22 Cdo 1125/99
Datum rozhodnutí: 15.11.2000
Dotčené předpisy:




22 Cdo 1125/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně M. L. (jako právní nástupkyně původní žalobkyně Z. L.), proti žalovaným: l/ J. V. a 2/ I. V., o uvedení pozemku do původního stavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 219/90, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 1999, čj. 16 Co 22/99-137, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. února 1998, čj. 6 C 219/90-115, kterým bylo rozhodnuto, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně uvést do původního stavu pozemek č. kat. 1906/2 v k. ú. Z., a to tím, že zasypou jámu na tomto pozemku o plošných rozměrech 10 x 12 metrů a hloubce l,2 metru, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku, a kterým byla žalovaným uložena povinnost nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení. Dále rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení. Zamítl návrh žalovaných na připuštění dovolání.

Soud prvního stupně konstatoval, že aktivní legitimace žalobkyně byla vyřešena v řízení, vedeném u stejného soudu pod sp. zn. 10 C 474/92, týkajícím se druhé části předmětného pozemku, odděleného od něho a vedeného jako pozemková parcela č. kat. 1906/3. V rámci tohoto řízení, v němž se Z. L. jako žalobkyně, proti žalovaným manželům J. a J. M., domáhala určení, že je vlastnicí zmíněné pozemkové parcely, byla její určovací žaloba zamítnuta, když soud uzavřel, že žalobkyně se stala vlastnicí předmětného pozemku na základě zákona č. 403/1990 Sb.,o zmírnění následků některých majetkových křivd ve znění pozdějších předpisů (dále jen restituční zákon"), jako vlastnice tohoto pozemku byla zapsána v katastru nemovitostí, a proto neměla naléhavý právní zájem na určení práva ve smyslu § 80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Pokud žalovaní do jejího vlastnického práva zasahovali, bylo na místě podat žalobu na ochranu vlastnického práva podle § 126 občanského zákoníku. V tomto řízení byl zamítnut i protinávrh žalovaných manželů M., domáhajících se rovněž určení, že jsou vlastníky sporné nemovitosti, která jim byla v roce 1987 přidělena do osobního užívání podle předpisů v té době platných. Soud ve vztahu k nim konstatoval, že dnem registrace dohody o vydání věci, uzavřené mezi československým státem a žalobkyní podle restitučního zákona, se předmětný pozemek stal pozemkem v jejím soukromém vlastnictví, nemohlo k němu nadále existovat právo osobního užívání, jelikož již nebyl v tzv. státním vlastnictví a právo osobního užívání žalovaných k němu zaniklo. Tento názor odpovídá závěru Nejvyššího soudu, vyjádřenému v jeho rozsudku z 30. 10. 1997, čj. 3 Cdon 603/96-75, kterým bylo zamítnuto dovolání manželů M. Jde o skutečnosti, shodné s okolnostmi týkajícími se i pozemkové parcely č. kat. 1906/2, která byla J. a I. V. přidělena v roce 1989 do osobního užívání, poté jim 16. 11. 1989 bylo vydáno stavební povolení ke stavbě rodinného domku, pro který do doby, než bylo stavební řízení pozastaveno, provedli zemní práce vyhloubením základů (jámy, jejíhož zasypání se žalobkyně domáhá). Soud proto věc posoudil podle § 126 obč. zák. a žalobě vyhověl.

Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Odkázal na shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu a na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 1993, sp. zn. Cz 85/92, který na základě stížnosti pro porušení zákona přezkoumával zákonnost rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 5 ze dne 14. prosince 1990, čj. 6 RE 3/90-9, kterým byla registrována dohoda o vydání předmětného pozemku žalobkyni podle restitučního zákona, dohodu neshledal nezákonnou a stížnost pro porušení zákona zamítl. Uzavřel, že nelze uvažovat o neplatnosti dohody o vydání věci podle restitučního zákona, byť i z formálních důvodů; nelze totiž připustit stav, kdy by realizace jinak nesporného práva žalobkyně mohla být zmařena jen pro případné formální závady na straně povinné osoby, které žalobkyně nemohla ovlivnit. Ztotožnil se s argumentací žalobkyně, že tuto dohodu podepsal předseda bývalého Místního národního výboru ve Z., který byl oprávněn za tento orgán jednat, přičemž předmětem dohody byla pozemková parcela, která byla ve správě uvedeného národního výboru. Jestliže je žalobkyně vlastnicí pozemku a žalovaní na něm provedli úpravy bez jejího souhlasu, bylo soudem o vyhovění jejímu návrhu rozhodnuto po právu. Návrhu žalovaných na připuštění dovolání nevyhověl, neboť je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na řešení otázky zásadního právního významu, která by přesahovala rámec dané věci a vyžadovala přezkum rozhodnutí ve třetí instanci (§ 239 odst. l o. s. ř.)".

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. a uvádějí, že napadené rozhodnutí vychází sice ze správného skutkového zjištění, nicméně právní názor, založený na základě provedených důkazů, není správný. Uplatňují tedy dovolací důvod plynoucí z ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Namítají, že soud prvního stupně provedl důkaz spisem sp. zn. 10 C 474/92 ve věci sporu žalobkyně s J. a J. M., přičemž dospěl k závěru, že další důkazy provádět nebude. Tak se nevypořádal s jejich základní námitkou, kterou jako žalovaní ve věci vznášeli, ale která ve sporu s M. nemohla být uplatněna, protože nebyli účastníky řízení s nimi. Šlo o námitku týkající se otázky platnosti dohody o vydání věci žalobkyni. Poukazují na to, že nemovitost jí byla vydána za účinnosti zákona č. 69/1969 Sb., o národních výborech ve znění pozdějších předpisů (správě zákon č. 69/1967 Sb.), dohodu podepsal předseda místního národního výboru, věc nebyla projednána a schválena jeho radou a je otázkou, zda uzavření takové dohody vůbec mohlo náležet do pravomoci místního národního výboru, když podle jejich názoru měl nemovitost žalobkyni vydat okresní národní výbor. Dodávají, že předseda místního národního výboru neměl žádnou rozhodovací pravomoc a bez pověření rady nemohl za místní národní výbor jednat a zastupovat ho. Jestliže dohodu o vydání věci podepsal předseda tohoto výboru, dokonce nepříslušného, pak k vydání nemovitosti nedošlo a žalobkyně, přestože jí oficiálně rozhodnutí ve věci pod sp. zn. 10 C 474/92 svědčí, faktickou vlastnicí do dnešního dne není. Za zásadní právní otázku tedy žalovaní pokládají to, zda dohoda o vydání věci, podepsaná předsedou nepříslušného národního výboru, není nicotným právním úkonem. Jsou přesvědčeni, že pokud jde o takový právní úkon, pak žalobkyně není vlastníkem předmětného pozemku a k vedení sporu není aktivně legitimována. Navrhují, aby byl napadený rozsudek dovolacím soudem zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k novému projednání.

K dovolání žalovaných podává žalobkyně vyjádření a uvádí, že dovolání po formální stránce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné. Poukazuje na identitu právní stránky této věci se sporem vedeným u stejného soudu pod sp. zn. 10 C 474/92, v němž bylo dovolání připuštěno, avšak bylo dovolacím soudem zamítnuto. Proto v dané věci odvolací soud dovolání nepřipustil. Vedle odkazu na argumentaci Nejvyššího soudu plynoucí z jeho rozsudku sp. zn 3 Cdon 603/96 dodává, že dovolatelé namítají toliko nepříslušnost předsedy místního národního výboru k podpisu dohody o vydání věci s žalobkyní, přičemž tato námitka byla přesvědčivě vyvrácena na str. 2 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, na který odkazuje. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a aby rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou a včas, se jím zabýval nejprve z hlediska jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v § 237 odst. l. o. s. ř. Dovolací soud však existenci takových vad z obsahu spisu nezjistil a dovolatelé ani netvrdili, že by bylo rozhodnutí odvolacího soudu takovou vadou postiženo.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za naplnění předpokladů uvedených v § 238 odst. l písm. b/ o. s. ř. a v § 239 odst. l a 2 o. s. ř.

Podle § 238 odst. l písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Podle § 239 odst. l o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Odvolací soud v dané věci nevyhověl návrhu žalovaných na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn včas. Dovolání by tedy bylo přípustné podle § 239 odst. 2 o. s. ř. toliko za podmínek shora uvedených, které však naplněny nejsou. Z dikce uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, že dovolání může být přípustné pouze za splnění dále uvedených předpokladů. Prvním je, že odvolacím soudem řešená otázka, pro niž má být připuštěno dovolání, je otázkou právní (nikoliv např. skutkovou). Druhým předpokladem je, aby odvolacím soudem řešená právní otázka měla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující význam, aby tedy nebyla pro výsledek řízení otázkou podružnou, okrajovou či nepodstatnou. Třetím předpokladem je, aby právní otázka řešená odvolacím soudem měla zásadní význam.

Právním posouzením (řešením právní otázky) je třeba rozumět činnost soudu, při níž soud na zjištěný skutkový strav aplikuje konkrétní právní normu, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká práva a povinnosti účastníci řízení mají nebo by měli mít podle tomuto zjištění odpovídajícího právnímu předpisu. Protože přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení dovolací soud zásadně zkoumá před vlastním přezkoumáváním správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nezbývá dovolacímu soudu než vycházet ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, resp. ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, bez ohledu na to, zda lze o jejich správnosti či o tom, že mají oporu v provedeném dokazování, pochybovat.

Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolatelé za otázku po právní stránce zásadního významu považují zda dohoda o vydání věci, uzavřená předsedou nepříslušného národního výboru, není nicotným právním úkonem", což by ve svém důsledku vedlo v dané věci k závěru, že žalobkyně není do dnešního dne vlastnicí sporného pozemku; dovolatelé nepoukazují na konkrétní ustanovení zákona, která měla být porušena.

Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, který pro řešení této otázky dovolání nepřipustil, neboť uzavřel, že jeho rozhodnutí ve věci samé nespočívá na dané otázce, nejde o otázku přesahující rámec dané věci a nevyžaduje přezkum rozhodnutí Nejvyšším soudem. V první řadě jde o výklad předpisu, který byl zrušen již v roce 1990, právní praxe se s problémy při jeho aplikaci setkává naprosto ojediněle a otázka, kdo mohl jednat jménem národního výboru, není rozhodně otázkou zásadní. Dále je nepochybné, že dohoda o vydání věci měla být podepsána předsedou příslušného národního výboru; soud v nalézacím řízení pak dospěl k závěru, že místní národní výbor příslušný byl a dovolatel neuvádí k této otázce žádné argumenty, ze kterých by vyplývalo, že příslušným byl jiný národní výbor. Konečně řešení otázky, kterou dovolatel považuje za zásadní, vyplývá zřetelně z § 45 odst. 1 zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého předseda národního výboru zastupoval národní výbor navenek.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. l písm. c/ o. s. ř. dovolání odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. l a § 142 odst. l o. s. ř., neboť vzhledem k výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Ty sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon (vyjádření k dovolání) v částce 500,- Kč a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 7, § 9 odst. l, § 11 odst. l písm. k/ a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění - advokátní tarif).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. listopadu 2000

JUDr. Jiří S p á č i l CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová