22 Cdo 1135/2005
Datum rozhodnutí: 20.06.2005
Dotčené předpisy: § 150 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 1135/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing. J. Ch., zastoupeného advokátem, proti žalované A. Ch., zastoupené advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 62/89, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2004, č. j. 11 Co 433/2003-767, ve znění opravného usnesení ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 11 Co 433/2003-780, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2004, č. j. 11 Co 433/2003-767, ve znění opravného usnesení ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 11 Co 433/2003-780, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. dubna 2003, č. j. 8 C 62/89-693, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby soud vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále BSM ) účastníků řízení, zaniklé rozvodem manželství. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 23. dubna 2003, č. j. 8 C 62/89-693, výrokem pod bodem I. přikázal z věcí patřících do zaniklého BSM do výlučného vlastnictví žalobce ve výroku vyjmenované movité věci, dále vklady na vkladních knížkách ve výši 237 966,50 Kč a dům popisné číslo 935 objekt bydlení - na pozemku parcelní číslo 113/2, zastavěná plocha o výměře 163 m² v katastrálním území P., zapsaný na listu vlastnictví číslo 107 pro uvedené katastrální území, oceněný na 3 400 430,- Kč, vše v celkové hodnotě 3 749 156,50 Kč. Do výlučného vlastnictví žalované přikázal ve výroku vyjmenované movité věci a dále zůstatek na účtu u Ž. banky ve výši 1 659,70 Kč, to vše v hodnotě 38 289,70 Kč. Výrokem pod bodem II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na vyrovnání jejího podílu částku 1 855 433,40 Kč. Výroky pod body III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že do BSM účastníků řízení náležejí věci uvedené ve výroku I., které jako manželé získali do svého společného vlastnictví od uzavření manželství 27. 2. 1969 do 25. 2. 1988, kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu o rozvodu jejich manželství. Z nich výraznější hodnotové položky představují dům č. p. 935 v P. v ceně 3 400 430,- Kč, a vklady na vkladních knížkách ve výši 237 966,50 Kč. Pokud se účastníci v průběhu řízení domáhali, aby soud zahrnul do BSM a vypořádal další majetkové hodnoty finanční prostředky, tržní hodnotu bytu žalované v P. 5, výdaje na oddělený majetek žalované, kterým je její dům v M. B. soud návrhům nevyhověl pro neprůkaznost tvrzení účastníků. Jako součást BSM vypořádal i některé věci, o nichž účastníci tvrdili, že jsou v jejich výlučném vlastnictví (u žalobce šlo o shora zmíněný dům a osobní automobil zn. Chrysler). Soud prvního stupně, vázán předchozím právním názorem odvolacího soudu, dospěl k závěru, že dům v P. jako věc v právním smyslu vznikl až za trvání manželství a proto patří do BSM. Tam soud zahrnul a přikázal žalobci vklady na shora zmíněných vkladních knížkách, když dospěl k závěru, že žalobce je vybral za trvání manželství a neprokázal, že by vybrané peníze použil na úhradu společných potřeb účastníků. Do BSM naopak nezahrnul některé movité věci v držení žalované, neboť ačkoliv byly pořízeny za trvání manželství, stalo se tak v době, kdy již spolu účastníci nehospodařili nebo je žalovaná zakoupila ze svých výlučných peněz získaných za prodej automobilu zn. Renault R 8, který vlastnila již před uzavřením manželství, a dále šlo o věci ve vlastnictví dcery účastníků. Soud prvního stupně tak zahrnul do masy BSM majetkové složky oceněné znalci z příslušných oborů v celkové výši 3 787 446,20 Kč a uzavřel, že každému z účastníků řízení náleží polovina 1 893 723,10 Kč.

Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalobce, který napadl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, a k odvolání žalované, která napadla uvedený rozsudek toliko ve výrocích o nákladech řízení, rozsudkem ze dne 25. srpna 2004, č. j. 11 Co 433/2003-767, ve znění opravného usnesení ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 11 Co 433/2003-780, výrokem pod bodem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ohledně věcí, přikázaných do výlučného vlastnictví žalobce jen tak, že do jeho výlučného vlastnictví se nepřikazují vklady na vkladních knížkách pod pol. 94 96 ve výši 237 966,50 Kč a hodnota věcí, přikázaná žalobci činí 3 511 190,- Kč, jinak se v tomto výroku ve vztahu k žalobci potvrzuje s tím, že nemovitost pod pol. 92 je zapsána na LV č. 170 pro kat. území P., obec P. . Ohledně movitých věcí, přikázaných soudem prvního stupně do výlučného vlastnictví žalované, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že do jejího vlastnictví přikázal další, zde specifikované movité věci, jinak výrok soudu prvního stupně o přikázání movitých věcí do výlučného vlastnictví žalované potvrdil s tím, že jejich celková hodnota včetně zůstatku účtu u Ž. banky činí 115 320,- Kč. Výrokem pod bodem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku 1 000 838,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Ve výrocích pod body III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem Ing. B. ke zjištění ceny domu čp. 935 v P. Konstatoval, že vypořádání majetkových poměrů rozvedených manželů není sporem vyúčtovacím, nýbrž sporem o vypořádání majetku podle příslušných ustanovení občanského zákoníku účinného do novely provedené zákonem č. 91/1998 Sb. (dále ObčZ ). Dům v P. patří do BSM, neboť nebylo prokázáno, že by před uzavřením manželství byla postavena hrubá stavba. Dům byl dostavěn v průběhu manželství a kolaudován 2. 2. 1972. V této souvislosti odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nepřihlédl k výlučnému vnosu žalobce na úhradu nákladů stavby domu ve smyslu § 150 ObčZ. Vzal za prokázané, že žalobce ze svých výlučných prostředků použil na jeho stavbu 103 000,-Kč. S přihlédnutím k závěrům znalce Ing. B. ohledně reprodukčních pořizovacích nákladů posuzované stavby v době jejího postavení a současné ceny této nemovitosti, dospěl odvolací soud k závěru, že výlučný vklad žalobce ve výši 103 000,- Kč na pořízení stavby představoval 41 % hodnoty nemovitosti a vyjadřoval míru, jakou se žalobce podílel na vzniku stavby; o tento podíl zhodnotil vnos žalobce ve vztahu k současné hodnotě domu. Vypořádací hodnotu domu stanovil částkou 2 006 236,- Kč, i když do BSM byl zařazen a do vlastnictví žalobce přikázán dům v hodnotě 3 400 430,- Kč. Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně ani pokud jde o výběry vkladů z vkladních knížek. Konstatoval, že důkazní břemeno o tom, že nakládaní se společnými penězi žalobcem se uskutečnilo v rozporu s § 145 odst. 1 ObčZ, spočívalo na žalované, která ale v tomto směru nic netvrdila ani neprokázala. Proto uzavřel, že vybrané vklady nemohou být součástí vypořádání BSM. Odvolací soud se dále neztotožnil se soudem prvního stupně ohledně některých movitých věcí v držení žalované, včetně komody, jež tento soud nezařadil a nevypořádal jako součást BSM, přestože byly pořízeny za trvání manželství, což odůvodnil tím, že si je žalovaná zakoupila v době, kdy spolu účastníci nevedli společnou domácnost, popř. z peněz získaných prodejem automobilu zn. Renault, který žalovaná vlastnila již před uzavřením manželství, či s odůvodněním, že šlo o věci zakoupené z peněž vybraných z vkladních knížek dcery účastníků. Konstatoval, že žalobce získal movité věci v hodnotě 110 760,- Kč, žalovaná v hodnotě 115 320,- Kč včetně zůstatku účtu u Ž. banky. Žalobci přikázal předmětný dům, patřící do BSM v hodnotě 3 400 430,- Kč, když k vypořádání přichází v úvahu tato hodnota jen v rozsahu 59% představujících 2 006 266,- Kč, takže masa BSM k vypořádání představovala 2 233 316,- Kč. Uzavřel, že náležel-li každému z rozvedených manželů ve smyslu § 150 věta prvá ObčZ stejný podíl ve výši 1 116 158,- Kč a získala-li žalovaná věci v hodnotě 115 320,- Kč, bylo žalobci uloženo, aby jí na vyrovnání jejího podílu zaplatil 1 000 838,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále OSŘ ). Napadá jeho výrok I. ve všech částech, jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a výrok II., kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně výše jejího vypořádacího podílu, jakož i výroky o náhradě nákladů řízení. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí vadami uvedenými v § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 OSŘ. Pokud jde o nejvýznamnější majetkovou hodnotu, dům čp. 935 v P., namítá, že odvolací soud zcela přešel tvrzení žalobce ohledně okolností týkajících se jeho vybudování a dále jeho prokázané protiprávní jednání převod vlastnictví domu na Ing. H. J., čímž se pokusil na úkor žalované zmařit konečné vypořádání BSM. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k názoru, že při vypořádání hodnoty této nemovitosti mělo být přihlédnuto k výlučnému vnosu žalobce spojeného s výstavbou a měl být aplikován § 150 věta druhá ObčZ. Podle odvolacího soudu žalobce vynaložil ze svých prostředků na stavbu domu 103 000,- Kč a má právo, aby mu to bylo uhrazeno. Takový závěr ale vychází z nových a překvapivých zjištění odvolacího soudu, proti nimž žalovaná neměla možnost se bránit. Odvolací soud tak nepostupoval podle § 213 odst. 2 a § 220 odst. 1, 2 OSŘ. Dovolatelka pokládá za zjevně nesprávný postup odvolacího soudu při aplikaci § 150 věta druhá ObčZ na jím nově zjištěný skutkový stav, dospěl-li k názoru, že v mezidobí došlo k podstatnému zvýšení cen nemovitostí, což mělo mít zásadní vliv na určení výše podílu výlučného vnosu žalobce na pořízení nemovitosti. Pokud jde o vklady na vkladních knížkách, dovolatelka připomíná, že soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalobce, že mu o jejich existenci nebylo nic známo, což bylo důkazně vyvráceno, když s těmito vklady nakládal bez vědomí a souhlasu žalované, tedy v rozporu s § 145 odst. 1 ObčZ, přičemž neprokázal, že by tyto prostředky použil na úhradu společných potřeb účastníků. Proto soud prvního stupně částku 237 966,50 Kč zahrnul do vypořádání BSM. Odvolací soud ale dospěl k neodůvodněnému závěru, že bylo na žalované, aby prokázala, že žalobce s těmito vklady nakládal v rozporu s 145 odst. 1 ObčZ, zdůraznil-li, že žalovaná v tomto směru nic konkrétního netvrdila. V tomto ohledu dovolatelka namítá, že protiprávní jednání žalovaného bylo prokázáno nade vší pochybnost, nehledě na to, že povinnost tvrzení a důkazní povinnost spočívaly na žalobci, který souhlas žalované k nakládáním s úsporami ani netvrdil, ani neprokazoval. Odvolací soud proto rozhodl nesprávně. Dospěl k jiným skutkovým zjištěním, než soud prvního stupně, a to v rozporu s obsahem spisu a nedodržel postup podle § 213 odst. 2 a § 220 odst. 1, 2 OSŘ, což je vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka se neztotožňuje se závěry odvolacího soudu pokud jde o starožitnou komodu, která byla zakoupena v roce 1987 výlučně z jejích prostředků získaných v době, kdy již čtyři roky se žalobcem nevedla společnou domácnost. Žalobce se o nabytí této věci nepřičinil, a proto mu z ní neměl být přiznán žádný podíl. Správně rozhodl soud prvního stupně, vycházející z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 9 C 385/97, z něhož bylo patrno oddělené hospodaření účastníků. Odvolací soud se omezil pouze na konstatování, že závěr soudu prvního stupně není správný. V této souvislosti dovolatelka připomíná možnost odchýlit se při vypořádávání BSM od rovnosti podílů s přihlédnutím k tomu, jak se každý z manželů přičinil o nabytí a udržení určité věci, přičemž není vyloučeno přikázat věc tomu, kdo se o její nabytí v převážné míře zasloužil. Obdobné námitky dovolatelka vznáší k některým dalším položkám movitých věcí, přičemž u řady z nich se odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, nehledě k některým formálním nesprávnostem, uvedeným v dovolání. Dovolatelka nesouhlasí s nákladovými výroky III., IV. a V. odvolacího soudu, které jsou podle ní naprosto nepřezkoumatelné. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podává i žalobce, který jeho přípustnost opírá rovněž o § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Tvrdí, že dům v P. je v jeho výhradním vlastnictví a nepatří do BSM. Dům byl sice kolaudován po uzavření sňatku účastníků, ale samotnou kolaudací věc nevzniká. Pokud je dům rozestavěn, je otázkou právní úvahy, kdy splňuje atributy věci nemovité. V řízení prokázal, že dům vybudoval za své prostředky s výpomocí svých rodičů, bez přispění žalované. Rozhodnutí odvolacího soudu by jej mohlo uspokojit pouze tehdy, jestliže by nebylo prokázáno jeho plné vlastnictví. Aby tomu tak mohlo být, musela by být skutková a právní východiska odvolacího soudu ve shodě se skutkovými zjištěními. Tak tomu ale není. V této souvislosti dovolatel namítá nepřezkoumatelnost a nesprávnost znaleckého posudku Ing. B. ohledně pořizovacích nákladů na stavbu. Dále namítá, že do BSM nebyly zahrnuty položky týkající se bytu žalované včetně jeho zařízení v L. ulici a dále investice do domu žalované v M. B. Uzavírá, že rozhodnutí soudu je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně.

K obsahu dovolání žalobce se žalovaná nevyjádřila. Vyjádření žalobce k dovolání žalované je polemikou s její argumentací; z části jde o opakování stěžejních skutečností uvedených v jeho dovolání, s návrhem, aby dovolací soud po zrušení dovoláním napadených rozhodnutí věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání obou účastníků jsou přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že žalobce uplatnil dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ, že dovolání žalované se opírá o § 241a odst. 2 písm. a) a b) a o § 241a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání jsou důvodná.

V bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka (§ 143 ObčZ). Věci v bezpodílovém spoluvlastnictví užívají oba manželé společně; společně hradí též náklady na věci vynaložené nebo spojené s jejich užíváním a udržováním (§ 144 ObčZ). Zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se vypořádání podle zásad uvedených v § 150. Neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud (§ 149 odst. 1, 3 ObčZ). Při vypořádání se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti (§ 150 ObčZ).

Podle ustálené judikatury platí, že jestliže byla nějaká věc získána za trvání manželství a bezpodílového spoluvlastnictví zčásti z prostředků patřících jen jednomu z manželů, pak při vypořádání je manžel, z jehož prostředků byl tento náklad vynaložen, oprávněn toliko požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co takto vynaložil. Jestliže by v době vypořádání byla hodnota věci (např. v důsledku opotřebení společným užíváním) nižší, než byla její původní hodnota, bylo by třeba k tomu přihlédnout a náklady, které na ni jeden z manželů ze svých prostředků vynaložil, by se nenahradily v plné výši, nýbrž jen ve výši redukované podle poměru, v němž došlo ke snížení hodnoty věci. Jestliže by v době vypořádání byla hodnota věci vyšší než původní hodnota, pak by se k tomuto zvýšení při stanovení náhrady nákladů, vynaložených jen z prostředků jednoho z manželů, nepřihlíželo. Do bezpodílového spoluvlastnictví totiž náleží a oběma manželům je společná věc v takto zvýšené hodnotě, takže z této zvýšené hodnoty se vycházelo i při stanovení podílů na společném majetku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2655/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004, publikované pod č. C 2707, sv. 30 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck dále jen Sou R NS - R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 141- 142).

Vybral-li jeden z manželů za trvání manželství z vkladní knížky peněžní prostředky, které byly předmětem BSM, nese důkazní břemeno o tom, že je použil v souladu s § 144 a násl. ObčZ, tedy zejména na běžnou spotřebu nebo na náklady spojené s užíváním a udržováním majetku v BSM; pokud takové užití neprokáže, je třeba vybrané prostředky zahrnout do masy BSM. Již v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (C 45 Sou R NS) dovolací soud vyslovil: Jestliže jeden z manželů nakládal s věcí nebo úsporami, které jsou v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, způsobem, který je v rozporu s ustanovením § 145 odst. 1 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., pak k tomuto neplatnému právnímu úkonu nelze přihlížet a věc nebo úspory je třeba zařadit do masy bezpodílového spoluvlastnictví a vypořádat.Přikázání vkladu na vkladní knížce některému z účastníků výrokem rozsudku však nepřichází v úvahu, jestliže ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků vklad na vkladní knížce již neexistoval. Pokud neexistoval, protože účastník vklad bez souhlasu druhého účastníka za trvání manželství vybral a spotřeboval pro sebe, je třeba vybranou částku zařadit do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a vypořádat ji .

Pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci je rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Od tohoto okamžiku veškeré další práce směřují pouze k dokončení věci, která již vznikla, někomu náleží a je i způsobilým předmětem smluvních ujednání. Je nerozhodné, že ještě nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí, neboť vznik stavby není totožný s její stavební dokončeností (viz např. rozsudek ze dne 5. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, C 1008 Sou R NS, a další judikaturu tam uvedenou).

Podle § 221 odst. 1 OSŘ nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud podle § 219 OSŘ, rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje (§ 220 OSŘ), je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, a tím ve svých důsledcích zasáhl do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (Nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02).

Rozsudek odvolacího soudu v dané věci není s uvedenými zásadami zcela v souladu.

Dovolání žalobce lze přisvědčit, že právní názor soudů na okamžik, kdy stavba vzniká jako samostatná věc v právním smyslu, není správný. Odvolací soud i soud prvního stupně vycházely ze závěru, že i když v době uzavření manželství účastníků byla stavba již započata (viz např. č. l. 399), nebyla v té době hrubá stavba ještě hotova. Avšak v občanskoprávní oblasti, je zapotřebí pojem "stavba" vykládat jako jedinečný výsledek určité stavební činnosti. Přitom však současně nemusí jít o stavbu stavebně dokončenou, tedy o tak zvanou hrubou stavbu; proto je názor vycházející z nedokončenosti tzv. hrubé stavby v době vzniku BSM nesprávný a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Bude tedy třeba zjistit, zda stavba již nebyla vybudována minimálně do takového stadia, aby bylo jasným a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, a podle toho rozhodnout otázku vlastnictví k ní.

Námitky ohledně bytu v L. ulici v P. dovolatel nijak nekonkretizuje a proto k nim nelze přihlédnout; lze jen uvést, že soud prvního stupně po provedeném zhodnocení důkazů učinil zjištění, že předmětný byt žalovaná získala a vybavila až po zániku manželství; za této situace je správné, že soud tyto věci do vypořádání nezařadil. Ani investice do domu žalované nepovažoval za prokázané a jeho hodnocení důkazů v tomto směru není zjevně nepřiměřené (viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, publikovaný pod č. C 1689 ve sv. 23 Sou R NS).

Důvodné je i dovolání žalované. Ve smyslu shora citované judikatury, na které dovolací soud setrvává, není možná valorizace vnosu jednoho z manželů na společný majetek pro účely jeho nahrazení podle § 150 ObčZ. Proto postup odvolacího soudu, který tento vnos zhodnotil vzhledem ke zvýšení ceny domu od doby jeho postavení, není správný a i v této části je dán dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.

Správný není ani právní názor odvolacího soudu na důkazní břemeno ohledně užití výběru z vkladní knížky, učiněného jen jedním z manželů bez vědomí druhého. Důkazním břemenem nelze v tomto případě zatížit toho, kdo výběr neprovedl, neboť tento manžel není o užití vybraných částek nijak informován a tudíž ohledně jejich užití zpravidla nic tvrdit a dokazovat nemůže. Naopak ten, kdo peníze vybral, ví, jak je použil, a proto je správné jej zatížit důkazním břemenem ohledně jejich užití; do společného majetku nebudou zahrnuty jen v případě, že bude prokázáno jejich užití v souladu s § 144 a násl. ObčZ. To ostatně vyplývá i z pravidla, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Proto na žalované leží důkazní břemeno ohledně toho, že došlo k výběru z vkladních knížek, žalobce pak musí prokázat, že již tyto částky nemá a že je použil způsobem, který nezakládá povinnost je nahradit. Postavil-li odvolací soud své rozhodnutí ve věci na nesprávném posouzení důkazního břemene, jde o případ nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 3. 1999 sp. zn. 22 Cdo 1156/98

Dovolatelka tvrdí, že peníze na vkladní knížku dcery účastníků, ze kterých pořídili některé věci pro svou potřebu, ukládali její rodiče. Tato skutečnost však není pro posouzení toho, zda takto nabyté věci byly v BSM účastníků, rozhodná. Šlo totiž o prostředky náležející dceři účastníků a pokud byly užity v jejich prospěch, vzniká jejich dceři právo na nahrazení spotřebovaných částek, které však není předmětem řízení o vypořádání BSM (pokud nebylo navrženo vypořádání této částky jako společného dluhu vůči dceři účastníků); věci takto pořízené jsou v BSM účastníků, nešlo-li o věci zakoupené pro jejich dceru.

Dovolatelce lze přisvědčit i v tom, že pokud jde o věci nabyté v době, kdy manželé již společně nehospodařili, lze přihlédnout při jejich vypořádání k tomu, jak se který z manželů zasloužil o nabytí společné věci. Toto kritérium však ani v tomto případě není kritériem jediným a nelze je vytrhnout z celkového hodnocení vycházejícího z § 150 ObčZ. Je též třeba zdůraznit, že pokud účastníci nenavrhují, aby se soud odchýlil od rovnosti podílů, je soud povinen zdůvodnit svůj postup při určování podílu jen tehdy, když se od této rovnosti odchyluje. Nelze též vylučovat věc z BSM jen proto, že byla pořízena v době, kdy manželé spolu již nežili, pokud jejich bezpodílové spoluvlastnictví stále existovalo.

Konečně je třeba poukázat na skutečnost, že ve smyslu shora citovaného nálezu Ústavního soudu bylo povinností odvolacího soudu, který zaujal na otázku vnosů žalobce do společného majetku jiný právní názor než soud prvního stupně, tento názor účastníkům předestřít a umožnit jim uplatnit námitky, příp. další skutková tvrzení, která se stala relevantní až v důsledku jiného právního názoru. Odvolací soud tak neučinil a zatížil řízení vadou uvedenou v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ.

Dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné (R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a proto se jím dovolací soud nezabýval, ovšem napadené rozhodnutí je rušeno jako celek, tedy i s nákladovými výroky, které samostatně nemohou obstát. Ani skutečnost, že se žalovaný pokusil dům převést na třetí osobu, není pro určení výše podílů rozhodující.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání jsou důvodná. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí, pokud jde o nesprávné právní posouzení věci, i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. června 2005

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu