22 Cdo 1168/2009
Datum rozhodnutí: 27.04.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 142 odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 1168/2009

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. V., proti žalovaným: 1) P. V., 2) J. V., 3) L. V., všem zastoupeným JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských Hrdinů 40, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 23 C 228/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 14. října 2008, č. j. 22 Co 662/2007-293, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Pardubicích (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. srpna 2007, č. j. 23 C 228/2004-236, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem domu čp. 4 na stavební parcele č. 8, stavební parcele č. 8 a pozemkovým parcelám č. 241, 242, 244, nacházejících se v katastrálním území K., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Pardubice na listu vlastnictví č. 180 pro obec K. n. L., katastrální území K. (výrok I.) (dále též jen předmětné nemovitosti ), předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II. rozsudku), které uložil povinnost každému ze žalovaných zaplatit částku 83 750,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku (výroky IV., V. a VI. Rozsudku).

Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 14. října 2008, č. j. 22 Co 662/2007-293 ve výrocích I. a II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku III. jej změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit každému ze žalovaných 110 000,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku a dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání s tím, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a), c) o. s. ř. a uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a § 241 odst. 3 o. s. ř.

Žalobkyně se k odvolání žalovaných nevyjádřila.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím měnícím pouze v části, v níž bylo rozhodováno o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovaným částky představující výši vypořádacího podílu. Oproti rozhodnutí soudu prvního stupně byla rozsudkem odvolacího soudu žalobkyni uložena povinnost k zaplacení částky vyšší a v tomto směru byli žalovaní v odvolacím řízení úspěšní. Dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech, kterou by bylo možné odstranit zrušením rozhodnutí odvolacího soudu. V měnící části však dovolatelům žádná újma způsobena nebyla, neboť jim přisouzená částka je vyšší než rozhodnutím soudu prvního stupně; přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak není dána a potud je dán důvod pro odmítnutí dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř., neboť v této části není dovolání žalovaných subjektivně přípustné. Přípustnost dovolání tak lze zvažovat pouze z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ve zbylé části byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé odvolacím soudem potvrzen.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).

Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.

Dovolatelé v dovolání namítají nesprávnost znaleckého posudku, ze kterého soudy vycházely při stanovení obecné ceny předmětné nemovitosti, jež tvoří základ pro určení přiměřené náhrady.

Stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se znaleckého posudku znalce, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 179 a v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5758 a 5759 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 6, str. 217 a v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5211).

Tím, že dovolatelé na jimi tvrzených skutkových závěrech budují jiný názor na stanovení obvyklé ceny, nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale jeho skutková zjištění, čímž uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078.

Dovolatelé dále odvolacímu soudu vytýkají, že neprovedl důkaz dalším znaleckým posudkem a výslechem Vladimíra Kellera a namísto toho vycházel při stanovení obvyklé ceny z revizního znaleckého posudku, s jehož závěry dovolatelé nesouhlasí.

Tím, že dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že v řízení neprovedl jimi navržený konkrétní důkaz, vystihují dovolací důvod [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], že odvolací soud zatížil řízení vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V daném směru dovolací soud dodává, že k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu k tomu srovnej např. u snesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3339.

Dovolatelé však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezují a tato se nepodává ani z obsahu dovolání; neprovedení konkrétních důkazů v souzené věci otázkou zásadního právního významu zjevně není. I kdyby v případě neprovedení navržených důkazů šlo o výtku důvodnou, jednalo by se o vadu řízení, která není důvodem k závěru o přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 849/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 11, str. 418-419, pod pořadovým č. 121).

Dovolatelé výslovně napadli i výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výrokům o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b), c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšné žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2010
JUDr. František Balák, v. r. předseda senátu