cenu, než jakou sám požadoval.


Uvedenou námitkou dovolatel vystihuje zřejmě okolnost, že soudy neměly vyjít z obecné ceny vypořádávaných nemovitostí, ale z ceny navržené žalobcem v rámci jednání o mimosoudním vyřízení věci a zpochybňuje tak obecnou cenu tvořící základ pro určení přiměřené náhrady.


Stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé akceptoval závěry podávající se znaleckého posudku, ačkoliv měl vyjít z obecné ceny tvrzené žalobcem, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 179 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 6, str. 217).


Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na stanovení obvyklé ceny, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky http://nalus.usoud.cz ).


Dovolatel výslovně napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokátky za zastoupení žalobce v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním vyjádření k dovolání žalovaného a činí podle § 1 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4, § 4 odst. 1, 2, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. 10 330,- Kč. Náklady jsou dále tvořeny paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb. za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalobce k dovolání žalovaného (§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.); náklady tak činí celkem 10 630,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalovanému, aby nahradil tuto částku žalobci do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 24. listopadu 2009


JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.


předseda senátu