22 Cdo 1160/2013
Datum rozhodnutí: 14.08.2014
Dotčené předpisy: § 149 odst. 2 obč. zák., § 127 o. s. ř., § 132 o. s. ř., § 125 o. s. ř., § 136 o. s. ř., § 145 odst. 2 obč. zák., § 149 odst. 2 obč. zák., § 149 odst. 3 obč. zák., § 150 obč. zák.




22 Cdo 1160/2013
ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně RNDr. L. M. P., S. V., zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, proti žalovanému RNDr. M. P., CSc., Č. V., zastoupenému JUDr. Evou Zhřívalovou, advokátkou se sídlem v Českém Brodě, nám. Arnošta z Pardubic 11, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha východ pod sp. zn. 3 C 134/2002, o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2012, č. j. 26 Co 377/2012-1668, 26 Co 458/2012, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2012, č. j. 26 Co 377/2012-1668, 26 Co 458/2012, a rozsudek Okresního soudu Praha východ ze dne 22. prosince 2011, č. j. 3 C 134/2002-1598, ve znění opravného usnesení ze dne 29. června 2012, č. j. 3 C 134/2002-1643, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Praha východ k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud Praha východ (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 22. prosince 2011, č. j. 3 C 134/2002-1598, ve znění opravného usnesení ze dne 29. června 2012, č. j. 3 C 134/2002-1643, vypořádal zaniklé společné jmění účastníků tak, že z věcí, jež měly žalobkyně a žalovaný ve společném jmění manželů, přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně blíže specifikované movité věci v celkové hodnotě 23.060,- Kč [výrok I., písm. a)] a do výlučného vlastnictví žalovaného blíže specifikované movité věci v celkové hodnotě 423.330,- Kč [výrok I., písm. b)]. Do výlučného vlastnictví žalobkyně dále přikázal pohledávku za Českou spořitelnou, a. s., ve výši 36.670,- Kč a půjčku od R. a J. J. ve výši 40.000,- Kč (výrok II.). Do výlučného vlastnictví žalovaného dále přikázal zůstatky na účtech u České spořitelny, a. s., č. 463809359/0800, ve výši 6,954.402,- Kč, u rakouské pojišťovny UNIQA ve výši 10.380,37 EUR, hotovost ve výši 188.926 Kč, dále pohledávky za Českou spořitelnou, a. s., ve výši 37.376,41 Kč, ve výši 43.809,40 Kč, ve výši 176.050,- Kč, ve výši 20.008,- Kč a ve výši 128.789,41 Kč, za stavební spořitelnou České spořitelny, a. s. ve výši 44.505,- Kč, za Československou obchodní bankou, a. s. ve výši 264.913,13 Kč, za Živnostenskou bankou, a. s. ve výši 7.400,20 Kč, za Komerční bankou, a. s. ve výši 198.510,43 Kč, za Penzijním fondem ve výši 57.900,18 Kč a akcie v hodnotě 33.520,- Kč, tedy pohledávky v celkové výši 1,012.781,- Kč (výrok III.). Žalovanému dále uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu do třiceti dnů od právní moci rozsudku částku 6,442.646,- Kč a částku 5.190,18 EUR (výrok IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V. a VI.).
Soud prvního stupně rozhodoval poté, co jeho původní rozsudek ze dne 14. června 2007, č. j. 3 C 134/2002-1147, Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18. června 2008, č. j. 26 Co 176/2008-1200, zrušil a věc mu vrátil zpět z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek odůvodnění závěrů soudu, nedostatečné posouzení zjištěného skutkového stavu a neuvedení právních předpisů pro právní kvalifikaci věci.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že manželství účastníků zaniklo rozvodem ke dni 18. září 2001. Každému z manželů přikázal do výlučného vlastnictví movité věci, které měl v držení ke dni zániku společného jmění manželů. Hodnota věcí byla stanovena znaleckým posudkem znalce Zdeňka Grochala, který přitom vycházel z jejich stavu k roku 2001. Ohledně osobního automobilu Škoda Felicia Combi dospěl k závěru, že je součástí společného jmění manželů, neboť se žalovanému nepodařilo prokázat, že si vůz pořídil ze svých výlučných prostředků, ani že ho užíval výhradně pro podnikání. Hodnota osobních automobilů Škoda Favorit a Škoda Felicia Combi nebyla mezi účastníky sporná. Každému z účastníků dále přikázal do vlastnictví zůstatky na těch účtech, ke kterým měl každý z nich dispoziční právo, a vycházel přitom z částek, které byly na účtech ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Zohlednil skutečnost, že žalovaný od září 1998 do září 2001 vybral z účtu u České spořitelny částku 6,954.402,- Kč a z účtu u GE Capital bank vybral k 1. 2. 2001 zůstatek ve výši 188.926,96 Kč, a tyto finanční prostředky učinil rovněž předmětem vypořádání. Ohledně ocenění investic vynaložených ze společného majetku účastníků do nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalovaného vycházel ze závěrů znaleckého posudku znalce Kubíka, který je ocenil částkou 3,709.000,- Kč. Ve shodě se závěry znaleckého posudku soud prvního stupně konstatoval, že v posuzované věci nelze vycházet z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, neboť na daný případ není možné uplatnit tzv. zákaz valorizace investic. V konkrétním případě totiž nelze stanovit hodnotu investic v nákladovém smyslu hodnoty jednotlivých položek a materiálu použitého na nemovitost, ale lze se pouze vyjádřit ze stavebně technického hlediska k hodnotě realizované investice jako nákladového celku. Reálná hodnota investic v době vypořádání je odlišná od doby jejich vynaložení a investice jsou hodnotou, o kterou se majetek (ať už výlučný nebo společné jmění) zvýšil a tento přírůstek je ve skutečnosti tím, co bylo k datu vypořádání na majetek vynaloženo. Obsahově ohledně investic vyhověl návrhu žalobkyně, neboť zohlednil i hodnotu celého plotu ve výši 348.584,- Kč a vnos žalobkyně z jejích výlučných prostředků do společného majetku ve výši 268.000 Kč, a o tyto částky navýšil znalcem oceněné investice.
Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 7. listopadu 2012, č. j. 26 Co 377/2012-1668, 26 Co 458/2012, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve výroku I. písm. a), snížil celkovou hodnotu movitých věcí, jež byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně na částku 7.687,- Kč, dále ve výroku I. písm. b), snížil celkovou hodnotu movitých věcí, jež byly přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného na částku 214.443,- Kč, ve výroku III. vypustil z částek přikázaných do výlučného vlastnictví žalovaného zůstatek na účtu u České spořitelny, a. s., č. 463809359/0800, ve výši 6,954.402,- Kč a finanční hotovost ve výši 188.926,- Kč. Dále ve výroku IV. žalovanému snížil částku, kterou je povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu na 2,465.933,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Ohledně stanovení hodnoty movitých věcí vycházel odvolací soud z výpovědi znalce Zdeňka Grochala, který sice stanovil hodnotu věcí podle jejich stavu k roku 2001, nicméně uvedl, že pokud by mělo být prováděno ocenění podle současné cenové hladiny, byla by vzhledem k působení času a užívání, jejich hodnota třetinová vůči své hodnotě původní. Hodnotu movitých věcí proto odvolací soud stanovil vlastní úvahou jako jednu třetinu ceny stanovené znalcem. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že v daném případě nelze uplatnit tzv. zákaz valorizace investic. Uvedl, že pokud by byl zákaz valorizace investic striktně dodržován v případech, kdy by se hodnota věci, do níž bylo investováno, zvýšila, došlo by ke zvýhodnění toho z manželů, na jehož majetek byla investice vynaložena. Vycházel tedy stejně jako soud prvního stupně ze závěrů znaleckého posudku znalce Kubíka, který investice do nemovitosti žalovaného ocenil částkou 3,709.000,- Kč. Oproti soudu prvního stupně však neakceptoval navýšení investic mimo znalecký posudek o hodnotu oplocení. Vycházel z toho, že se žalovanému podařilo doloženou fakturou prokázat, že část oplocení provedl až po zániku společného jmění účastníků. Dále nezohlednil vnos žalobkyně z jejích výlučných prostředků do společného majetku ve výši 268.000,- Kč s tím, že se žalobkyni tento vnos nepodařilo prokázat. K finančním prostředkům uloženým na účtech žalovaného před zánikem manželství (tedy k částkám 6,954.402,- Kč a 188.926,96 Kč) uvedl, že do společného jmění účastníků nepatří, a vycházel proto ze skutečných zůstatků na účtech obou účastníků ke dni zániku manželství.

Rozsudek odvolacího soudu napadají žalobkyně i žalovaný dovoláním.

Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesouhlasí se způsobem, jakým odvolací soud stanovil hodnotu movitých věcí. Domnívá se, že byla-li hodnota věcí zjištěna znaleckým posudkem, není namístě volná úvaha soudu. Ohledně uplatnění investic má za to, že odvolací soud nepostupoval správně, jestliže neakceptoval navýšení investic o hodnotu celého plotu, ale zohlednil fakturu předloženou žalovaným, jíž se snažil prokázat rekonstrukci plotu po zániku manželství. Za nelogický a nepřesvědčivý pak považuje závěr odvolacího soudu o nezahrnutí vnosu žalobkyně z jejích výlučných prostředků do společného majetku ve výši 268.000,- Kč. V rozporu s hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu podle ní postupoval odvolací soud i tehdy, jestliže do masy společného jmění účastníků nezařadil částky 6,954.402,- Kč a 188.926,96 Kč, které vybral žalovaný z účtů za trvání manželství. Domnívá se, že jejich výběr přesahoval rámec obvyklé správy společného majetku, a soud měl jejich výběr v konečném vypořádání zohlednit. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že hodnotu movitých věcí určil odvolací soud v rozporu s platnou právní úpravou, jestliže ji volnou úvahou snížil na jednu třetinu ceny stanovené znalcem. Nesouhlasí s tím, že by automobil Škoda Favorit měl ke dni 18. 9. 2001 ve svém držení a že by jeho hodnota byla 30.000,- Kč. Otázka vypořádání vnosů byla nalézacími soudy posouzena v rozporu s hmotným právem a konstantní judikaturou dovolacího soudu. Pro finanční prostředky uložené na účtech v cizí měně měl být podle judikatury použitý směnný kurz platný v době rozhodování soudu o vypořádání společného jmění manželů, a prostředky na účtu vedeném u České spořitelny, a. s., č. 463809359/0800, neměly být předmětem vypořádání, neboť se jedná o jeho podnikatelský účet. Odvolací soud nesprávně nezahrnul do masy vypořádávaného společného jmění zůstatek na účtu žalobkyně ve výši 62.671,64 Kč a započetl půjčku 40.000,- Kč od J. žalobkyni navzdory tomu, že neexistují žádné písemné doklady, pouze tvrzení dcery žalobkyně a jejího manžela . Soudy nijak nepřihlédly k tomu, že žalovaný vynaložil na rekonstrukci své nemovitosti částku 431.659,- Kč získanou prodejem movitých a nemovitých věcí z jeho výlučného vlastnictví. Odvolacímu soudu dále vyčítá, že se nezabýval otázkou disparity podílů. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného odkazuje na své závěrečné vyjádření před soudem prvního stupně a na podané dovolání. Nesouhlasí s námitkami žalovaného, které vznesl proti závěrům odvolacího soudu o hodnotě osobního automobilu Škoda Favorit, o vynaložených investicích do jeho výlučného majetku, o finančních vnosech, ani o finančních prostředcích uložených na účtech obou účastníků. Za správný považuje závěr soudu, který nepřistoupil na disparitu podílů.
Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k zániku společného jmění účastníků a k jeho pravomocnému vypořádání došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. listopadu 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovoláních podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a), c) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (společného jmění manželů) manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ).
Jestliže tak odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání společného jmění manželů jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku prvního stupně. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 5768).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.)
Oba nalézací soudy posoudily shodně hodnotu investic ze společného jmění do výlučného majetku žalovaného. V tomto rozsahu je proto rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně potvrzující a dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.

Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Podle § 149 odst. 2 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Judikatura Nejvyššího soudu se otázkou vypořádání vnosů ze společného jmění na oddělený majetek a naopak podrobně zabývá. Podle závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 22 Cdo 2655/98, uveřejněného na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz (nově srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 2064/2013) je při vypořádání společného jmění (dříve bezpodílového spoluvlastnictví) každý z manželů povinen nahradit, co ze společného bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Jde o náklad, který byl vynaložen v době minulé a jeho výše ke dni zániku manželství ani ke dni vypořádání společného jmění (dříve bezpodílového spoluvlastnictví) není nijak modifikována. Tak v případě investic do domu jednoho z manželů ze společného majetku jsou tímto nákladem finanční prostředky na tyto investice skutečně vynaložené. Jde-li o pořízení věcí, které byly zabudovány do domu jednoho z manželů, případně o náklady na práci s tím spojené, jsou určující ceny těchto věcí a prací v době, kdy byly vynaloženy. Podle závěrů vyplývajících z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 1128/2005, uveřejněného na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, investicemi vynaloženými ze společného na ostatní majetek jednoho z manželů není práce jednoho manžela vynaložená při rekonstrukci domu druhého manžela.
V rozporu s označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je proto závěr odvolacího soudu, podle kterého cenu investic tvoří zhodnocení nemovitosti s tím, že při striktním dodržení zákazu valorizace v případech, kdy se hodnota věci, do níž bylo investováno, zvýšila, musí vždy dojít k zvýhodnění toho z manželů, na jehož majetek byla investice vynaložena , a že takový postup pak ale odporuje požadavku na spravedlivé a rovné vypořádání společného majetku rozvedených manželů . Nejvyšší soud v označeném rozsudku ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 22 Cdo 2655/98, vyložil, že zákonodárce vychází z toho, že manželé - společně - vynaložili společné prostředky na ostatní majetek jednoho z nich, a byli s tímto jeho použitím srozuměni u vědomí toho, že jejich "vrácení do bezpodílového spoluvlastnictví (dnes společného jmění manželů)" bude připadat v úvahu jen při jeho vypořádání. Pak ovšem ve výši skutečně vynaložené, tedy nikoli v ceně zabudovaných věcí a vynaložené práce, které by měly ke dni zániku manželství, resp. ke dni rozhodování soudu, to znamená, že ani v případné ceně vyšší, ale ani nižší. Právě princip vypořádání spočívající v tom, že se tak vypořádává to, co bylo manžely ve shodě na ostatní majetek jednoho z manželů vynaloženo, také vylučuje, aby takové vypořádání bylo nemorální.
Odvolací soud posoudil odlišně od soudu prvního stupně hodnotu souboru vypořádávaných movitých věcí. V tomto rozsahu je proto jeho rozhodnutí měnící a dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Pro oceňování vypořádávaného společného jmění manželů obecně platí zásada vyjádřená již ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu ustanovení občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42, ročník 1972, a později stvrzovaná judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. 11/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 496), že při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví, se vychází ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání. Toto judikatorní, avšak zákonem nevyjádřené pravidlo, nelze ovšem absolutizovat. Soudní praxe zná výjimky. Např. je-li předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví rozestavěný rodinný dům, jehož hodnota od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů do jeho vypořádání vlivem klimatických podmínek a jeho neudržováním a neužíváním oběma účastníky podstatně poklesla, musí tento pokles hodnoty postihnout oba účastníky, ledaže by tento stav výlučně zavinil jeden z nich . K tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 27. 5. 1988, sp. zn. 5 Co 391/88, uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČR pod č. 23, ročník 1989, ke kterému se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 14. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3285/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Dovolací soud pak souhlasí s názorem, který je vyjádřen v monografii Společné jmění manželů v teorii a judikatuře, 3. vydání, Praha: ASPI, a. s., 2010, str. 226, podle kterého výše uvedené pravidlo platí v případě, že jde o věc, kterou užíval na základě dohody ten účastník, kterému je přikazována, nebo ji užívali oba a nedošlo k jejímu nadměrnému, mimořádnému opotřebení či poškození . S tímto názorem však v daném případě nelze vystačit.
Při oceňování věcí v řízení o vypořádání společného jmění manželů jde zpravidla o posouzení skutečností, které vyžaduje odborné znalosti a je tedy třeba ustanovit znalce ve smyslu § 127 o. s. ř. (k tomu srovnej Ze zprávy o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství, Cpj 161/79 občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České socialistické republiky, schválené usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR z 23. 12. 1980, Pls 3/80, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. 1/1981).
Soud hodnotí důkaz znaleckým posudkem jako každý jiný důkaz; jestliže se však při hodnocení výsledků řízení odchýlí od výsledku důkazu znaleckým posudkem, musí svůj postup přesvědčivě odůvodnit (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. září 1968, sp. zn. 1 Cz 39/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. 4/1969).
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1186).
Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.). Zjistí-li soud, že znalec nedostatečně splnil úkol, který soud vymezil ve svém opatření, případně jej nesplnil vůbec, podle okolností případu posoudí, zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto neúplného (nedostatečného) posudku nebo zda za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví jiného znalce.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že soud nepovažoval závěry znaleckého posudku vyhotoveného v řízení před soudem prvního stupně za správné, neboť znalec nerespektoval ustálenou judikaturu, podle které se při stanovení hodnoty movitých věcí při vypořádání společného jmění manželů vychází z ceny věci v době vypořádání . Lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví, se zásadně vychází ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání. Jestliže však odvolací soud nevedl znalce k nápravě jeho znaleckého úkolu formou relevantního doplnění znaleckého posudku, případně následně nesjednal tuto nápravu ustanovením jiného znalce ke zpracovaní nového znaleckého posudku, ale přistoupil k stanovení hodnoty movitých věcí vlastní úvahou, zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Přestože by znalecký posudek neposkytoval relevantní podklad pro závěr o hodnotě movitých věcí, nelze dospět k závěru, že stanovení takové hodnoty není možné nebo může být realizováno pouze s nepoměrnými obtížemi, přičemž takový závěr je nezbytnou podmínkou pro postup soudu podle § 136 o. s. ř., který zvolil odvolací soud.
Podle § 136 o. s. ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
Volná úvaha je podle ustálené judikatury na místě až po zjištění skutečností, které umožňují porovnat srovnatelné (obdobné) případy v daném místě a čase, resp. které umožňují kvantitativní posouzení srovnatelných (obdobných) souvislostí, jež musí být podloženo logickým a v rozhodnutí pečlivě odůvodněným úsudkem soudu a naopak nemůže být projevem libovolné (tedy nijak nepodložené) úvahy soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod číslem 20, ročník 2007). Při určení přiměřené výše nároku musí soud vyjít z důkazů provedených v řízení, přičemž soudem nastíněný myšlenkový postup (obsažený v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozhodnutí) musí odpovídat z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu obecným zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti. Při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu takové skutečnosti, které vycházejí ze souvislosti posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku. Pouze takové zdůvodnění soudu zakládá alespoň elementární možnost přezkumu správnosti volné úvahy soudu, o níž své rozhodnutí opřel (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. dubna 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky - www.nsoud.cz). Naopak pokud soud nemá pro svou volnou úvahu k dispozici základní zjištění umožňující kvantitativní posouzení souvislostí v porovnatelných případech v daném místě a čase, nejsou zde splněny předpoklady pro aplikaci volné úvahy (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ).
Vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zatížil řízení odvolací soud i tím, že při stanovení hodnoty osobního vozu Škoda Favorit vyšel z hodnoty na které se účastníci shodli , přesto, že žalovaný s takovou hodnotou vozu výslovně nesouhlasil.
Oba nalézací soudy vypořádaly jako součást společného jmění osobní vůz Škoda Felicia Combi s tím, že při stanovení jeho hodnoty vyšly z ceny, za kterou vůz prodal žalovaný v roce 2006 (tedy po zrušení společného jmění, ale před jeho vypořádáním soudem).
V rozsudku ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. 35/2012 formuloval Nejvyšší soud závěr, podle kterého podmínkou vypořádání věcí v řízení o vypořádání společného jmění manželů je to, že v době rozhodnutí soudu existují jako součást majetkového společenství manželů a že v době zániku společného jmění tvořily jeho součást. Jen jestliže jeden z bývalých manželů nakládal s věcí v rozporu se zákonem, nelze k jeho protiprávnímu úkonu (je-li absolutně neplatný nebo byla-li řádně vznesena námitka relativní neplatnosti) přihlížet a věc je třeba zahrnout do vypořádání a zpravidla mu ji přikázat.
Z uvedeného vyplývá, že nelze některému z manželů v rámci vypořádání přikázat do jeho výlučného vlastnictví věc, která tvořila součást společného jmění manželů, mimo jiné tehdy, jestliže po zániku společného jmění byla tato věc platně prodána.
Ze skutkových zjištění se podává, že žalobce po zániku společného jmění manželů předmětný osobní automobil prodal. Jestliže v řízení soudy neučinily závěr, že by se mělo jednat o prodej neplatný (ať již absolutně či relativně, kdy by se žalobkyně dovolala relativní neplatnosti příslušného právního úkonu), je postup soudů spočívající v tom, že automobil přikázaly výrokem rozsudku do vlastnictví žalovaného, nesprávný.
Měnícím je i rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém posoudil odlišně od soudu prvního stupně tvrzený vnos žalobkyně ve výši 268.000,- Kč a zůstatek ve výši 188.926,96 Kč vedený na účtu č. 152115202 GE Capital Bank a ve výši 6,954.402,- Kč vedený na účtu č. 463809359 u České spořitelny. Dovolání je zde proto přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud uvedl, že se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že bylo prokázáno, že žalobkyně vynaložila na společný majetek ze svých výlučných prostředků částku 268.000,- Kč, protože čestná prohlášení, ze kterých vycházel soud prvního stupně nejsou důkazem způsobilým tuto skutečnost prokázat a svědecké výpovědi rodinných příslušníků nelze hodnotit jako věrohodné .
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti; z ní vyplývá, že činit skutková zjištění a hodnotit důkazy může jen ten soud, který provedl dokazování.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Zásada vyjádřená v ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků, a to především proto, že při hodnocení důkazů (§ 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.) spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a často nepříliš výstižně, v protokolu, i další skutečnosti, které ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. 64/1966, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003, a řadu dalších rozhodnutí).
V dané věci odvolací soud, aniž provedl dokazování, učinil na základě vlastního hodnocení důkazů - jiná skutková zjištění, než soud prvního stupně. Zatímco soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že vnos žalobkyně činil 136.576,- Kč, odvolací soud uzavřel, že žalobkyně vynaložení svých výlučných prostředků na společný majetek neprokázala. Porušil tak § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř. a zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K této vadě přihlíží dovolací soud i bez návrhu (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Teprve na základě vlastního dokazování pak bude moci odvolací soud provést hodnocení důkazů, a tudíž i případná vlastní skutková zjištění ohledně vnosu účastníků z výlučného majetku do společného jmění.
Pokud jde o zůstatky na běžných účtech, přikázal soud prvního stupně do výlučného vlastnictví žalovaného zůstatek běžného účtu u České spořitelny, a. s. č. 463809359/0800 ve výši 6.954.402,- Kč a hotovost 188.926,- Kč . Vyšel přitom z toho, že z výpisu z účtu žalovaného bylo zjištěno, že v období září 1998 až září 2001 vybral celkem 6.654.402,- Kč (správně asi 6.954.402,- Kč poznámka dovolacího soudu), a že u společnosti GE Capital Bank, a. s. ke dni 1. 2. 2001 zrušil žalovaný účet se zůstatkem 188.926,96 Kč . Podle odvolacího soudu do společného jmění manželů nepatří hotovost uložená na účtech žalovaného přede dnem zániku společného jmění a při vypořádání vycházel tedy pouze ze skutečných zůstatků na účtech obou účastníků ke dni 18. 9. 2001 s tím, že po přijetí takového závěru se pak už odvolací soud jako bezpředmětnou nezabýval včasností žalobkyní uplatněné relativní neplatnosti úkonů žalovaného přede dnem 18. 9. 2001.
Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že jestliže jeden z manželů nakládá s úsporami, které jsou v zákonném majetkovém společenství způsobem, který je v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák., pak k tomuto úkonu za předpokladu, že s tím druhý účastník vyslovil právně relevantním způsobem nesouhlas, nelze přihlížet a úspory je třeba zařadit do masy společného jmění a vypořádat. Jestliže účastník peníze z účtu bez souhlasu druhého účastníka za trvání manželství vybral a spotřeboval pro sebe, je třeba vybranou částku zařadit do společného jmění účastníků a vypořádat ji (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 45).
Důsledky nakládání se společným majetkem, které je v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák., musí jít k tíži toho z manželů, který s majetkem takto nakládal. Jestliže tedy jeden z manželů bez souhlasu druhého a v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák. vybere z účtu u peněžního ústavu peníze, pak při vypořádání společného jmění nelze přihlížet k tomu, že ten, kdo peníze vybral, je ztratil nebo mu byly odcizeny (resp. je pozbyl za nezjištěných okolností). I v tomto případě je třeba k těmto peněžním prostředkům přihlédnout při vypořádání, a to k tíži toho, kdo s nimi protiprávně nakládal (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2465/2010, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 12, ročník 2011, str. 452).
Prostředky tvořící společné jmění manželů může každý z manželů vybírat z účtu a používat pro běžnou spotřebu. Proto při vypořádání společného jmění manželů soudem nelze přihlížet k částkám, které byly vybrány z účtu, na němž byly uloženy úspory manželů, a spotřebovány za trvání manželství, pokud ovšem nešlo o prostředky vynaložené na výlučný majetek jednoho z manželů nebo o prostředky, s nimiž bylo nakládáno v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák. Jde tedy o posouzení toho, zda nakládání s majetkem v konkrétním případě tvoří obvyklou správu majetku ve společném jmění manželů. Na to, zda právní úkon manžela je ve smyslu § 145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správou majetku ve společném jmění manželů, či ji přesahuje, je třeba usuzovat z konkrétních majetkových poměrů manželů, je však třeba přihlížet i k obecným zvyklostem (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 2150/2011, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ).
To, zda v konkrétní věci jde vzhledem k majetkovým poměrům manželů o obvyklou správu, ponechává zákon na úvaze soudů rozhodujících o vypořádání společného jmění manželů; jejich úvahu by mohl dovolací soud přezkoumat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. Výběr prostředků z účtu nemůže být neplatným právním úkonem, a to ani v případě, že se vymyká obvyklé správě společného majetku. Samotný výběr z účtu takto kvalifikován být nemůže; přesahuje-li však následné nakládání s vybranými prostředky rámec obvyklé správy, pak k němu nelze přihlížet, a tyto prostředky je třeba zařadit do společného jmění manželů a vypořádat (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 4021/2010, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 2, ročník 2013, str. 62).
Z rozhodnutí odvolacího soudu (ale i soudu prvního stupně) není vůbec zřejmé, zda a jakým způsobem se zabýval okolnostmi nakládání s vybranými finančními prostředky. Jeho závěr o nezařazení těchto hodnot do masy vypořádávaného jmění proto zůstal zcela neodůvodněn a to i v kontextu s jeho dalším závěrem, že se jako bezpředmětnou nezabýval včasností žalobkyní uplatněné relativní neplatnosti úkonů žalovaného. V dalším rozhodnutí ve věci se proto nalézací soudy budou podrobně zabývat okolnostmi výběru peněžních prostředků a především jak s těmito prostředky bylo dále nakládáno, a to s ohledem na shora popsané závěry dovolacího soudu. V tomto rozsahu vyzvou účastníky ke splnění jejich povinnosti tvrzení a důkazní. Nalézací soudy se budou muset vypořádat i s novým tvrzením žalovaného, že peněžní prostředky uložené na účtu č. 463809359/0800 vedeném u České spořitelny, a. s. netvořily součást společného jmění.
K námitce nesprávného směnného kurzu použitého pro přepočet finančních v cizí měně odkazuje dovolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz , ve kterém dovolací soud dospěl k závěru, že aby nedošlo ke zvýhodnění toho z manželů, který použil finanční prostředky v cizí měně po zániku bezpodílového spoluvlastnictví (dnes společného jmění) pro sebe, odpovídá požadavku spravedlivého vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (dnes společného jmění), je-li vycházeno z přepočítacího kurzu měn v době jejich spotřeby. Jde o obdobný přístup jako v případě zničené společné věci, kdy se při vyčíslení její ceny (škody) nevychází z cenových předpisů platných až v době pozdější, ale z cenových předpisů platných v době zániku věci. Pokud nejsou tyto prostředky spotřebovány, měl by být rozhodující kurz v době rozhodnutí soudu, stejně jako je pro oceňování věci rozhodný cenový předpis platný v době rozhodování.
Jestliže nalézací soudy vyšly při přepočtu z kurzu platného ke dni právní moci rozvodu, je jejich rozhodnutí v tomto rozsahu nesprávné.
Žalovaný namítal, že soudy obou stupňů shodně při vypořádání masy společného jmění nepřihlédly k vnosu žalovaného, který sám žalovaný použil na rekonstrukci své nemovitosti.
Protože oba nalézací soudy posoudily otázku vypořádání namítaného vnosu shodně, je v tomto rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně potvrzující a dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Žalovaný však žádnou otázku zásadního právního významu nevymezuje.
Jak vyplývá z § 149 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., obč. zák. má každý manžel právo požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a povinnost nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Není proto možné investice z výlučného majetku jednoho z manželů vynaložené na věc tvořící opět výlučný majetek vypořádat jako vnos na oddělený majetek jednoho z manželů.
Jestliže svou námitkou žalovaný mínil kritiku závěrů nalézacích soudů, které při zjišťování hodnoty investic ze společného majetku na výlučný majetek žalovaného nepřihlédly k těm investicím, které pocházely z výlučného majetku žalovaného, lze odkázat na shora uvedené závěry, kterými se nalézací soudy budou řídit při dalším rozhodování o hodnotě investic, a ze kterých vyplývá, že každý z manželů je povinen nahradit pouze to, co ze společného bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek.
Shodně nalézací soudy posoudily i pravidlo rovnosti podílů a neodchýlily se od něj ve prospěch žalovaného. Proto i v tomto rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně potvrzující a dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Ani zde však žalovaný žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Dovolací soud vychází z ustálených závěrů judikatury potud, že při vypořádání společného jmění manželů může soud stanovit jiné podíly manželů na společném majetku než stejné (k tomu srovnej např. závěry vyjádřené v zásadách výkladu bezpodílového spoluvlastnictví manželů, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rc 70/1965 - projednáno presidiem Nejvyššího soudu 12. listopadu 1965, Prz 51/65, Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 1974, sp. zn. Plsf 2/74 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, sešit 1-2, pod pořadovým č. 1 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. září 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 45), odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem výjimečným, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz). Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100).
Podle § 149 odst. 3 obč. zák. při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Hlediska uvedená v § 149 odst. 3 představují hlediska rozhodná mimo jiné pro rozhodování o výši podílů (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz se závěry vyslovenými pro oblast společného jmění manželů a mutatis mutandis aplikovatelnými i v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví manželů) Ustanovení § 150 věta třetí obč. zák. proto ukládá soudu, aby při zvažování případné nerovnosti podílů na vypořádávaném majetku přihlédl především ke skutečnostem, které měly vliv na hospodaření rodiny (zásluha na nabytí a udržení společných věcí), a k péči o rodinu, která může vyvážit větší zásluhy o nabytí a udržení majetku.
V rozsudku ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz , Nejvyšší soud vyložil, že pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a v mezích jeho možností o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů (k závěrům vysloveným v tomto rozhodnutí se dovolací soud následně přihlásil v rozsudku ze dne 11. prosince 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011 nebo v rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011, obou uveřejněných na www.nsoud.cz ).
S těmito závěry je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.
Dovolatel spatřoval důvod pro disparitu podílů v okolnosti, že účastníci dlouhodobě nežili ve společné domácnosti, že se žalobkyně od roku 1997 již nestarala o jejich společné děti, které již byly zletilé a ukončily denní studium, a že do nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalovaného byly investovány pouze finanční prostředky pocházející z příjmů žalovaného.
Jak vyplývá z výše prezentovaných závěrů dovolacího soudu, pokud žalobkyni není možno nic vytknout v péči o rodinu (žalovaný tvrdí, že sám rodinu opustil již v roce 1985 a starost o děti proto musela zůstat na žalobkyni), přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a v mezích jeho možností o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Takovou okolností ale není ta skutečnost, že žalovaný použil svých výdělků (spadajících do společného jmění) na investice do nemovitosti v jeho výlučném vlastnictví.
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5768). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. srpna 2014 Mgr. David Havlík
předseda senátu