22 Cdo 118/2005
Datum rozhodnutí: 27.02.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 118/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce P. T., zastoupeného advokátem, proti žalované A. S., zastoupené advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 50/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. srpna 2004, č. j. 7 Co 1502/2004-55, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se původně domáhal, aby soud žalované uložil povinnost vydat mu níže popsanou sedací soupravu, kterou v době, kdy sdíleli společnou domácnost, pořídil ze svých prostředků, anebo aby mu její pořizovací hodnotu 39 000,- Kč žalovaná uhradila. Při jednání soudu prvního stupně 30. 4. 2004 změnil žalobu tak, že žádal, aby soud uložil žalované povinnost vydat žalobci sedací soupravu zn. ANDRANO v kombinaci 3+1+1 s látkovým potahem RIVIERA 51 světle modré barvy do tří dnů od právní moci rozsudku oproti povinnosti žalobce zaplatit žalované 2.233,- Kč rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaná se může této povinnost zprostit zaplacením částky 39.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám žalobce .

Okresní soud v Prachaticích (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. dubna 2004, č. j. 5 C 50/2004-35, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení spolu od října 2001 do září 2003 žili společně v družstevním bytě žalobce. Ten 6. 6. 2003 uzavřel úvěrovou smlouvu se společností H. C. na obnos 22 000,- Kč za účelem koupě sedací soupravy v ceně 39 000,-Kč. Zálohu 17 000,- Kč uhradil hotově z prostředků ze svého stavebního spoření a zbytek, 22 000,- Kč, se zavázal splácet měsíčními splátkami 2 233,- Kč. Během října 2003 se žalovaná s žalobcem rozešla a věci nabyté za společného soužití si rozdělili. O předmětné sedací soupravě se podle tvrzení žalobce písemně dohodli tak, že si ji převzala žalovaná s podmínkou, že zaplatí všechny dosud neuhrazené splátky. Žalovaná zaplatila splátku za říjen 2003, další splátky již nehradila. Žalobce pak platil další splátky včetně smluvní pokuty, a proto vyzval žalovanou k vydání sedací soupravy. Žalobkyně popřela, že by s žalobcem uzavřela ohledně sedací soupravy písemnou dohodu; tvrdila uzavření dohody ústní, podle níž se stala výlučnou vlastnící sedací soupravy.

Soud prvního stupně dospěl ke zjištění, že v době společného soužití účastníků řízení byla předmětná sedací souprava pořízena z výlučných peněž žalobce a k doplacení úvěru zbyly dvě splátky. Žalovaná uhradila jen jednu splátku, konkrétně za říjen 2003. Tuto platbu, při neprokázání dohody účastníků, ale soud považoval za plnění žalované ve prospěch žalobce bez právního důvodu. Žalované tedy uložil, aby sedací soupravu žalobci vrátila a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované 2 233,- Kč, jako obnos představující jeho bezdůvodné obohacení.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. srpna 2004, č. j. 7 Co 1502/2004-55, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým závěrům a věc správně posoudil i po právní stránce. Žádný z účastníků neprokázal, že by ohledně sedací soupravy byla uzavřena dohoda o tom, kdo a za jakých podmínek si ji ponechá. Jestliže její hodnotu uhradil žalobce sám, až na jednu splátku, ze svých prostředků, stala se jeho vlastnictvím. Žalovaná tak zadržuje věc, již do svého vlastnictví nabyl žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále OSŘ ). Namítá, že i když odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že věc přezkoumal v celém jejím rozsahu, nechal bez povšimnutí vady způsobené soudem prvního stupně při ústním jednání 30. 4. 2004. Tehdy soud nejen poučil žalobce o tom, že z tvrzených skutečností uvedených v jeho žalobním návrhu je zřejmá jednak jeho povinnost zaplatit žalované částku 2 233,- Kč, to je říjnovou splátku, jednak povinnost žalované vydat sedací soupravu žalobci, ale za žalobce, nad rámec svých zákonných povinností, opravil znění petitu žalobního návrhu tak, aby byl v souladu s obsahem žalobního návrhu a s ustanovením ObčZ upravujícím bezdůvodné obohacení na straně žalobce. Ten pak pouze odsouhlasil správné znění petitu a následně toto znění přednesl tak, jak je navrhl soud. Takto podle dovolatelky došlo k postupu v rozporu s § 1, § 2, § 5 a § 18 OSŘ, čl. 90 Ústavy, čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a s dalšími normami. Soud prvního stupně tak překročil poučovací povinnost, když nedbal, aby poučením poskytnutým některému z účastníků řízení neporušil zásadu rovnosti účastníků řízení a práva na spravedlivý proces. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 597/92 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 143/2000 s tím, že do poučovací povinnosti nepatří návod, co by měl účastník dělat, ale pouze pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení sám udělat. Dovolatel poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1634/2000 a sp. zn. 2 Cdon 1450/97 ve vztahu k § 5 a § 43 odst. 1 OSŘ s tím, že poučovací povinnost nelze vztahovat k hmotnému právu. Uzavřel, že poučení o hmotném právu, i když má důsledky v oblasti procesní, stále zůstává poučením o hmotném právu, a proto je § 5 OSŘ neumožňuje. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). Výjimečně může být dovolání podle zmíněného ustanovení připuštěno i v případě, že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, má-li řešení procesní otázky judikatorní význam.

Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

V dané věci napadá dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu pro tvrzenou vadu řízení, založenou tím, že soud prvního stupně poučil žalobce o znění žalobního petitu a žalobní petit za něj upravil. K tomu lze jen uvést, že v dané věci soud z podání žalobce a z jeho tvrzení zjistil, že žalobce uplatňuje nárok na vzájemné vrácení plnění, přičemž obsahem žalobního petitu nebyla povinnost žalobce vrátit žalované plnění, které od ní přijal; proto tu byl rozpor mezi žalobním návrhem a obsahem žaloby, a povinností soudu bylo jej odstranit postupem podle § 43 odst. 1 OSŘ (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1859/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 12/2000). Soud tak dotazem na žalobce mu jen nepřímo poskytl pomoc k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem dal najevo, co hodlá v řízení sám udělat. Z protokolu o jednání konaném dne 30. dubna 2002 ani nevyplývá, že by soud formuloval žalobní návrh za žalobce.

Lze dodat, že i kdyby právní názor dovolatelky na postup soudu v dané věci byl správný, zrušení napadeného rozhodnutí by nemohlo mít na tuto vadu vliv, neboť žalobce by nebylo možno donutit k změně žalobního návrhu do původního znění, a výsledek dalšího řízení by nemohl být jiný; nešlo by tudíž o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ].

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. února 2006

JUDr. Jiří Spáčil,CSc., v. r.

předseda senátu