22 Cdo 1174/2011
Datum rozhodnutí: 17.05.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




22 Cdo 1174/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. H., zastoupené JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 10, proti žalovanému F. M., zastoupenému JUDr. Jarmilou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Havlíčkova 22, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 61/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 19. října 2010, č. j. 69 Co 302/2010-64, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáš Čejny.

O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Přerově (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. června 2010, č. j. 7 C 61/2010-37, určil, že žalobkyně A. H. a žalovaný F. M. jsou spoluvlastníky ve formě podílového spoluvlastnictví každý s ideálním podílem ve výši 1/2, a to objektu k bydlení č. p. 247 postavenému na p. č. 180, k. ú. Ú., v části obce P., zapsané u katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Přerov na LV č. 91 a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. října 2010, č. j. 69 Co 302/2010-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.

Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Nejvyšší soud České republiky ( Nejvyšší soud ) dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolací soud proto na ně odkazuje.

V daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze při naplnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále Soubor rozhodnutí ) pod č. C 5042.

V daném případě dovolatel nevymezil žádnou právní otázku, jejíž řešení by odstraňovalo nejednotnost soudů v jejich judikatuře nebo přinášelo nové úsudky dovolacího soudu stran dosud neposuzované právní otázky či jiného posouzení již vyřešené právní otázky, a zakládalo tak přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu. Případná existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Tvrzený rozpor s hmotným právem po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 7/2009 Sb. sám o sobě přípustnost dovolání nezakládá. Dovolání žalovaného je převážně polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu. Dovolatel tím uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze; skutková zjištění v případě dovolání přípustného podle uvedeného zákonného ustanovení přezkumu dovolacím soudem nepodléhají.

K námitce žalovaného, že nalézací soudy posoudily nesprávně otázku jeho dobré víry, že mu předmětná nemovitost patří, respektive že se nestal jejím výlučným a oprávněným držitelem, lze pouze uvést, že v dovolacím řízení by bylo možno zpochybnit úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení jen v případě, že by šlo o úvahy zjevně nepřiměřené. Tak tomu však v dané věci není. Stejnou problematikou se dovolací soud zabýval např. již v rozsudku ze dne 17. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 445/2007, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod č. C 5232, kde uvedl, že ustanovení § 130 odst. 1 věta druhá obč. zák. o tom, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná, se nevztahuje na jakoukoliv držbu, ale jen na držbu, která se opírá o objektivně přijatelnou dobrou víru držitele o tom, že je vlastníkem věci, a to na základě alespoň domnělého právně relevantního právního titulu. Toto ustanovení se aplikuje až v případě, kdy i přes tvrzené a prokazované skutečnosti svědčící o oprávněné držbě přetrvávají v tomto směru určité pochybnosti o jejich existenci či pravdivosti. Námitka dovolatele tak není opodstatněná.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 5.000,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) a celkem činí částku 5.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 17. května 2011

JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu