22 Cdo 1240/2012
Datum rozhodnutí: 29.04.2014
Dotčené předpisy: § 213 odst. 1 o. s. ř., § 213 odst. 2 o. s. ř., § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.




22 Cdo 1240/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. G. , O., zastoupené JUDr. Vladimírem Bekem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Svatohavelská 95, proti žalovanému P. G. , P., zastoupenému Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 147, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 76/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. prosince 2012, č. j. 20 Co 140/2011-382, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. prosince 2012, č. j. 20 Co 140/2011-382, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Náchodě (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 20. prosince 2010, č. j. 6 C 76/2011-382, z věcí patřících do společného jmění účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně a žalovaného blíže specifikované movité věci a do výlučného vlastnictví žalovaného také přikázal rodinný dům, postavený na pozemku parc. č. st. 86 v k. ú. P. n. M. (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit dluh vůči Českomoravské stavební spořitelně, a. s., na meziúvěrovém účtu č. 4453097704/7960, ke dni zániku společného jmění manželů ve výši 219.838,10 Kč a dluh vůči Komerční bance, a. s., z nesplaceného úvěru reg. č. 0550305240008, ke dni zániku společného jmění manželů ve výši 986.428,03 Kč (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení, a o povinnosti každého z účastníků, zaplatit do tří dnů o právní moci rozsudku náhradu znalečného ve výši 300,- Kč (výroky III. a IV.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že manželství účastníků uzavřené dne 25. června 2004, zaniklo právní mocí rozsudku o rozvodu dne 25. října 2006. Každému z účastníků přikázal do vlastnictví movité věci tak, jak je fakticky užívali ke dni zániku manželství. Účastníci se dohodli na hodnotě osobního automobilu, ostatní movité věci byly oceněny znaleckým posudkem. Žalobkyně získala movité věci v hodnotě 12.550,- Kč, žalovaný movité věci v hodnotě 62.500,- Kč, a dále kuchyňskou linku a skříňku s umyvadly, jejichž hodnota byla zahrnuta v ocenění společné nemovitosti. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal rodinný dům v k. ú. P. n. M., a to bez pozemků, které jsou ve výlučném vlastnictví žalovaného. Nemovitost byla oceněna znaleckým posudkem na částku 2,714.400,- Kč. Společně s nemovitostí byly žalovanému přikázány i dluhy z úvěrů v celkové výši 1,206.266,- Kč, které od rozvodu manželství splácí. Sporné zůstalo tvrzení žalovaného ohledně vnosu z jeho výlučných finančních prostředků do společného majetku účastníků. Soud vzal za prokázané, že žalovaný prodal kupní smlouvou z 16. 9. 2003 nemovitosti v B., za něž obdržel částku 2,050.000,- Kč. Uvěřil tvrzení žalovaného, které bylo podpořeno svědeckou výpovědí pana M. P., že z nich v roce 2003 zakoupil, kromě stavebního pozemku, stavební materiál v hodnotě 1,000.000,- Kč, jež zabudoval do hrubé stavby domu. Se stavbou domu započal v roce 2004, a realizoval ji za pomoci M. P., jemuž také za provedené stavební práce platil z peněz získaných z prodeje domu. Žádnou smlouvu na provedení hrubé stavby domu neuzavřeli a žalovaný si ani neponechal žádné doklady ohledně nákupu stavebního materiálu. Další část stavby již byla financována z poskytnutých úvěrů. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalobkyně, že z finančních prostředků získaných prodejem nemovitostí uhradil žalovaný neurčitou půjčku od příbuzné bývalé manželky a že z nich nakupoval auta. Dospěl k závěru, že žalovaný prokázal investice do nemovitosti ze svých výlučných prostředků v částce více jak 2,000.000,- Kč. Protože je žalovaný rovněž zavázán k úhradě společných dluhů, není povinen vyplácet žalobkyni žádný vypořádací podíl, neboť hodnota investic je v konečném součtu vyšší, než kladná hodnota společného majetku (po odpočtu dluhů) účastníků.
K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 13. prosince 2011, č. j. 20 Co 140/2011-382, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze tak, že žalovanému uložil navíc povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu částku 779.042,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku, rozhodl znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud nepovažoval skutkové, a na něj navazující právní hodnocení soudu prvního stupně, za správné. Na rozdíl od soudu prvního dospěl k závěru, že se žalovanému nepodařilo prokázat tvrzené investice do stavby domu ve výši 2,000.000,- Kč. Účastníci ohledně stavby nevedli žádnou účetní evidenci a žalovaný nebyl schopen v průběhu řízení doložit žádný doklad o nákupu materiálu, ani o zaplacené práci. Výběr finančního obnosu z banky není důkazem toho, že byl tento obnos M. P. předán, a nebylo ani prokázáno, že vybraný obnos odpovídá skutečným výdajům vynaloženým na stavbu. Žádnou konkrétní částku, jež měla být zaplacena za materiál a provedenou práci, neuvedl a ničím ji nepodložil ani M. P. Investice do domu tedy zůstaly neprokázány a je třeba mít za to, že dům byl postaven ze společných prostředků. Žalovanému tedy v konečném vypořádání připadla větší hodnota rozdělovaných věcí než žalobkyni, a proto mu odvolací soud uložil povinnost vyplatit žalobkyni odpovídající vypořádací podíl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje od § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a jako důvod uvádí § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, a dále § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, zda investoval ze svých výlučných prostředků do společné nemovitosti 2,000.000,- Kč. Odvolací soud svým postupem porušil právě zásady plynoucí zejména z ustanovení § 213 OSŘ. Rozdílným způsobem totiž hodnotil nalézacím soudem provedené důkazy, aniž by je opakovaně provedl sám a získal tak přímý a bezprostřední dojem z nich. Svým rozhodnutím porušil Krajský soud v Hradci Králové zejména ustanovení § 213 a 220 OSŘ, jelikož změnil rozhodnutí nalézacího soudu na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám zopakoval. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání zhodnotila průběh celého řízení a poukázala na skutečnost, že při jednání odvolacího soudu 1. 11. 2011, byla podána zpráva o dosavadním průběhu řízení, včetně toho, že byl soudem konstatován výslech svědka M. P., na němž bylo založeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Uvedla, že odvolací soud nepovažoval výslech svědka M. P. za dostatečný důkaz vedoucí k prokázání vnosů žalovaného do společného majetku, a jejich konkrétní výše. Odvolací soud proto žalovaného ve smyslu § 118a o. s. ř. poučil o tom, že má navrhnout další důkazy, což ale žalovaný neučinil. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy podle ní správné, a proto navrhla odmítnutí dovolání.
Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože manželství účastníků zaniklo a k pravomocnému vypořádání jejich společného jmění došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. prosince 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle § 237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8042 (dále jen Soubor ) nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 2190/2010, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Jestliže tak odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání společného jmění manželů jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku prvního stupně. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, Soubor č. C 5768).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), zkoumal přípustnost dovolání.
Žalovaný v dovolání nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dostatečným způsobem neprokázal tvrzené investice (vnos) ze svých výlučných prostředků do společné nemovitosti, a proto jím tvrzený vnos v konečném vypořádání nezohlednil.
Naproti tomu soud prvního stupně vycházel z toho, že žalovaný má nárok na vypořádání tzv. vnosu z výlučného majetku do majetku společného v částce
2,000.000,- Kč, a provedl vypořádání tohoto vnosu.
Zatímco soud prvního stupně tedy vnos předmětem vypořádání společného jmění manželů učinil, odvolací soud vnos žalovaného nevypořádal; tento postup pak dovolatel v dovolání výslovně napadá. Potud práva a povinnosti účastníků ve vztahu k uvedené skutečnosti nalézací soudy posoudily odlišně a dovolání je v daném směru přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Byť dovolatel v dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), z obsahu dovolání je zřejmé, že především namítá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Tuto vadu spatřuje v tom, že odvolací soud dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, aniž by zopakoval dosud provedené důkazy.
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti; z ní vyplývá, že činit skutková zjištění a hodnotit důkazy může jen ten soud, který provedl dokazování.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Zásada vyjádřená v ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků, a to především proto, že při hodnocení důkazů (§ 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.) spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a často nepříliš výstižně, v protokolu, i další skutečnosti, které ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/1966, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003, a řadu dalších rozhodnutí).
V dané věci odvolací soud, aniž provedl dokazování, učinil na základě vlastního hodnocení důkazů - jiná skutková zjištění, než soud prvního stupně. Zatímco soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že vnosy žalovaného činily více jak 2 miliony Kč , odvolací soud dospěl k závěru, že investice žalovaného do společného domu zůstaly neprokázány . Porušil tak § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř. a zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K této vadě přihlíží dovolací soud i bez návrhu (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Teprve na základě vlastního dokazování pak bude moci odvolací soud provést hodnocení důkazů, a tudíž i případná vlastní skutková zjištění ohledně vnosu žalovaného z výlučného majetku do společného jmění manželů.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu