22 Cdo 1119/2006
Datum rozhodnutí: 15.06.2006
Dotčené předpisy: § 135c předpisu č. 40/1964Sb.





22 Cdo 1119/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce M. N., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) L. B., a 2) Z. B., zastoupeným advokátkou, o odstranění věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 186/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2005, č. j. 62 Co 384/2004-183, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným na nákladech dovolacího řízení částku 2 840,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.


O d ů v o d n ě n í:


Žalobce se domáhal, aby soud žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně odstranit na svoje náklady vrata a betonový plot v délce 18,42 m postavené na východní straně pozemku žalobce parcelní číslo 393 v tamním katastrálním území, s tím, že součástí výroku bude plán porovnání skutečného oplocení s průběhem vlastnické hranice vyhotovený příslušnou geodetickou kanceláří.


Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. února 2004, č. j. 4 C 186/99-169, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně odstranit na vlastní náklady betonový plot v délce 18,42 m, postavený na východní straně pozemku žalobce č. parc. 393, v katastrálním území L., označený na plánu porovnání skutečného oplocení s průběhem vlastnické hranice k. ú. L. l : 100, pozemek parc. č. 391/1, 391/2 393, vyhotoveného dne 15. 9. 1999 Geodetickou kanceláří Ing. J. N. a Ing. Z. Ř., který tvoří nedílnou součást rozsudku a vrata v délce 1,52 m, postavená na severní straně pozemku žalobce č. parc. 393 v k. ú. L., vyznačená na plánu v porovnání skutečného oplocení s průběhem vlastnické hranice k. ú. L. 1 : 100, pozemek parc. č. 391/1, 391/2 393, vyhotoveného dne 15. 9. 1999 Geodetickou kanceláří Ing. J. N. a Ing. Z. Ř., který tvoří nedílnou součást rozsudku, obojí do patnácti dnů od právní moci rozsudku . Dále rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému zjištění, že žalovaní postavili předmětnou zeď v roce 1978 na svoje náklady, přičemž ze závěrů znaleckého posudku vyplynulo, že při její stavbě došlo k posunu hranic na úkor žalobce o 20 m². Uzavřel, že mezi žalovanými a podnikem R. a j. P., právním předchůdcem žalobce, neexistovala žádná dohoda o stavbě zdi. Sporný plot neslouží k ochraně veřejně prospěšných zařízení ani k ochraně pozemku žalovaných před záplavovými vodami. Jde o stavbu na cizím pozemku, a proto rozhodl o jejím odstranění podle § 135c odst. 1 občanského zákoníku (dále ObčZ ).


Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 12. ledna 2005, č. j. 62 Co 384/2004-183, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.


Odvolací soud uzavřel, že žalovaní postavili v roce 1978 předmětnou zeď se souhlasem tehdejšího vlastníka sousedního pozemku podniku R. a j. P. Stavba nebyla povolena, ani kolaudována. Zídka je ale nutná pro ochranu nemovitostí žalovaných, resp. pro zamezení škod. Byla postavena na základě jednání havarijní komise a je nutná nejen pro ochranu nemovitostí žalovaných, ale i pro ochranu obecní vodárny. Jde tedy o zařízení vybudované v rámci plnění prevenční povinnosti předcházet škodám ve smyslu § 417 odst. 1 ObčZ. Není proto možno uložit žalovaným zídku odstranit, byť je postavena na pozemku žalobce, protože takový postup by byl v rozporu s dobrými mravy. Vyslovení povinnosti zídku odstranit by bylo uložením nejpřísnější sankce, což by bylo na místě toliko v případě, jednal-li by stavebník ve zlé víře, či by zvlášť hrubě porušil svoje povinnosti.


Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ( OSŘ ) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 OSŘ. Skutečností, jež nemá oporu v provedeném dokazování, je závěr o tom, že existoval souhlas podniku R. a j. P. s výstavbou zdi. Ten ale nebyl prokázán. Odvolací soud v tomto směru pouze konstatuje, že stavba byla provedena se souhlasem vlastníka, aniž by ale odkázal na příslušný důkaz. Nevzal naopak v úvahu podstatnou okolnost, že na výstavbu zdi nebylo nikdy nikým vydáno povolení a žalovaní stavbu ani neohlásili. Neuvážil ani to, že znalec zeď neposoudil jako protipovodňovou. Odvolací soud se nezabýval výkladem § 417 a § 135c ObčZ, když nevysvětlil v čem spočívá přiměřenost jednání žalovaných pokud vystavěli zeď na pozemku žalobce, proč ji nevystavěli na svém pozemku, resp. proč bylo nezbytně nutné ji vystavět na pozemku žalobce. Ustanovení § 417 ObčZ stanoví, že komu hrozí škoda, je povinen k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení. Odvolací soud měl tedy vyložit, jaké to byly ony přiměřené okolnosti, zda a proč jimi byla nezbytnost vybudovat zeď právě na cizím pozemku a nikoliv o 50 cm vedle na pozemku žalovaných. Výklad § 135c ObčZ pro odvolací soud skončil dogmatickým konstatováním, že odstranění stavby by bylo krajním řešením. Pokud odvolací soud dospěl k závěru o nutnosti zeď ponechat na místě, měl zkoumat, zda nebylo možno situaci řešit ve smyslu § 135c odst. 2 a 3 ObčZ. Odvolací soud nevyložil ani § 3 odst. 1 ObčZ na který se odvolává, když ve spojení s § 417 ObčZ není zřejmé, kde je hranice mezi oprávněným a neoprávněným výkonem práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů. Stav nastolený odvolacím soudem, to je omezení vlastnických práv žalobce bez náhrady, je v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, když vyvlastnění je možné jen ve veřejném zájmu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozsudkem odvolacího soudu a odkazují na jeho argumentaci. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.





Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2, 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.


Zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, jde o neoprávněnou stavbu podle § 135c ObčZ; takovou stavbu soud vypořádá některým ze způsobů uvedených tomto ustanovení. Návrh na vypořádání neoprávněné stavby nelze zamítnout pro rozpor výkonu práva žalobce vlastníka zastavěného pozemku - s dobrými mravy; je-li tu takový rozpor, soud zpravidla zřídí vlastníkovi stavby za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě (§ 135c odst. 3 ObčZ). O neoprávněnou stavbu podle § 135c ObčZ též nejde, zřídil-li stavebník stavbu se souhlasem vlastníka pozemku.


V dané věci odvolací soud konstatoval, že žalovaní zřídili stavbu se souhlasem tehdejšího vlastníka (resp. subjektu práva hospodaření s národním majetkem), národního podniku R. a j. P. (RAJ). V rozhodnutí však neuvedl konkrétní důkazy, ze kterých toto skutkové zjištění učinil. Nicméně toto zjištění má oporu v provedených důkazech (č. l. 32a); vyplývá zejména ze zápisu z 1. 7. 1978, ve kterém zástupce zmíněného podniku (podle obsahu dopisu z 25. 9. 1978 zřejmě jeho ředitel) na požadavek prvního žalovaného, aby upravil oplocení které bylo v havarijním stavu (a tím zřejmě nebránilo zaplavování nemovitostí žalovaných) uvedl, že podnik nemá nyní na opravu peníze, a navrhl aby tedy první žalovaný zeď postavil zatím vlastním nákladem s tím, že po zlepšení finanční situace RAJ 6 veškeré stavební práce a materiál s. B. uhradí . To ostatně vyplývá i z dopisu, který zaslal 25. 9. 1978 první žalovaný MNV L. a na vědomí řediteli RAJ B., a ve kterém uvádí, že dle Vašeho výkresu a vytýčení, které jste provedli se zástupcem RAJ jsem splnil Váš požadavek a taktéž požadavek ředitele RAJ a vlastními silami a na vlastní náklady jsem vybudoval betonovou protipovodňovou zeď . V tomto dopise se první žalovaný domáhá též náhrady nákladů za materiál vynaložený takto ve prospěch podniku RAJ, urguje přislíbenou dostavbu zdi v Akci Z a navrhuje, aby jím odpracovaných 450 hodin bylo vykázáno v Akci Z, jak bylo dříve dohodnuto. Z uvedeného, jakož i ze zápisu z místního šetření konaného 20. 12. 1977, vyplývá, že první žalovaný stavěl zeď se souhlasem právního předchůdce žalobce a na základě vytyčení, provedeného tehdejším Místním národním výborem v L. v součinnosti s R. a j. P. (nikoliv tedy svévolně na cizím pozemku). Otázkou, zda první žalovaný stavěl zeď pro sebe či pro jiného, stejně jako otázkou vlastnictví předmětné zdi se dovolací soud, vázán obsahem podaného dovolání, nemohl zabývat.


Vzhledem k prokázanému souhlasu právního předchůdce žalobce nelze považovat stavbu zdi, pokud vůbec šlo o zeď ve vlastnictví žalovaných, za neoprávněnou ve smyslu § 135c ObčZ.


Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).


Žalovaní byli v dovolacím řízení úspěšní, a proto jim přísluší vůči žalobci podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení. Ty představují odměnu advokátce za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif vyjádření k dovolání a činí podle § 8 písm. a), § 10 odst. 3, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. 2 700,- Kč. Dále advokátce přísluší paušální náhrada hotových výdajů 150,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Náklady představují celkovou částku 2 840,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.


Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu je uloženo tímto rozsudkem, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.


V Brně dne 15. června 2006


JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.


předseda senátu