22 Cdo 1201/2015
Datum rozhodnutí: 15.09.2015
Dotčené předpisy: § 149 odst. 2 obč. zák., § 149 odst. 3 obč. zák.



22 Cdo 1201/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. V. , zastoupené Zdeňkou Tolnayovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, nám. Republiky 946, proti žalovanému Mgr. Bc. J. V. , zastoupenému Doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., advokátem se sídlem AK v Plzni, Malá 6, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného J. V., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 14 C 214/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2014, č. j. 29 Co 476/2014-246, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 800,- Kč k rukám její zástupkyně JUDr. Zdeňky Tolnayové.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. dubna 2014, č. j. 14 C 214/2012-197, z věcí, které měli žalobkyně a žalovaný ve společném jmění manželů, přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného stavební pozemek parc. č. 286, jehož součástí je stavba a pozemek parc. č. 487/13, vše zapsáno na LV č. 250 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mladá Boleslav pro k. ú. a obec Ř. (výrok I.) a do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal stavební pozemek parc. č. 59/1, jehož součástí je stavba s nástavbou a přístavbou a pozemek parc. č. 550/1, vše zapsáno na LV č. 250 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mladá Boleslav pro k. ú. a obec Ř. (výrok II.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 800 000,- Kč ve lhůtě devadesáti dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.).

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne ze dne 5. listopadu 2014, č. j. 29 Co 476/2014-246, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost odvozuje z § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že neshledala, že by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto.

Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů, zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku dále jen obč. zák. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Tomuto požadavku dovolatel nedostál.

Dovolatel spatřuje nesprávnost právního posouzení v tom, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by přihlédl ke všem skutečnostem, které dovolatel uváděl a konstatoval již při odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. V souvislosti s tím odvolacímu soudu vyčítá, že nerozhodl o reálném rozdělení domu, který je součástí pozemku parc. č. 59/1, včetně jeho nástavby a přístavby, a přikázal ho celý do výlučného vlastnictví žalobkyně.

V daném případě je z obsahu spisu zřejmé, že od počátku bylo mezi účastníky sporné rozdělení stavebního pozemku parc. č. 59/1, jehož součástí je stavba s nástavbou a přístavbou v k. ú. Ř. V budově mají provozovny k podnikatelské činnosti oba účastníci. Jejich syn navíc vybudoval v domě za pomoci žalovaného z vlastních finančních prostředků přístavbu a nástavbu, o níž se žalovaný domnívá, že není součástí společného jmění účastníků, ale je ve výlučném vlastnictví jejich syna (vedlejšího účastníka).

Praxe dovolacího soudu vychází ze závěru, že jestliže v řízení o vypořádání společného jmění manželů vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Jeho úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8062 (dále jen Soubor )]. V dané věci nalézací soudy rozhodly v souladu se zásadou, aby se každému z účastníků dostala část věcí tvořící společný majetek a aby částka na vyplacení podílu byla co nejnižší. Proto přikázaly každému z účastníků do výlučného vlastnictví jednu z jejich dvou nemovitostí. Jestliže rozhodly o nerozdělení domu a jeho přikázání do výlučného vlastnictví žalobkyně a svůj závěr přitom odůvodnily tím, že žalobkyně v domě od roku 1992 soustavně podniká, zatímco žalovaný měl původně provozovnu jinde a v domě ji má až od roku 2011, přitom pro něj bude méně obtížné ji opět přemístit jinam, a že vztahy mezi účastníky jsou natolik narušené, že by v budoucnu mohly i po rozdělení nemovitosti vznikat při každodenním kontaktu konflikty, nelze dospět k závěru o zjevné nepřiměřenosti úvah nalézacích soudů.

Dovolatel rovněž nesouhlasí s tím, že odvolací soud neřeší škodu , která vznikla vedlejšímu účastníku v souvislosti s přístavbou a nástavbou domu č. p. 16, vybudovanou z jeho vlastních finančních prostředků. Namítá, že jestliže tak odvolací soud neučinil, rozhodl v rozporu s dobrými mravy.

V souvislosti s otázkou dobrých mravů dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že námitka o rozporu rozhodnutí soudu (či postupu vedoucího k jeho vydání) s dobrými mravy, nemůže být pro výsledek dovolacího řízení právně relevantní; v úvahu přichází pouze posouzení, zda rozhodnutí jsou anebo nejsou v souladu s právními předpisy (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 3426). Zákon neumožňuje poměřovat rozhodnutí soudu korektivem dobrých mravů; ten by bylo možno použít jen v případě, že výkon práva účastníka by byl s dobrými mravy v rozporu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 366/2010 www.nsoud.cz ).

Tvrzený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s dobrými mravy není v dané věci namístě ani z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, uveřejněným v Souboru pod pořadovým č. C 8045 nebo jeho usnesením ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, uveřejněným v Souboru pod pořadovým č. C 8310, v nichž konstatoval, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení, a to ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství. Protože v dané věci neučinil žádný z účastníků předmětem řízení investice, které vedlejší účastník vynaložil na společný majetek žalobkyně a žalovaného, nemohl se jimi odvolací soud zabývat.

Dovolatel dále nesouhlasí s tím, že odvolací soud jednal bez jeho přítomnosti i bez přítomnosti jeho právního zástupce a vedlejšího účastníka. Svými námitkami brojí zejména proti tomu, že jim nesprávným postupem soudů byla odňata možnost jednat před soudem.

Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.) a pouze tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání jako přípustné.

Ostatně námitkou, že nesprávným postupem soudů byla žalovanému odňata možnost jednat před soudem, vystihuje dovolatel tzv. zmatečnostní vadu řízení podle § 229 odst. 3 o. s. ř., která však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť není způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží od 1. ledna 2001 toliko žaloba pro zmatečnost [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002 (uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu a uveřejněné na www.nsoud.cz) ].

Nad rámec těchto úvah dovolací soud poznamenává, že se odvolací soud podrobně zabýval jak otázkou sporného doručení předvolání vedlejšímu účastníku, tak i nevyhovění žádosti právního zástupce dovolatele o odročení jednání. V prvním případě bylo zjištěno, že vedlejší účastník byl k účasti na jednání řádně obeslán, soudní zásilka se však vrátila zpět s tím, že nebylo možno vložit do schránky, neboť není schránka a proto byla zásilka doručena vyvěšením na úřední desce. V druhém případě bylo zjištěno, že právní zástupce dovolatele požádal dvakrát o odročení jednání s tím, že je vázán v den nařízeného jednání jinou věcí u jiného soudu a nemá možnost substituce, svá tvrzení o kolizi jednání a nemožnosti zajištění substituce v případě velké advokátní kanceláře však nijak neprokázal.

Z obsahu dovolání je dále zřejmé, že dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nerozhodl o disparitě podílů v jeho prospěch.

Nejvyšší soud v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) připomíná, že vypořádací podíl při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožný, nýbrž může být modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněn v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 522), k možnosti modifikace rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod C 45 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu dále též jen Soubor )]. Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz )]. Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)].

Bez ohledu na to, že dovolatel neoznačuje v souvislosti s disparitou podílů žádnou právní otázku, na které by záviselo napadené rozhodnutí, dovolací soud dodává, že ani tato námitka dovolatele nemůže založit přípustnost dovolání. Odvolací soud se otázkou možné disparity podílů zabýval, přihlédl ke všem rozhodným skutečnostem a dospěl k závěru, že pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání společného jmění účastníků nejsou splněny podmínky.

Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. září 2015


Mgr. David Havlík předseda senátu