22 Cdo 1235/98
Datum rozhodnutí: 28.06.2000
Dotčené předpisy:




22 Cdo 1235/98

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce E. s. č., proti žalovanému České republice, zastoupené E. z. ú., o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 380/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 1998, čj. 35 Co 710/97-151, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. září 1997, čj. 10 C 380/96-134, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem domů čp. 129 a 147, obou v obci P., katastrální území T. a pozemků parc. č. 524 o výměře 469 m2 a parc. č. 525 o výměře 325 m2, obec P., katastrální území T., vše zapsáno u Katastrálního úřadu P. pro katastrální území T., a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že v roce 1919 zahájil svoji činnost nejprve S. č. e. v P. a v témže roce byla schválena na ustavujícím sjezdu změna názvu spolku na E. s. č. (dále jen ESČ), který byl registrován u Ministerstva vnitra ČSR. Spolek fakticky ukončil svoji činnost v roce 1951 v souvislosti s tehdejší politickou situací, z které vyplýval trend omezit, či přímo vyloučit činnost spolků, založených před rokem 1948". Dne 29. prosince 1989 se konala ustavující schůze Č. e. s. (ČES), na které byl schválen návrh stanov, v němž není zmínka o pokračování v činnosti ESČ. Dne 26. 1edna 1990 požádal přípravný výbor ČES o schválení stanov nově vzniklé organizace a ty byly 26. 2. 1990 schváleny Ministerstvem vnitra ČSR. Podáním ze 17. 5. 1990 požádal ČES o registraci podle zák. č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů (dále jen zák. č. 83/1990 Sb.") a oznámil v něm, že pokračuje nadále v činnosti upravené stanovami schválenými 26. 2. 1990. V letech 1990 a 1992 ČES oznámil Ministerstvu vnitra ČR dvě méně významné změny stanov a 28. 11. 1995 oznámil změnu názvu na E. s. č. a přihlásil se k činnosti dřívějšího ESČ. Tuto změnu vzalo Ministerstvo ČR na vědomí 1. 12. 1995. Shora označené nemovitosti nabyl ESČ do vlastnictví trhovou smlouvou z 30. 6. 1947, vloženou do pozemkové knihy 17. 11. 1948, v roce 1950 byla nad nemovitostmi zavedena národní správa a podle tří administrativních dohod ze 17. a 25. 10. 1952 a 2. 11. 1956 bylo k nemovitostem vloženo právo vlastnické pro Čsl. stát. - E. z. ú. se sídlem v P.-T., který je jako vlastník nemovitostí zapsán v katastru nemovitostí. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že ESČ jako spolek vzniklý před 1. 10. 1951 ve smyslu § 19 odst. 2 zák. č. č. 83/1990 Sb. neoznámil ministerstvu svůj název a sídlo. Protože tak neučinil do 31. 12. 1990, má se za to, že zanikl, ať již byl v roce 1951 rozpuštěn v souladu se stanovami či nikoliv". V listinách žalobce adresovaných od prosince 1989 do listopadu 1995 Ministerstvu vnitra ČR není projev vůle žalobce, směrem k tomu, že by měl v úmyslu navázat na činnost dřívějšího ESČ, o činnosti tohoto spolku se žalobce vůbec nezmiňuje, natož aby se hlásil k jeho činnosti". Pokud tak učinil se změnou stanov v roce 1995, mělo Ministerstvo vnitra ČR změnu odmítnout, protože pokračování v činnosti ESČ nebylo z právního hlediska možné. Soud prvního stupně uzavřel, že 26. 2. 1990 byly Ministerstvem vnitra ČR schváleny stanovy ČES jako n o v ě v z n i k l é právnické osoby, k činnosti dřívějšího ESČ se nikdo nepřihlásil, neoznámil úmysl pokračovat v jeho činnosti, takže ten nejpozději k 31. 12. 1990 zanikl a nemůže být účastníkem občanskoprávních vztahů, tedy ani vlastníkem nemovitostí. Žalobce je pokračovatelem nikoliv ESČ, ale ČES, založeného v roce 1989, a nemůže se proto domáhat určení vlastnictví k nemovitostem, které přešly z ESČ na stát.

K právnímu posouzení věci odvolací soud dodal, že zák. č. 83/1990 Sb upravil v § 19 odst. 1 právní kontinuitu dobrovolných organizací vzniklých po 30. 9. 1951 nebo organizací prohlášených za dobrovolné podle zák. č. 68/1951 Sb. a v § 19 odst. 2 právní kontinuitu spolků vzniklých před 1. 10. 1951 a jejich přizpůsobení se zákonu, pokud nezanikly. Žalobce však učinil pouze oznámení podle § 19 odst. 1 tohoto zákona, kterým Ministerstvu vnitra ČR sdělil dopisem ze 17. 5. 1990, že pokračuje v činnosti dobrovolné organizace upravené stanovami z 28. 2. 1990. Tímto oznámením žalobce zachoval kontinuitu dobrovolné organizace, která zahájila činnost v roce 1989. Pokud by měla být udržena právní kontinuita spolku, který vznikl před 1. 10. 1951, za předpokladu, že nezanikl, musel by žalobce splnit oznamovací povinnost stanovenou podle § 19 odst. 2 zákona Jinak zákon stanoví nevyvratitelnou domněnku, že spolek zanikl dnem 31. 12. 1990. Jelikož žalobce neprokázal, že by toto oznámení učinil, nelze ho považovat za sdružení, které je pokračovatelem spolku vzniklého před 1. 10. 1951. Odvolací soud považoval za irelevantní okolnost, že bývalí členové spolku jsou členy žalobce a že se žalobce svou činností hlásí k odkazu ESČ, stejně jako otázku, zda došlo k zániku ESČ v roce 1951. I kdyby ESČ po roce 1951 nadále právně existoval, nic by to nezměnilo na závěru, že žalobce není z výše uvedených důvodů osobou identickou s tímto spolkem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovozuje z § 239 odst. 2 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Podle žalobce otázka, zda je ve smyslu § 19 odst. 2 zák. č. 83/1990 Sb. totožným subjektem, resp. právním nástupcem či pokračovatelem ESČ jako původního vlastníka předmětných nemovitostí, činí rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu. Namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že žalobce v zákonné lhůtě učinil pouze oznámení podle § 19 odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb. a nikoli též oznámení podle § 19 odst. 2 citovaného zákona. Dopisem ze 17. 5. 1990 žalobce totiž nejen oznámil, že pokračuje v činnosti dobrovolné společenské organizace, upravené stanovami z 26. 2. 1990, ale také pokračování v činnosti spolku ESČ, když za jeho pokračovatele se považoval v nových podmínkách od samého počátku. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněným a řádně zastoupeným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Takové vady žalobce nenamítal a dovolacím soudem nebyly zjištěny.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně je dovolání přípustné jen za naplnění předpokladů uvedených v § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. anebo v § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř.

Podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

V dané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva k nemovitostem, aniž by tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu a aniž připustil proti svému rozhodnutí dovolání. Přípustnost dovolání nelze tedy opřít o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. 1 o. s. ř.

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. platí, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Základní podmínkou přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, ale přípustnost nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je třeba považovat rozhodnutí, které obsahuje právní otázku, která nebyla dosud v judikatuře vyšších soudů řešena nebo byla řešena odchylně nebo se soud při jejím řešení od judikatury vyšších soudů odchýlil. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Dovolání opřené o § 239 odst. 2 o. s. ř. může být tedy přípustné jen tehdy, je-li v něm dovolatelem zpochybněno řešení právní otázky. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkového zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají. Jinak řečeno, dovolací soud není oprávněn přezkoumat rozsudek odvolacího soudu podle dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., tj. že skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ale jen na základě dovolacího důvodu uplatněného podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci je omyl při aplikaci práva, tj. že odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávný právní předpis nebo že sice použil správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

V dané věci žalobce navrhl před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu připuštění dovolání. Za právní otázku, která činí rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu, považuje žalobce, zda je či není právnickou osobou, která je ve smyslu § 19 odst. 2 zák. č. 83/1990 Sb. totožná, resp. je právním nástupcem či pokračovatelem činnosti ESČ jako původního vlastníka nemovitostí. Nesprávné právní posouzení otázky však žalobce spojuje se skutkovým zjištěním, které rovněž považuje za nesprávné. Jinak řečeno, žalobce namítá, že pokud by soud učinil správné skutkové zjištění - totiž, že podáním ze 17. 5. 1990 oznámil, že hodlá pokračovat v činnosti ESČ - bylo by správné i jeho právní posouzení věci, tedy že šlo o oznámení spolku učiněného ve smyslu § 19 odst. 2 zák. č. 83/1990 Sb. a že žalobce je totožný s tímto spolkem.

Bylo už uvedeno, že dovolací soud nemůže, je-li uplatňována přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř., přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu podle důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud je tedy vázán skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že dopisem ze 17. 5. 1990 ČES oznámil, že pokračuje v činnosti upravené stanovami schválenými 26. 2. 1990, ve kterých není ani zmínka o pokračování v činnosti ESČ". Za tohoto skutkového stavu je právní posouzení tohoto dopisu jako oznámení učiněného podle § 19 odst. l zák. č. 83/1990 Sb. a nikoli podle § 19 odst. 2 tohoto zákona standardní aplikací tohoto ustanovení a nemůže proto činit rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř.

Z uvedeného vyplývá, že v dané věci není dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. přípustné. Dovolací soud proto, aniž se ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval přezkumem rozsudku odvolacího soudu podle § 241 odst. 3 písm. b) a c) o. s. ř., dovolání odmítl (§ 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že žalobce nebyl v řízení úspěšný a žalovaným náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. l, a § l42 odst. l o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. června 2000

JUDr. Marie R e z k o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková