22 Cdo 1185/2009
Datum rozhodnutí: 30.05.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.






22 Cdo 1185/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. Ing. K. N. , zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 1101, proti žalované REALIS-INVEST, s. r. o. , se sídlem v Ostravě-Porubě, Svojsíkova 2/1596, IČO: 25872478, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 21, o 26.129,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 C 328/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 8 Co 363/2008-100, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.240,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Nastise.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Ostravě (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 14. 4. 2008, č. j. 35 C 328/2007-42, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 26.129,- Kč spolu s ročním úrokem z prodlení z částky 6.129,- Kč za dobu od 16. 3. 2007 do 30. 6. 2007 ve výši 9,5 % ročně, za dobu od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 9,75 % ročně a za dobu od 1. 1. 2008 do zaplacení ve výši 10,5 % ročně, z částky 10.000,- Kč za dobu od 16. 4. 2007 do 30. 6. 2007 ve výši 9,5 % ročně, za dobu od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 9,75 % ročně a za dobu od 1. 1. 2008 do zaplacení ve výši 10,5 % ročně, z částky 10.000,- Kč za dobu od 16. 5. 2007 do 30. 6. 2007 ve výši 9,5 % ročně, za dobu od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 9,75 % ročně a za dobu od 1. 1. 2008 do zaplacení ve výši 10,5 % ročně. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. 11. 2008, č. j. 8 Co 363/2008-100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.


Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud ) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.

Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.



Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolací soud proto na ně odkazuje.

V daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze při naplnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále Soubor rozhodnutí ) pod č. C 5042.

Dovolatel v daném případě povinnost formulovat právní otázku nesplnil. Odvolacímu soudu převážně vytýká, že se nezabýval jeho námitkami, popř. že je nesprávně posoudil. Zpochybňuje skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Pokud odvolacímu soudu vytýká, že věc posoudil nesprávně právně (osmá a poslední dovolací námitka), v zásadě namítá, že se jednalo o obchodní vztah a proto se zde neuplatní korektiv dobrých mravů, ale poctivého obchodního styku . Přitom rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno především na závěru, že smlouva o zřízení věcného břemene byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy a je tudíž podle § 39 občanského zákoníku (dále obč. zák. ) neplatná.

Podle názoru dovolacího soudu je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s hmotným právem a neodporuje judikatuře Nejvyššího soudu. Smlouva o zřízení věcného břemene je z hlediska obchodního práva tzv. absolutním neobchodem, tudíž nelze o takovém smluvním ujednání hovořit jako o jednání vzešlém z obchodněprávního vztahu. Tím spíše pak není důvodu pochybovat o tom, že by předmětná smlouva nemohla být neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák.

Nad to co již bylo výše uvedeno dovolací soud poznamenává, že je oprávněn učinit úvahu o rozporu právního úkonu (smlouvy) s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení. Tak tomu však v daném případě není. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 819/2009, publikované v Souboru rozhodnutí pod č. C 7753.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalované představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 3 odst. 1, bodu 4 (z částky 26.129,- Kč), § 3 odst. 3, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 2.940,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) a činí celkem 3.240,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný .

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 30. května 2011

JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu