22 Cdo 1206/2001
Datum rozhodnutí: 08.10.2001
Dotčené předpisy: § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 1206/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců: A/ D. Č., B/ E. K., jako dědičky po zemřelé M. L., C/ J. H. a D/ M. H., zastoupených advokátem, proti žalované Obci R., zastoupené advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobců, České republiky - Okresního úřadu v Kolíně, o určení vlastnictví, vedení u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 277/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 1999, čj. 22 Co 103/99-65, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně (dále soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. července 1998, čj. 6 C 277/98-38, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 5. ledna 1999, čj. 6 C 277/98-53, určil, že vlastníky pozemku dle PK č. 150/1 a 150/2 v obci a katastrálním území R. jsou D. Č. k ideálním 2/6, M. L. k ideálním 2/6, J. H. k ideální 1/6 a M. H. k ideální 1/6" a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní vlastníci sporných pozemků, A. a M. H., je nabídkou ze 7. 7. 1966 darovali státu, který je 2. 8. 1966 přijal do svého vlastnictví. Právní nástupci původních vlastníků sporných pozemků D. Č., M. L. a dále J. H. (otec žalobců J. a M. H.), jako oprávněné osoby podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále zákon o půdě") vyzvali 1. 7. 1992 tehdejšího uživatele, Státní statek v K., k jejich vydání. Současně v rámci dodatečného projednání dědictví po M. H. v roce 1993 bylo rozhodnutím Okresního soudu v Kolíně z 11. 11. 1993, sp. zn. D 1910/92, potvrzeno nabytí vlastnictví sporných pozemků dědicům, kteří byli totožní s okruhem oprávněných osob uvedených shora. Ti je převedli kupní smlouvou z 26. 10. 1993 na žalovanou. Na základě výzvy podle zákona o půdě jim sporné pozemky byly později vydány rozhodnutím Pozemkového úřadu v K. z 5. 3. 1997, které nabylo právní moci 11. 4. 1997. Soud prvního stupně uzavřel, že kupní smlouva z 26. 10. 1993 ohledně sporných pozemků, uzavřená v době, kdy prodávající dosud nebyli jejich vlastníky, je absolutně neplatná podle § 39 občanského zákoníku (dále jen ObčZ"), neboť byla uzavřena v rozporu se zákonem, konkrétně s § 123 ObčZ.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované, rozsudkem ze dne 18. května 1999, čj. 22 Co 103/99-65, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolaní. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Kupní smlouvu o prodeji sporných pozemků z 26. 10. 1993, uzavřenou před tím, než žalobci nabyli jejich vlastnictví podle § 9 odst. 1 zákona o půdě, shledal absolutně neplatnou, a to pro rozpor s § 588 ObčZ. Proto se nezabýval námitkou relativní neplatností předmětné kupní smlouvy, vznesenou žalovanou, neřešil námitku promlčení práva namítat relativní neplatnost a nezabýval se tvrzeními, že k uzavření kupní smlouvy došlo v důsledku omylu, že vlastnictví k pozemkům žalovaná nabyla v dobré víře od nepravého dědice a že je chráněna jakoby vlastnictví nabyla od dědice pravého ve smyslu § 486 ObčZ. Proto také zamítl návrh žalované na připuštění dovolání k posouzení otázky, zda se při uzavírání kupní smlouvy jednalo o omyl, neboť v rámci odvolacího řízení se takovou otázkou nezabýval, když dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 239 odst. 2 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. a uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Uvádí, že se v průběhu řízení bránila tvrzením, že sporné pozemky nabyla podle § 486 ObčZ (tedy je nabyla v dobré víře od nepravého dědice) a pokud by měla být kupní smlouva z 26. 10. 1993 považována za neplatnou, šlo by toliko o relativní neplatnost ve smyslu § 49a ve spojení s § 40a ObčZ. Bylo na žalobcích, aby ve lhůtě tří let u soudu namítli relativní neplatnost kupní smlouvy; pokud tak neučinili, je námitka promlčena. Připomíná, že původní vlastníci M. a A. H. sporné pozemky darovali státu. Žalobci v roce 1991 uplatnili restituční nárok podle zákona o půdě a 26. 10. 1993 pozemky prodali žalované v přesvědčení, že veškeré listiny pozemků se týkající byly v souladu se zákonem. Při uzavírání smlouvy tedy vycházeli z omylu a tento stav odpovídal § 49a ObčZ. Žalobci se zrušením kupní smlouvy snaží získat větší majetkový prospěch, než který dosáhli na základě kupní smlouvy. Na sporných pozemcích byla vybudována skládka tuhého domovního odpadu značného rozsahu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci, ani vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a zjistil, že dovolání není přípustné.

Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o § 239 odst. 2 OSŘ, podle kterého nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí, která může vyplývat i z publikovaného rozhodnutí vyššího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní význam ani v případě, spočívá-li na právním názoru, který vyplývá z jednoznačného a nepochybného znění zákona.

V dané věci ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení vyplývá, že předmětné pozemky objektivně nebyly předmětem dědictví po M. H., neboť až do jejich vydání v restitučním řízení byly ve vlastnictví státu; přesto Okresní soud v Kolíně rozhodnutím z 11. 11. 1993, sp. zn D 1910/92 vyslovil, že tyto pozemky nabývají děděním pozůstalé děti, které (resp. jejich právní nástupci dále jen žalobci") vystupují v tomto řízení jako žalobci. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 2. 12. 1993. Avšak již před vydáním rozhodnutí, 26. 10. 1993, uzavřeli žalobci ohledně těchto pozemků kupní smlouvu s žalovanou. Dovolání je postaveno na námitce, že dovolatelka vlastnictví nabyla od nepravých dědiců a věc bylo třeba posoudit podle § 486 ObčZ, podle kterého kdo v dobré víře něco nabyl od nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice. Soudy v nalézacím řízení žalobce za nepravé dědice v uvedeném smyslu nepovažovaly. Je tedy třeba zvážit, zda jejich postup byl v souladu s publikovanou judikaturou.

Nepravým dědicem je osoba, která podle rozhodnutí o dědictví nabyla majetek zůstavitele, ačkoliv podle dědického práva jej neměla nabýt buď vůbec nebo v takovém rozsahu, v jakém jej nabyla (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98, publikované v časopise Soudní judikatura č. 6/1999). Toto řešení vyplývá z jasného znění zákona, který hovoří o dědici, jemuž bylo dědictví potvrzeno. Smyslem tohoto ustanovení je chránit dobrou víru nabyvatele v rozhodnutí soudu o vypořádání dědictví.

V dané věci byla smlouva o převodu nemovitosti uzavřena dříve, než bylo dědictví potvrzeno; nebyla tedy uzavřena s osobami, kterým bylo dědictví potvrzeno. Pokud soudy v nalézacím řízení nepovažovaly žalobce za oprávněné dědice podle § 486 ObčZ, postupovaly v souladu se zákonem i s judikaturou. Za této situace by bylo řešení námitek dovolatelky o ochraně podle zmíněného ustanovení nadbytečné.

Také závěr, že smlouva, kterou nevlastník převádí vlastnictví k věci, je (nejde-li o výjimečně přípustné nabytí věci od nevlastníka, o které v dané věci nešlo a ani takové nabytí nebylo tvrzeno) absolutně neplatná, je v souladu s judikaturou (viz např. rozsudek publikovaný pod č. C 291 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že smlouva je snad současně postižena i další vadou, která by měla, nebýt vady zakládající absolutní neplatnost, za následek její relativní neplatnost.

Pokud dovolatelka poukazuje na hrozící majetkovou újmu, je věc řešena hmotně právními předpisy (např. § 42 ObčZ) a nemůže mít vliv na přípustnost dovolání.

Rozhodnutí odvolacího soudu proto není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu a dovolání není přípustné; jiný důvod přípustnosti, než tvrzený dovolatelkou, dovolací soud neshledal. Proto nezbylo, než dovolání odmítnout [§ 243b odst. 4 o.s.ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, § 224 odst. l a § 146 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť neúspěšná dovolatelka nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalovaným v souvislosti s dovolacím řízením takové náklady, na jejichž náhradu by měli právo, nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. října 2001

JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.

předseda senátu