22 Cdo 1230/2013
Datum rozhodnutí: 26.06.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



22 Cdo 1230/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. V., bytem v P., zastoupené JUDr. Olgou Löblovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, proti žalovanému R. V. U. , bytem v P., zastoupenému JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4-Chodov, Medkova 913/48, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 205/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. března 2011, č. j. 27 Co 279/2010-210, ve znění opravného usnesení ze dne 25. března 2013, č. j. 27 Co 279/2010-234, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. dubna 2009, č. j. 5 C 205/2007-108, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. března 2011, č. j. 27 Co 279/2010-210, ve znění opravného usnesení ze dne 25. března 2013, č. j. 27 Co 279/2010-234, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu): Okresní soud Praha-západ (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 2. dubna 2009, č. j. 5 C 205/2007-108, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k budově č. p. 250 - rodinnému domu, postavenému na parcele st. p. č. 678, k parcele č. 678 o výměře 190 m2- zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 120/7 o výměře 623 m2- zahrada, vše v k. ú. P. u P., obec P., okres P. - západ, zapsané na LV č. 1257 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště P. - západ (výrok pod bodem I.), nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok pod bodem II.), uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílu 5.315.460,- Kč do 180 dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem III.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod bodem IV. a V.) a soudním poplatku (výrok pod bodem VI.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci jsou rovnodílnými spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Pozemky nabyli kupní smlouvou uzavřenou 17. 12. 1997 a v roce 1998 započali s výstavbou rodinného domu, do kterého se nastěhovali v roce 2000. Manželství, které uzavřeli 20. 10. 2001, zaniklo rozvodem ke dni 22. 3. 2006. Podle § 142 občanského zákoníku (dále obč. zák. ) podílové spoluvlastnictví účastníků zrušil a nemovitosti přikázal žalovanému, který měl na rozdíl od žalobkyně o jejich přikázání zájem. Při určení náhrady za spoluvlastnický podíl pro žalobkyni, kterou uložil žalovanému zaplatit, vycházel z obvyklé ceny nemovitostí zjištěné ze znaleckého posudku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. března 2011, č. j. 27 Co 279/2010-210, ve spojení s usnesením ze dne 25. března 2013, č. j. 27 Co 279/2010-234, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výrocích II. a III. změnil tak, že se nařizuje prodej nemovitostí uvedených ve výroku I. s tím, že každému z účastníků bude vyplacena polovina výtěžku z prodeje, ve výroku VI. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů dobou stupňů a vůči státu. Přihlédl k tomu, že žalovaný v průběhu odvolacího řízení uvedl, že s přikázáním nemovitostí do jeho vlastnictví nesouhlasí, a navrhl, aby byl nařízen prodej nemovitostí.
Dovolací soud rozhodl o dovolání žalovaného, které proti rozsudkům soudů obou stupňů podal, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.) dále opět jen o. s. ř.
Rozsudek soudu prvního stupně nelze dovoláním úspěšně napadnout. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti Nejvyššího soudu je v daném případě neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, která mu brání k dovolání žalovaného správnost napadeného rozsudku přezkoumávat. Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 a § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. řízení zastavil (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, publikované pod R 47/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, je však zjevně bezdůvodné. Dovolatel totiž vytýká odvolacímu soudu, že nerozhodl o jeho investicích do společných nemovitostí, které lze vypořádat v souvislosti se zrušením podílového spoluvlastnictví. Přehlédl však, že o tzv. širším vypořádání může soud rozhodovat jen k návrhu podílového spoluvlastníka. Sám takový návrh v průběhu řízení neučinil, což mu bylo také odvolacím soudem při jednání dne 30. 9. 2010 sděleno. Při dalším jednání odvolacího soudu 24. 2. 2011 výslovně uvedl, že již nemá zájem o přikázání nemovitostí do svého vlastnictví, a navrhl, aby byl nařízen jejich prodej. To znamená, že souhlasil se způsobem vypořádaní stanoveným v § 142 odst. 2 obč. zák. tak, že nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Jakékoliv námitky ke znaleckému posudku o ceně nemovitostí jsou tak bezpředmětné, neboť soud v tomto řízení nerozhoduje o tom, za jakou cenu budou nemovitosti prodány.
K vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nedošlo. Námitku, že soudci odvolacího soudu byli z rozhodování věci vyloučeni, spojil žalovaný jen s jejich procesním postupem v řízení. Taková skutečnost však důvodem k vyloučení soudce není, jak vyplývá z výslovného znění § 14 odst. 4 o. s. ř.
Dovolatelem namítaná nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu byla odstraněna opravným usnesením ze dne 25. března 2013, č. j. 27 Co 279/2010-234, kterým byly správně označeny výroky rozsudky soudu prvního stupně ve věci samé, které odvolací soud svým rozhodnutím změnil.
Nejvyšší soud proto dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé odmítl jako zjevně bezdůvodné podle § 243b odst. 1 o. s. ř.
Ani přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení podle § 237, § 238 a § 238a o. s. ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z § 239 o. s. ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení tak není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto, avšak žalobkyni nevznikly takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. června 2013

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu