22 Cdo 112/2002
Datum rozhodnutí: 07.02.2002
Dotčené předpisy: § 92 předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 112/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) G. K. a B) M. K., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) O. J. a 2) J. J., oběma zastoupeným advokátem, o určení hranic pozemků a odstranění staveb, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 235/93, o dovolání žalobců a G. K., zastoupené advokátkou proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2000, č. j. 22 Co 156/98-155, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. září 1997, č. j. 10 C 235/93-84, zamítl žalobu, aby soud určil, že hranice pozemků č. 38/1 a č. 38/2, zapsaných u Katastrálního úřadu v K. pro kat. úz. Ú., probíhají ve vzdálenosti 2 m 80 cm severně od vnější strany severní části obvodového pláště rekreačního domku žalovaných a vnitřní strany jižní části obvodového pláště přístavku původní stodoly , a aby uložil žalovaným, aby na své náklady odstranili nejpozději do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí septik, oplocení a přístavek původní stodoly, zasahující do pozemku žalobců č. 38/1, zapsanému u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 420 pro kat. úz. Ú., a dále jim uložil ve stejné lhůtě pozemek zcela vyklidit a vyrovnat místa po odstraněných stavbách půdou . Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 13. června 2000, č. j. 22 Co 156/98-155, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vzal za prokázané, že darovací smlouvou ze 16. 12. 1997 žalobci převedli vlastnické právo mimo jiné k blíže označenému pozemku parc. č. 38/1 na svoji dceru G. K. mladší. Vklad jejího vlastnického práva byl zapsán 23. 5. 1998. Dovodil, že od tohoto dne žalobci nejsou ve sporu aktivně legitimováni, když toto právo legitimace náleží G. K. ml., která není účastníkem tohoto řízení. S ohledem na § 216 OSŘ v návaznosti na § 92 OSŘ záměna účastníků v odvolacím řízení není možná.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci a G. K. mladší dovolání z důvodu, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem [§ 237 odst. 1 písm. f), § 241 odst. 3 písm. a) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.]. Namítají, že postup podle § 92 OSŘ není možný a ani jej nenavrhovali. Jde o tzv. singulární sukcesi, kdy bez dalšího dochází k procesnímu nástupnictví. Soud měl nadále jednat s dcerou původních žalobců G. K. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ ).

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 OSŘ. Podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím a nejde ani o situaci vyplývající z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ. Podmínky stanovené v § 239 OSŘ daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a žalobci návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodali.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu je dovolání přípustné též tehdy, trpí-li řízení některou z vad vyjmenovaných v § 237 odst. 1 OSŘ. Žalobci se dovolávají vady uvedené v § 237 odst. 1 písm. f) OSŘ.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 OSŘ není založena již tím, že dovolatel některý z tam uvedených důvodů tvrdí, ale je dána jen tehdy, když rozhodnutí vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí. Tak tomu v dané věci není.

Podle § 237 odst. 1 písm. f) OSŘ je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Darovací smlouvou ze 16. 12. 1998, na základě níž v průběhu odvolacího řízení žalobci převedli svá vlastnická práva mimo jiné k blíže označenému pozemku parc. č. 38/1 na svoji dceru G. K., došlo k tzv. singulární sukcesi, která není spojena se ztrátou způsobilosti být účastníkem řízení. V tomto ohledu se odkazuje na článek prof. dr. Aleny Winterové: Příspěvek k diskusi o procesním nástupnictví , publikovaný v časopise Právní praxe č. 10/1997, str. 625, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod C 106 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 2. Podle názoru představovaného uvedenými publikacemi, který dovolací soud v této věci zastává, to znamená, že žalobci bez dalšího nepřestali být účastníky řízení a že dcera žalobců se účastníkem řízení nestala a s ohledem na § 216 odst. 1 OSŘ se jím ani stát nemohla. Žalobci ostatně sami potvrzují, že procesní návrh odpovídající ustanovení § 92 OSŘ, které upravuje možnost přistoupení do řízení a záměnu účastníků, neučinili. V postupu odvolacího soudu, který nepřistoupil k záměně účastníků na straně žalobců, dál jednal se žalobci a nikoli s jejich dcerou, tak nelze spatřovat vadu uvedenou v § 237 odst. 1 písm. f) OSŘ, neboť žádnému z účastníků řízení nebyla odňata možnost jednat před soudem.

Při známé nejednotě soudní praxe v názoru na řešení otázky procesního nástupnictví v případě singulární sukcese lze ještě poznamenat, že tento teoretický spor byl vyřešen novelou občanského soudního řádu č. 30/2000 Sb., a to ve prospěch názoru prezentovaného tímto rozhodnutím (srovnej § 107a platného OSŘ, podle kterého i v případě singulární sukcese soud rozhodne o návrhu žalobce na záměnu účastníků).

Jestliže se tedy G. K. mladší účastnicí nalézacího řízení nestala a protože dovolací soud neshledal ani žádnou jinou z vad uvedených v § 237 odst. 1 OSŘ, ke kterým přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 OSŘ) muselo být dovolání všech účastníků podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ odmítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovaným, kteří byli v dovolacím řízení úspěšní, žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. února 2002

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu