22 Cdo 1226/2004
Datum rozhodnutí: 16.05.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 1226/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Vokřínkové ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. V., o odstranění přístavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 127/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2004, č. j. 20 Co 551/2003-121, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se jako správkyně obytného domu, jehož vlastnicí je h. m. P., domáhala, aby soud žalovanému, nájemci bytu v tomto domě, uložil odstranit na vlastní náklady přístavbu, kterou vybudoval bez souhlasu žalobkyně a v rozporu se stavebním povolením.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 10. září 2003, č. j. 24 C 127/2000-92, zamítl žalobu se žádostí, aby žalovaný byl uznán povinným odstranit na vlastní náklady část přístavby k půdnímu bytu o velikosti 2+1 v 5. nadzemním podlaží domu čp. 108 na pozemku p. č. 193, zapsaném v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem P. pro okres P., obec P. a k. ú. H., zřízené v severní části dvorní terasy domu, a to jižní obvodovou zeď včetně dveřního otvoru a veškeré stavební prvky po celé šíři této obvodové zdi do hloubky 1,75 metrů této přístavby až k linii paty schodiště vyúsťujícího na severní části dvorní terasy domu a tuto část severní části dvorní terasy domu uvést do původního stavu před započetím přístavby tohoto půdního bytu ; dále rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalobkyně, rozsudkem ze dne 22. ledna 2004, č. j. 20 Co 551/2003-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupńů vyšly ze zjištění, že žalobkyně jako správkyně obytného domu uzavřela 28. 5. 1996 s žalovaným jako nájemcem předmětného bytu dohodu, ve které se zavázala uzavřít s ním nájemní smlouvu k té části tohoto bytu, jež vznikne jeho rozšířením do půdního prostoru, a to do 30 dnů po předložení kolaudačního rozhodnutí. Žalovaný však provedl přístavbu v rozporu se stavebním povolením i s dohodou se žalobkyní, avšak objekt, v němž byla přístavba provedena, je cenným památkově chráněným objektem a ústav památkové péče a další příslušné instituce se k přístavbě vyjádřily kladně; žalovaný přístavbu provedl s citem k architektonické a historické hodnotě budovy a jakékoliv další zásahy, včetně částečného nebo úplného odstranění přístavby, by byly k danému památkově chráněnému objektu nešetrné a mohly by způsobit jeho poškození. Z postupu stavebního úřadu při vydání stavebního povolení odvolací soud dovodil, že žalovaný při realizaci přístavby mohl být v dobré víře, že postupuje správně. Odstranění přístavby by žalobkyni nejen že nepřineslo prospěch, ale znehodnotilo by její majetek zhodnocený zásahem žalovaného, kterého by odstranění přístavby, kterou financoval, naopak poškodilo. Žalovaný též přístavbu realizoval za účelem zajištění odpovídajícího bydlení pro svou rodinu. Proto jsou v dané věci dány důvody pro výjimečné odepření ochrany výkonu vlastnického práva žalobkyně pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 ObčZ.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále OSŘ ) a odůvodňuje je nesprávným právním posouzením věci. Za zásadní považuje pochybení soudu, který vlastnické právo žalobkyně omezil ve prospěch žalovaného s odvoláním na zachování dobrých mravů, přestože to byl žalovaný, kdo se nechoval v souladu s dobrými mravy a dokonce se zákonem. Tvrdí, že odvolání na dobré mravy za účelem přibližování se ideji spravedlnosti nesmí vést k oslabování principu právní jistoty; soudy svým rozhodnutím vytvořily zcela zásadně nežádoucí precedens. Odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, aplikoval-li, stejně jako soud prvního stupně, na daný případ § 3 odst. 1 ObčZ s tvrzením, že odstranění stavby by bylo v rozporu s dobrými mravy. K otázce dobrých mravů odkazuje na řadu rozhodnutí, zejména nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 389/01, I. ÚS 528/99, II. ÚS 190/94 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 131/96, 22 Cdo 740/99, 26 Cdo 2460/99, 20 Cdo 1203/99 a 28 Cdo 115/2002. V této souvislosti uvádí, že žalovaný od počátku prováděl přístavbu vědomě v rozporu se stavebním povolením. Byl si vědom podmínky, že ji musí provést dle dohody s žalobkyní v souladu s projektovou dokumentací; rozhodující instituce, vydávající souhlas s přístavbou, uvedl v omyl. K otázce ochrany vlastnického práva dovolatelka odkazuje především na čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 17/95 a na další právní normy v konfrontaci s rozhodnutím odvolacího soudu, který vlastně zcela neoprávněně eliminoval vlastnické právo žalobkyně. V této souvislosti dále poukazuje na § 1 odst. 1, § 123, § 124 a § 126 ObčZ a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1911/2000. K otázkám výkladu a aplikace práva na soudní ochranu pak dovolatelka odkazuje zejména na čl. 10 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a uzavírá, že jestliže odvolací soud poskytl právní ochranu někomu, komu podle zákona nepřísluší, postupoval v rozporu s uvedenými normami. Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že při rozhodování přikládal největší význam souhlasnému stanovisku Pražského ústavu památkové péče s provedením přístavby tak, jak byla žalovaným v rozporu se stavebním povolením realizována. V této souvislosti v podrobnostech poukazuje na soudu známé skutkové okolnosti, jež ten ale nezohlednil. K tomu upozorňuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 432/2002, s tím, že soud v případě posuzování účelnosti odstranění stavby měl přihlédnout k tomu, zda vlastnice zakročila vůči neoprávněné stavbě v době její realizace a zda žalovaný stavěl v dobré víře. Ten v dobré víře nebyl; vědomě porušoval zákon pokračoval-li přes výzvy ve stavbě v rozporu se stavebním povolením a přístavbu užívá bez kolaudačního rozhodnutí. Dovolatelka dále poukazuje na to, že žalovaný užívá plochou střechu domu terasu - bez právního titulu a jde tudíž o neoprávněný zásah do nájemního práva třetí osoby, M. M., s. r. o., které má k této terase právo užívání na základě nájemní smlouvy. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1203/99 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 190/94. V otázce odstranění stavby dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem, z něhož by bylo zřejmé, zda by odstranění předmětné stavby mohlo narušit statiku domu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, jakož i rozsudek soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání polemizuje s dovolatelkou ve všech bodech jejího podání, jež pokládá za účelová a nepravdivá. Poukazuje na to, že případný negativní obrat ve věci by pro něho měl fatální následky, neboť jde o spor s desetiletým průběhem. Rozhodnutí soudů obou stupňů charakterizuje jako citlivá, založená na svědomitém posouzení podstaty sporu. Odkazuje na všechna svoje vyjádření uplatněná v průběhu sporu, která ve svém podání k dovolání dále podrobně specifikuje.

V dalším podání žalobkyně reaguje na jednotlivé body vyjádření žalovaného, jehož názory zásadně odmítá. Žalobkyně též soudu sdělila, že jí byla mezitím pravomocně uložena povinnost uzavřít s třetí osobou dohodu o vydání předmětného domu (tato skutečnost však nemá na průběh dovolacího řízení vliv).

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci.

Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). V dovolání též nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 OSŘ). Dovolací soud tedy musí při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ vycházet ze skutkového stavu, ze kterého vycházely soud v nalézacím řízení. K vadám řízení uvedeným v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ může dovolací soud přihlédnout jen je-li dovolání přípustné.

Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ). Zákon pojem dobré mravy nijak nevymezuje a otázku, zda výkon práva je v daném případě v souladu s dobrými mravy, ponechává na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení; tuto úvahu může dovolací soud přezkoumat jen v případě, že dovolání je přípustné a že tato úvaha je zjevně nepřiměřená. Tak tomu v dané věci není.

Zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného - zpravidla jde o zajištění bydlení (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 740/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 4/2001). Rozhodnutí odvolacího soudu není s citovaným rozhodnutím ani s dalšími rozhodnutími, na které dovolání poukazuje, v rozporu. Podle zjištěného skutkového stavu (kterým je dovolací soud, jak bylo uvedeno již výše, vázán), není úvaha o rozporu výkonu práva žalobce s dobrými mravy zjevně nepřiměřená. Skutečnost, že šlo o stavbu realizovanou bez stavebního povolení, lze řešit v řízení podle stavebního zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V dané věci nešlo o žalobu na vydání věci, ale o žalobu negatorní; vlastník tedy není zbaven ani částečně svého vlastnictví, jde tu o odstranění neoprávněného zásahu který nespočívá v odnětí věci. Námitky dovolatelky jsou pak částečně skutkové povahy anebo jde o vady řízení (např. přehlédnutí provedených důkazů nebo jejich neprovedení), resp. se věci netýkají (předmětem řízení není užívání přístavby, ale její odstranění). Význam napadeného rozhodnutí nepřesahuje projednávanou konkrétní věc.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. května 2005

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu