22 Cdo 1216/99
Datum rozhodnutí: 31.10.2000
Dotčené předpisy:




22 Cdo 1216/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) J. N. a B) H. N., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) V. T. a 2) E. P., zastoupených advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 5 C 30/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 1998, čj. 22 Co 254/98, 22 Co 266/98-104, ve znění opravného usnesení ze 3. února 1999, čj. 22 Co 254/98, 22 Co 266/98-121, takto:

I. Dovolání pokud směřuje proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 1998, čj. 22 Co 254/98, 22 Co 266/98-104, ve znění opravného usnesení ze dne 3. února 1999, čj. 22 Co 254/98, 22 Co 266/98-121, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. ledna 1998, čj. 5 C 30/96-73, ve spojení s opravným usnesením ze dne 15. března 1999, čj. 5 C 30/96-123, tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaným bylo uloženo vyklidit a žalobcům do 30 dnů od právní moci rozsudku vyklizený odevzdat dům čp. 14 v kat. území a obci P. se zamítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. června, čj. 22 Co 254/98, 22 Co 266/98-104, ve znění opravného usnesení ze dne 3. února 1999, čj. 22 Co 254/98, 22 Co 266/98-121, se ve výroku, jímž byla změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. ledna 1998, čj. 5 C 30/96-73, ve spojení s opravnými usneseními ze dne 22. ledna 1998, čj. 5 C 30/96-84, a ze dne 15. března 1999, čj. 5 C 30/96-123, tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaným bylo uloženo vyklidit a vyklizené odevzdat stavební parcelu č. 16 pozemky č. 8 a 9 v obci a kat. území P. do 30 dnů od právní moci rozsudku, a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 22. ledna 1998, čj. 5 C 30/96-73, ve spojení s opravnými usneseními z 22. 1. 1998, čj. 5 C 30/96-84, a z 15. 3. 1999, čj. 5 C 30/96-123, uložil žalovaným, aby vyklidili a vyklizený odevzdali žalobcům dům čp. 14 v P. se stavební parcelou č. 16 a pozemky č. 8 a 9 v kat. území P., nejpozději do jednoho roku od právní moci rozsudku", a rozhodl také o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci nabyli vlastnictví k předmětným nemovitostem kupní smlouvou, uzavřenou s L. V. 28. 4. 1993, s účinky vkladu do katastru nemovitostí k 7. 7. 1993, přičemž ujednaná kupní cena činila 400.000 Kč. Tyto nemovitosti téměř dvacet let užívají žalovaní, kteří na nich zbudovali arboretum značné finanční hodnoty. V padesátých letech byly nemovitosti, jejichž vlastnicí byla tehdy L. P., přikázány podle vládního nařízení č. 50/1955 Sb. do užívání Státního statku Č. B., od něhož je později převzalo JZD N. To sice umožnilo žalovaným nemovitosti užívat, avšak nebyla uzavřena nájemní smlouva. Po roce 1989 byly nemovitosti vráceny L. V. (která nabyla vlastnictví v roce 1987 dědictvím po matce L. P.), která pro špatné vztahy k žalovaným nebyla ochotna jim nemovitosti prodat. Rozsudkem soudu prvního stupně ze 4. 5. 1979 sp. zn. 4 C 196/78 byla totiž zamítnuta žaloba L. V. vůči žalovanému 1) na vyklizení nemovitostí. Žalovaní se proto "... obrátili na své tehdy přátele manžele N., kterým dali 150 tis. Kč, aby si tím zajistili doživotní užívání nemovitostí s tím, že nemovitosti manželé N. zakoupí, k čemuž také došlo." Postupem doby došlo ke zhoršení vztahů mezi účastníky, žalobci vrátili žalovaným 150.000 Kč, když jejich vrácení domáhali se žalovaní žalobou (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze 6. 10. 1995, sp. zn. 22 C 76/75, bylo řízení po zpětvzetí žaloby zastaveno). Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní nemají k užívání nemovitostí žádný právní důvod, a vyklizení domu bez zajištění bytové náhrady odůvodnil tím, že žalovaní mají v Praze vlastní byt. Vzhledem k tomu, že žalovaní na předmětných pozemcích vybudovali vzácný krajinný prvek - arboretum, stanovil pro vyklizení lhůtu jednoho roku.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací po doplnění dokazování rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Pokud jde o dům čp. 14, zjistil z pozičního a pracovního výkresu úpravy přístavku na rekreační bydlení", že rekreační" byt, obývaný žalovanými, byl vestavěn do objektu, který je mimo dům čp. 14, což také žalobce potvrdil. Z toho odvolací soud dovodil, že žalovaní neobývají dům čp. 14, ale samostatnou stavbu od tohoto domu odlišnou.

Pokud jde o pozemky parc. č. 16, 8 a 9 (dále jen "pozemky"), odvolací soud uvedl, že JZD N. bylo jejich uživatelem podle zák. č. 123/1975 Sb., a ve sporu, vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 C 196/78, žalovaný 1) prokázal, že uzavřel v červnu 1978 s JZD dohodu o užívání místnosti v domě č. 14 a zahrady u tohoto domu. Dohoda se však nestala platnou, neboť nebyla schválena příslušným ONV podle § 9 odst. 3 zák. č. 123/75 Sb. Žalovaný na své náklady, jak připouštěl i předseda JZD F. Š. v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 847/83 u soudu prvního stupně (žaloba podaná JZD N. proti žalovaným o vyklizení nemovitostí byla zamítnuta s odkazem na § 5 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zák. č. 509/1991 Sb.), zkultivoval pozemky, na kterých bylo obecní smetiště. Žalovaní vytvořili arboretum a alpinium mimořádné krajinné hodnoty, které bylo registrováno Městským úřadem v K. n. Č. l. 4. 8. 1992 podle zák. č. 114/1992 Sb. jako významný krajinný prvek, což potvrdilo i Ministerstvo životního prostředí ČR v přípise z 15. 6. 1998. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve vyjádření ze 16. 10. 1996 poukázala na arboretum a alpinium jako na významnou sbírku rostlin důležitých z hlediska jejich ochrany a záchrany a bohatý sortiment cizokrajných dřevin. Zdůraznila také výborný stav alpinia a arboreta, jejich pečlivé ošetření, vyžadujících nezbytnou celoroční a každodenní péči. Znaleckým posudkem doc. F. F., z 20. 4. 1997 bylo vyčísleno ocenění trvalé zeleně na předmětných pozemcích částkou 2.714.643 Kč. Podle odvolacího soudu žalovaný usiloval o odkoupení nemovitostí již od L. P., tak později JZD, a lze mu proto uvěřit, že měl zájem o jejich odkup i od L. V. Ze všech těchto důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že vyklizení žalovaných z předmětných pozemků by bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podali žalobci dovolání. Poukazují na to, že odvolací soud pochybil, pokud rozhodl o zamítnutí žaloby ve lhůtě 30 dnů, ačkoliv soud prvního stupně rozhodl o lhůtě jednoho roku. Dále namítají, že písemné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se odlišuje od ústního. Zatímco ústní odůvodnění bylo založeno na závěru o platné dohodě o užívání nemovitostí, uzavřené žalovanými, písemné odůvodnění se opírá o § 3 obč. zák. Uvedené právní posouzení pak žalobci považují za nesprávné. Mají za to, že je naopak v rozporu s dobrými mravy, pokud jako vlastníci nemohou užívat své nemovitosti. Odvolací soud nevzal v úvahu nedotknutelnost jejich vlastnického práva, zaručenou Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod. Nepřihlédl k tomu, že žalovaní neměli dlouhodobě jistotu ohledně investic do cizí věci a neměli proto porosty vysazovat a chovat se tak, jakoby by jim pozemky patřily. Došlo k rekonstrukci přístavku, který v rozporu se stavebním zákonem nechali kolaudovat žalovaní a jejich postup je předmětem přezkumu ve správním řízení. Nemovitosti žalobci zakoupili proto, aby je mohli užívat. Byli také se žalovanými dohodnuti, že ti budou nemovitosti užívat "jakoby formou věcného břemene" a proto také žalovaní přispěli na kupní cenu částkou 150.000 Kč. Když však došlo mezi účastníky k neshodám, žalobci jim uvedenou částku vrátili a odpadl jakýkoliv důvod, aby se žalovaní na jejich nemovitostech zdržovali. Žalobci poukazují na korespondenci založenou v připojených spisech, ze které vyplývá, že žalovaní si museli být vědomi neoprávněného užívání nemovitostí. Žalobci v žádném případě nechtějí, aby vzácná sbírka rostlin byla zlikvidována nebo zničena, chtějí však svoje nemovitosti užívat. Podle žalobců by se měl dovolací soud vyjádřit také k tomu, "... jaké porosty jsou ve smyslu § 120 o. z. součástí pozemků. Pravděpodobně se jedná pouze o porosty, které nelze přesadit bez toho, že by zanikly.". Žalobci navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto. Uvádějí, že tvrzení žalobců o tom, že nemají do předmětných nemovitostí přístup, je nepravdivé. Žalobci věděli při uzavření kupní smlouvy, kterou nabyli vlastnictví k nemovitostem, že arboretum a alpinium byly prohlášeny za významný krajinný prvek a že žalovaní byli určeni jako správci tohoto prvku. V současné době Okresní úřad v K. uvažuje o vyhlášení sbírkové zahrady za přírodní památku a žalovaní by rovněž byli ustaveni jejími správci. Žalovaní také neužívají žádnou ze staveb, náležející do vlastnictví žalobců. Proto by v úvahu mohlo připadat jen vyklizení pozemků, avšak tím by byla ohrožena sama existence významného krajinného prvku, který vyžaduje každodenní někalikahodinovou péči. Žalovaní také vyslovili pochybnost o příslušnosti Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, neboť dovolání směřuje proti rozsudku krajského soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací příslušný podle (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. l a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.



Vady řízení uvedené v § 237 odst. l o. s. ř. ani jiné vady řízení, které by mohly mít vliv na správnost rozhodnutí (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) dovolacím soudem nebyly zjištěny.

Pokud žalobci namítali, že odvolací soud rozhodl "o vyklizení ve lhůtě 30 dnů, ačkoliv soud prvního stupně rozhodl o lhůtě jednoho roku", pak odvolací soud rozhodl o zamítnutí jejich žaloby, jak byla jimi formulována.

Žalobci také namítali, že písemné odůvodnění odvolacího rozsudku se odlišuje od odůvodnění ústního, avšak opravu odůvodnění rozsudku ve smyslu § 165 o. s. ř. nenavrhli. Dovolací soud může vycházet jen z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu uvedeného v jeho písemném vyhotovení.



Žalobci napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Podstatná část jejich dovolání se týká nesprávného právního závěru odvolacího soudu v otázce vyklizení pozemků. Ohledně vyklizení domu čp. 14 jen jedinou větou žalobci namítají, že došlo k rekonstrukci přístavku, který žalovaní v rozporu se stavebními předpisy nechali zkolaudovat. Právní závěr odvolacího soudu, že žalovaní nezasahují do vlastnického práva žalobců k domu čp. 16, neboť užívají samostatnou stavbu od uvedeného domu odlišnou, vychází ze skutkového zjištění, které učinil odvolací soud v rámci doplnění dokazování. Poté, co odvolací soud konstatoval k důkazu "poziční a pracovní výkres úpravy přístavku k rekreačnímu bydlení", předloženého žalobci, z něhož zjistil že přístavek obývaný žalovanými byl vystavěn v roce 1994 a je samostatnou stavbou, ve které se nachází obytná kuchyň, pokoj, sprchový kout a předsíň, žalobce uvedl, že "nová stavba byla vlastně vsunuta pod střechu starého chléva, na stavbu nebylo stavební povolení, jen šlo o hlášení oprav". Žalobci pak dále uvedli, že žalovaný dříve bydlel v původním domě, jak označili dům čp. 14.

Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalovaní užívají pozemky dvacet let bez právního důvodu, podle odvolacího soudu by však vyklizení žalovaných bylo v rozporu s dobrými mravy podle § 3 obč. zák.

Podle § 123 obč. zák. vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.



Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.

Podle § 3 odst. l obč. zák. výkon práv a povinností vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.



Podle § 128 odst. 2 obč. zák. ve veřejném zájmu lze věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, nelze-li dosáhnout účelu jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu.



Podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod každý má právo vlastnit majetek, vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu.



Z těchto ustanovení lze dovodit, že omezit vlastníka ve výkonu jeho vlastnického práva, resp. v jednotlivých jeho složkách, tj. v držbě, užívání (požívání) a nakládání lze jen na základě zákona, ve veřejném zájmu a za náhradu. Omezení vlastnického práva ve smyslu trvalého vyloučení vlastníka z výkonu některé složky vlastnického práva bez opory zákona a respektování dalších dvou předpokladů, tj. z důvodu veřejného zájmu a za náhradu, není přípustné. Jen s odkazem na dobré mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. nelze vlastníka trvale vyloučit z výkonu jeho vlastnického práva. Odepření ochrany práva pro rozpor s dobrými mravy se odvozuje z konkrétní situace, jejíž trvání je proto časově omezené (např. žalobu vlastníka na vyklizení domu užívaného bez právního důvodu lze s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. zamítnout, jestliže povinná osoba nemá v době rozhodování jinou možnost bydlení). Pokud by totiž odepření ochrany vlastníku nemovitosti s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. vytvořilo trvalé omezení vlastnického práva, pak takové soudní rozhodnutí v podstatě zakládá tomu, proti kterému žaloba směřovala, právo, které mu dříve nepříslušelo. Podle ustálené judikatury (srovnej rozsudek uveřejněný pod č. 3/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a nález Ústavního soudu ČR z 20. 12. 1995 sp. zn. II ÚS 190/94, uveřejněný pod č. 87 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) ustanovení 3 obč. zák. neupravuje vznik práva, ale jde o ustanovení, na základě kterého lze ochranu existujícímu právu odepřít.



V dané věci však odvolací soud zamítnutím žaloby na vyklizení pozemků žalovanými s odkazem na § 3 obč. zák. omezil žalobce trvale a bez náhrady v užívání jejich pozemků, tedy ve výkonu jejich vlastnického práva (trvalé porosty na pozemku jsou součástí pozemku ve smyslu § 12O odst. l obč. zák.- k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 25. 10. 1974 sp. zn. 3 Cz 55/74 uveřejněný ve Sborníku Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR svazek IV str. 493). Naopak ve výsledku svým rozhodnutím založil žalovaným právo pozemky užívat (bez časového omezení - užívání je jen na vůli žalovaných), neboť takové právo jim dosud nenáleželo (jak soudy obou stupňů shodně zjistily).



V této souvislosti je třeba zmínit, že soudy obou stupňů učinily zjištění, že arboretum a alpinium nacházející se na předmětných pozemcích bylo registrováno jako významný krajinný prvek podle § 4 odst. 2 zák. č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Teprve ve vyjádření žalovaní k dovolání uvádějí, že byli ustanoveni správci tohoto prvku. Odvolací soud se tedy nezabýval posouzením otázky (a proto je také vyloučena z přezkumu dovolacího soudu), jaká práva a povinnosti jsou spojeny s výkonem funkce správce tohoto prvku, případně zda nezakládá právní důvod k užívání pozemků.



Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že žalovaní neoprávněně (neboť vůbec) nezasahují do vlastnického práva žalobců k domu čp. 14 ve smyslu § 126 odst. obč. zák., je správný, zatímco při rozhodování o vyklizení pozemků žalovanými odvolací soud pochybil při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák.

Dovolací soud proto dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba na vyklizení domu čp. 14 žalovanými, zamítl a ohledně výroku změně rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o vyklizení pozemků rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243a odst.l, 2 o. s. ř.).



Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. října 2000



JUDr. Marie R e z k o v á

předsedkyně senátu